Trump se sexuálních eskapád dopouštěl před tím, než nastoupil do prezidentské funkce. To je velký rozdíl oproti Billu Clintonovi (vládl 1993 až 2001) i Johnu F. Kennedym (vládl 1961 až 1963). Sexuální excesy těchto demokratických prezidentů spadají do doby, kdy stáli v čele země. Vážnost prezidentského úřadu tedy pošpinili více demokraté, argumentuje Hanson.
Clinton se zostudil aférou se stážistkou Monikou Lewinskou a lhaním o ní. O Kennedym Hanson píše, že z dnešního pohledu se provinil opakovaným sexuálním obtěžováním a nejspíš i útoky. K mimomanželským záletům se nezdráhal využívat přímo Bílý dům. Novináři to většinou věděli, přesto jej v tisku nevláčeli, zatímco Trump je jejich otloukánek.
Dvojí metr médií prozrazuje i srovnání s demokratickým prezidentem Lyndonem Johnsonem (vládl 1963 až 1969). Toho Hanson označil za „sériového cizoložníka“ i zkorumpovaného politika. Dodal, že Johnson obnažil před personálem svůj penis. O Trumpovi nic podobného známo není, přesto je pranýřován jako údajně největší prezidentský nemrava.
Trumpovi se dále vyčítá impulzivnost, vulgarita a nevybíravé osobní útoky na oponenty. Ve všem ho ale podle Hansona předčil „rtuťovitý a často pubertální“ demokratický prezident Harry Truman (vládl 1945 až 1953).
Ten se například neštítil vyhrožovat fyzickým násilím recenzentovi Paulu Humeovi, který zkritizoval koncertní vystoupení jeho dcery. Svého vyzyvatele Thomase Deweyho neváhal Truman neférově přirovnat k Hitlerovi, aby jej očernil před volbami v roce 1948.
Víc než Trump přehlížel poradce Truman
Truman překonal Trumpa také v tom, jak ignoroval poradce a obecně hlasy expertů. Nechal shodit atomové bomby na Japonsko, navzdory námitkám mnohých členů svého kabinetu. Uznal stát Izrael, ačkoli mu to nedoporučila většina představitelů ministerstva zahraničí.
Palec nahoru. Trumpův projev ocenily tři čtvrtiny Američanů u televize |
Poslal americké vojáky do korejské války, třebaže mu to bezpečnostní poradci vymlouvali. Proti vůli mnohých v ministerstvu obrany začal s rasovou integrací v ozbrojených silách. Vyhodil dokonce pětihvězdičkového generála a válečného hrdinu Douglase MacArthura.
Také Truman byl široce nenáviděn, také jeho vyzývali novináři k rezignaci. On ale ve funkci přežil a v roce 1948 ještě překvapivě vyhrál volby. A dnes mu historici zásluhy neupírají, zejména v zahraniční politice.
Trump čelí výtkám i kvůli nepotismu, neboť dal funkce své dceři Ivance i jejímu manželovi Jaredovi Kushnerovi. Jenže demokratický prezident Franklin D. Roosevelt (vládl 1933 až 1945) měl v Bílém domě jako nejbližší spolupracovnici také svou dceru Annu. Tu vzal dokonce na klíčovou konferenci na Jaltě v únoru 1945.
Spřízněná média i lékaři přitom před veřejností před volbami tajili, že Roosevelt kvůli horšícímu se zdraví již není schopen plně vykonávat prezidentskou funkci. Nic z toho se v Trumpově případě neděje.
Trump tedy schytává kritiku i za to, co bez většího humbuku procházelo jeho předchůdcům. Příkladem může být i formální blahopřání ke znovuzvolení ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. V roce 2012 mu gratuloval demokratický prezident Barack Obama (vládl 2009 až 2017), v roce 2018 Trump. Za Obamy se z toho poklesek nedělal, za Trumpa ano.
Nepřipomíná se také, že různá (protičínská) cla zaváděli před Trumpem jak Obama, tak i republikán George Bush mladší (vládl 2001 až 2009).
Charakter a úspěch nejdou nutně ruku v ruce
Hanson připouští, že morálnější než Trump byli republikán Gerald Ford (vládl 1974 až 1977) a demokrat James Carter (vládl 1977 až 1981). „Zůstali v (jednom) manželství. Během úřadování se nenakapsovali. Většinou říkali pravdu. Jejich vlády téměř neměly skandály. Jejich vyjádření byla zřídkakdy demagogická,“ ocenil.
Soud poslal exšéfa Trumpova volebního týmu Manaforta na čtyři roky za mříže |
Dodal, že Carter i Ford byli etickými veřejnými činiteli, z jejichž bezúhonnosti měly Spojené státy prospěch. Oba podle Hansona ale značně pokulhávali, pokud jde o praktické dlouhodobé úspěchy. Za jejich éry se prý USA nedařilo hospodářsky. Proto lze říci, že Trump je lepším prezidentem i než oni.
Trumpovi Hanson přičítá „obnovení dynamiky americké ekonomiky a odstrašení v zahraničí“. Jako Trumpův zdar je možné zmínit i nové vyjednání Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA). K té měl výhrady i Obama, ten však prosazení jiné podoby smlouvy nedotáhl.
Hanson tedy upozorňuje, že člověk může mít charakter i výsledky, nebo jen jedno či nic z toho. U prezidentů USA považuje za nejdůležitější výsledky, protože ty bezprostředně a dlouhodobě ovlivňují životy milionů lidí.
Vojenský historik Hanson působí v Hooverově institutu při Stanfordské univerzitě. Název jeho knihy (The Case for Trump) by šlo přeložit jako „Důvod pro Trumpa“. Upravený úryvek ze svého díla zveřejnil autor v americkém deníku The New York Post.
Na poctivé hodnocení musíme počkat
Hanson netvrdí, že Trumpa není zač kritizovat. Upozorňuje pouze, že se tak často děje ukvapeně, emotivně a bez historických srovnání. Chceme-li Trumpa odsoudit a přitom si zachovat intelektuální (a lidskou) poctivost, musíme být stejně přísní i k jeho předchůdcům.
KOMENTÁŘ: Zákulisí schůzky roku. Trump s Babišem testoval možné spojenectví |
To však odmítají Trumpovi odpůrci z tábora, který Hanson nazval „pokrokáři“. K nim řadí Demokratickou stranu a jí blízká liberální média. Mezi ně patří deníky The New York Times, The Washington Post a televize CNN a NBC.
V očích Hansona se tato fronta snaží vytvořit dojem, že Trump představuje zásadní negativní zlom v celkem úctyhodné tradici. Že je jakousi černou ovcí v jinak počestném „stádu“ amerických prezidentů.
Hanson ale namítá, že Trump vládne zatím příliš krátce, takže s jeho seriózním hodnocením musíme počkat. Za jasné nepovažuje ani to, zda je špatným člověkem, natož jakou je hlavou státu.
