Alabama patří mezi americké státy, které jsou nejvíce postižené tornády. V letech 1980-1999 byl roční průměrný počet tornád 17,2 a při porovnání s obdobím 2000-2019 se jejich počet zdvojnásobil na 34,4.
Přesto se řada obyvatel setkává při žádostech o pomoc od Federální agentury pro zvládání krize (FEMA) se zamítavou odpovědí. A velká část z nich jsou afroamerického původu.
Jedním z nich je i devadesátiletý Albert Nixon, jehož dům sdílený s osmaosmdesátiletou sestrou Jessie Johnsonovou v okrese Hale zničilo tornádo. FEMA odmítla jeho žádost z jednoduchého důvodu. Nemovitost mu oficiálně nepatří, i když v domě žil celý život.
„Není to moje jméno, je to jméno mého pradědy,“ přiznal listu The Washington Post Nixon. Právě doklad o vlastnictví domu agentura vyžaduje, aby mu mohla vyplatit krizovou podporu.
Mohl by též ukázat, že platí pozemkové daně. „Zaplatil jsem je, ale řekl jsem jim, ať to zůstane na jméno mého bratra. A můj bratr je mrtvý,“ odhaluje další potíž.
FEMA vyžaduje dokumentaci o vlastnictví z obavy, aby pomoc nešla podvodníkům. Na národní úrovni odmítá přibližně 2 procenta žadatelů o pomoc s následky přírodních katastrof kvůli neschopnosti daného jedince či rodiny doložit vlastnictví majetku. V některých částech amerického Jihu ale odmítá i čtvrtinu, a v okresu Hale dokonce až 35 procent žádostí.
Dědictví Jima Crowa
Miliony usvědčených Američanů nesmějí volit. I kvůli dědictví segregace |
Více než třetina černošských vlastníků země na americkém Jihu získala svůj majetek neformálně, tedy bez formální poslední vůle či darovací listiny. Podle amerických zákonů o „dědické posloupnosti“ dostanou majetek v případě, že někdo zemře bez závěti, členové jeho rodiny. Nemovitost často proto zůstává napsaná na jméno zesnulého jedince, nikoliv nových vlastníků.
Aby si jeden z rodiny mohl nárokovat majetek jako svůj vlastní, musí souhlasit zbytek spoluvlastníků. A jejich nalezení nebývá snadný úkol. Osmašedesátiletý Joe Hamilton strávil tři roky prozkoumáváním rodinného stromu pečlivou analýzou matrik, právních dokumentů i hřbitovů, aby získal právo k pozemku, který obdržel jeho praděda, bývalý otrok od bývalého otrokáře.
Na vlastní kůži to zažívá Lonny Wilson. Musí kontaktovat patnáct lidí, rozesetých od Las Vegas po Boston, aby mohl FEMA požádat o pomoc.
Oddělená pítka pro černé a bílé připomínají rasovou segregaci v USA |
Černí vlastníci preferovali v době segregace dědickou posloupnost kvůli nedůvěře v bělošské právníky i místní soudy. „Je to převážně dědictví Jima Crowa,“ vysvětluje novinářka Lizzi Presserová s odkazem na segregační zákony na americkém Jihu, které od roku 1876 platily až do roku 1965. „Mnozí se rozhodli žít s tímto druhem alternativní formy vlastnictví země, při němž se vyhýbali soudům.“
Ani to je ale nemuselo ochránit od toho, aby o pozemky přišli. Pod nátlakem a hrozbami se někteří členové rodiny vzdali svého vlastnického podílu ve prospěch vyděračů, kteří jej pak využili k tomu, aby celou půdu získali pod cenou. Někteří spekulanti využívají možnosti podat návrh na vyvlastnění ostatních majitelů domu ještě nyní.
Kvůli těmto prodejům, které iniciují i někteří členové vlastnické rodiny, a dalším faktorům, jako je migrace lidí z Jihu na Sever s cílem vyhnout se diskriminaci během éry Jima Crowa, se počet vlastněné půdy výrazně snížil. Zatímco v roce 1910 měly afroamerické rodiny v držení 6,4 až 7,7 milionů hektarů půdy, nyní je to jen 1 milion hektarů.
