"Jednoho krásnýho dne nakoukla do našeho stanu a zeptala se mě, jestli tady nemáme holku na vdávání. Cizí ženská. Sotva jsem popadla dech. Pak jsme jí řekla, že i kdybych dceru nebo vnučku v takovým věku měla, přece ji jen tak neprodám. Copak jsme jen zboží?" vzpomíná Umm Mansúr.
Tedy rázná vdova, která se svou rodinou již řadu měsíců žije v uprchlickém táboře Zátarí. Syřanka z provincie Dará, kterou do Jordánska vyhnala občanská válka.
Sedíme na koberci, v klíně jí sotva právě usnul vnuk. Větrák snaživě rozhání horký vzduch, neboť je sice jaro, ale horké, jordánské. Pijeme po místním zvyku přeslazený čaj. Přesto má život v táboře k idyle daleko.
Jak pomociČeský červený kříž Distribuce potravin a přikrývek, poskytování zdravotnické pomoci a dodávky léčiv. Charita ČR Cena všech DMS 30 Kč, z nichž 27 Kč jde na pomoc Sýrii. zdroj: MF DNES |
Problémů mají uprchlíci nad hlavu, prodej nevěst ovšem patří k těm nejhorším. Slídivé dohazovačky brouzdají kempem a vyptavají se na co nejmladší nevěsty. Ty si jako třetí, či čtvrté manželky berou bohatí Jordánci i jiní Arabové. Islám mužům dovoluje mít až čtyři manželky. Taková nevěsta, zcela odtržená od rodiny i komunity, se však spíše než partnerkou s pevně danými právy stává konkubínou. Hračkou, sexuální otrokyní.
Nevěsty na hraní a prodej
Jde o totiž peníze. Ty dostane jak zbídačená uprchlická rodina nešťastné dívky, tak zprotředkovatelka a s ní spojený gang.
Když se před časem jordánští policisté, kteří v táboře zastupují zákon, pokusili takovému obchodu zabránit, příbuzní prodané nevěsty zaútočili. Vytáhli policejního řidiče z vozu a praštili mu hlavou o kámen. Šofér nepřišel o život, což se všem svědkům zdálo jako nevyhnutelné, ale jen o levé oko. Jordánci, kteří tu slouží, přitom nejsou žádní pochůzkáři: tři stovky z nich patří k elitě s výsadkářským výcvikem.
Jiní gangsteři se dohadováním transakcí nezdržují a uprchlice rovnou unášejí. Dívky končí obvykle jako prostitutky. Proto mladé uprchlice v noci samy nevycházejí ze stanů. Ani na toaletu.
Všechny utečenecké kempy planety čelí podobným trablům, nejde o arabské specifikum. Sebelepší humanitární pracovníci nedokáží porazit frustraci, která mezi běženci sílí s každým dalším dnem prožitým v táborovém stereotypu. Lidé násilím vytržení ze své komunity brzy co bezcenné opouštějí hodnoty, které v ní panovaly. A které je dosud vedly životem.
"Starosta": Je třeba postavit zcela nové město
V případě syrských obyvatel Zátarí je beznaděj o to hlubší, že málokdo očekává rychlé politické řešení krize. "Netušíme, jak dlouho tu budou ti lidé žít. Tři měsíce, půl roku, třicet let," vypráví Kilian Kleinschmidt v zaprášené obytné buňce na okraji tábora. V kalhotách s postranními kapsami a lovecké vestě připomíná zatoulaného rybáře. Zdání klame: německý humanitární pracovník je v Zátarí starostou.
Kilian Kleinschmidt pracuje pro Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a kemp jménem Spojených národů řídí. V táboře byl zjara nový, o čemž svědčí razance, s jakou kritizoval zdejší poměry. V branži nováčkem není, pracoval třeba v Africe a Bosně.
"Nebyli jsme úspěšní při budování táborové infrastruktury," říká. Jeho úkolem je vybudovat cosi jako město. Milovníci počítačových her z žánru "budovatelských strategií" by patrně omdleli štěstím, statný Němec nadšeně nevypadá. Patrně i proto, že mluví před novináři. A agentury OSN, které v táboře působí, potřebují peníze, tedy přízeň veřejnosti.
Finance potřebuje i Světový potravinový program (World Food Program), který uprchlíky sytí. Pro představu: každý den jeho lidé jen v Zátarí rozdají na 28 tun chleba. Tato organizace je v táboře jediným spolehlivým i bezplatným zdrojem potravin. S tím, jak se syrská krize prodlužuje, vysychají jeho fondy. Ač patří pod OSN, musejí si pracovníci programu mnohdy počínat jako zaměstnanci klasických nevládních organizací. Tedy žádat dárce o peníze na jednotlivé projekty, což podle expertů není v dobách hospodářské krize ani snadné, ani spolehlivé.
Přitom již odjara proteče táborem každý den zhruba jeden milion dolarů. V čem je tedy problém? Z řeči Kiliana Kleinschmidta se zdá, že v Zátari panuje zjara spousta zmatků.
V táboře se etablovaly kriminální gangy. Nejde o zlodějíčky, kteří kradou maličkosti se stanů, což se také stává. Tyto mafie si udržují vazby na Sýrii a mají zřejmě spojení i na podobné skupiny v Jordánsku. Škála jejich aktivit je široká: kupříkladu prodávali svým klientům v táboře elektřinu. Šikovný podnikatelský záměr? Jistě, nebýt skutečnosti, že se jedná o svéráznou redistribuci, neboť táborová správa již jednou dodavatelům zvenčí za elektřinu zaplatila.
Podobně mafiáni zprivatizovali táborové toalety, pašovali uprchlíky z tábora i zpět nebo pronajímali lukrativní plochy... Kde? I Zátarí má totiž něco jako hlavní třídu, obklopenou stánky, v nichž jsou ke koupi cigarety, kuřata, sladkosti a limonády. Další mají chladničky se zmrzlinou. Platí se tu za všechno. A je z čeho.
"Jeden z táborových prodavačů grilovaných kuřat mi v dubnu řekl, že je prý za den schopen vygenerovat zisk až 150 eur (téměř čtyři tisíce korun)," vypráví Kleinschmidt. Zločinecké skupiny si proto mohou co měsíc přijít na sumu odpovídající milionům českých korun.
Legendárním se stal příběh kuchyně číslo 77. Domky vybavené několika vařiči v táboře slouží nejen k přípravě jídla, ale jsou i místem setkávání, kde se ze ztracených, izolovaných uprchlíků opět vytváří komunita. Navíc vařit mimo stan je bezpečnější – ubývá požárů.
V pořadí sedmasedmdesátá kychně se ale nikdy vůně pokrmů nenadechla. Zmizela první noci poté, co byla postavena. Doslova. Někdo ji rozebral a odnesl. Táboroví pracovníci byli údajně tak zmateni, že raději nahlédli do záznamů, zda ji dělníci opravdu postavili.
Obyvatelstvo Zátarí tvoří ze tří čtvrtin ženy a děti. Muži obvykle bojují v Sýrii. Nejčastěji přímo v řadách rebelské Syrské osvobozenecká armády, tedy proti prezidentovi Asadovi. "Na okraji tábora je vyvýšené místo, tam bývá signál. Odtamtud si tak jednou týdně telefonujeme. Mobilem," říká Rahma, která v Zátarí žije se svou tchýní, matkou povstaleckého vojáka.
Sunnité, kteří tvoří jádro povstalecké armády, představují také až 95 procent obyvatel Zátarí. Lidé z OSN, kteří tu pracují, náboženskou příslušnost utečenců nezkoumají. Z dobrých důvodů: sunnitští běženci by ve svém středu sotva snesli příslušníky menšin, které podle nich kolaborují s Asadem. Což platí hlavně pro alavity, členy heterodoxní náboženské společnosti, k níž patří i Bašár Asad a opory jeho diktatury.
V táboře panuje přesvědčení, že Asadův režim vysílá do Zátarí agenty, kteří tu organizují nepokoje. Zakládají požáry. Unášejí děti. Rozeštvávají komunity vzniklé ve stanových ulicích. A vůbec prý škodí pověsti syrských sunnitů.
Asadovy úřady naopak označují tábor za základnu Svobodné syrské armády, ze které volně přicházejí - a odcházejí - povstalečtí bojovníci.
Těžko říci, kolik pravdy na takových pověstech je. Jisté je, že nyní si v Zátarí umí jen málokdo představit poválečné soužití s alavity. "Po tom, co provedli, už s nimi sotva lze žít pohromadě. Před válkou jsme ale bydleli vedle sebe. Bez problémů," shodují se nostalgicky sunnitští uprchlíci v Libanonu i Jordánsku.
Má šest roků a je pyšná na svou kabelku, kterou neodkládá ani v lavici. Alespoň před svou učitelkou říká, že ji baví se učit. Jmenuje se Tuká, pochází ze syrského Dará. A hrozí jí, že v táboře prožije dětství.
Její příběh je smutný tím, jak je obvyklý. "Jednou v noci jsem se strašně bála, kolem padaly granáty. Šla jsem si lehnout k bratrovi. Otec nám řekl, že když budeme spát, nic se nám nestane," vypráví. Pak odešli z domova. Pamatuje si na Sýrii? "Bylo to tam hezčí. Měli jsme hřiště a taky víc co dělat," vzpomíná. Tuká má vlastně v štěstí, přežili oba její rodiče i všichni sourozenci.
V první třídě je na politiku jistě dost času. Přesto: jak učitelky šestileté Tuky reagují, zeptají-li se žačky třeba na Asada? V Turecku mají malí syrští uprchlíci nové učebnice, které nevychvalují režim a diktátora. Ba přesně naopak.
"V Zátarí učíme podle jordánských osnov, tedy i knih," říká učitelka Maná. Řadu táborových pedagožek tvoří Jordánky, které stejně jako jejich žáci hovoří arabsky.
"Když se nás děvčata zeptají na politiku, což není časté, odkážeme je na rodiče. Všichni se tu dívají na rebelskou a třeba i režimní televizi. Na panarabské stanice. Informací o politice mají doma dost," dodává Maná.
Holek je zatím plný dvůr. A mají právě dost míčů na to, aby se do sebe vzájemně trefovali při lehce sadistické hře na vybíjenou. Na zdi jejich školy lze číst nápis "Zůstaneme silní, tak přežijeme". V Zátarí nikoli klišé, ale nutnost.
