V uprchlických táborech na řeckých ostrovech v Egejském moři se rozšířila zpráva o zavření makedonských hranic a běženci se proto od snaží získat informace, co je v příštích dnech čeká a kam mají jít.
„Nedivte se. Na jejich místě bychom se ptali úplně stejně,“ poznamenává dobrovolnice z tábora na ostrově Chios. Sama tyto otázky dostává několikrát denně.
„Když teď zavírá Makedonie hranice, nevíme, co bude,“ přemítá uprchlík jménem Arash nad vývojem na severu Řecka, kde se u makedonských hranic nakupilo asi 13 000 lidí. Makedonci otevírají hranice jen občas a pokaždé pouští na balkánskou trasu jen pár stovek lidí. Většinou jen Syřany a Iráčany.
Arash je z Herátu na severu Afghánistánu. „Rodiče zůstali v Herátu, jsou moc staří a cesta je náročná. My už jsme na cestě dva měsíce,“ říká 22letý mladík a dává se do popisu své pouti. Spolu se svým bratrem a strýcem musel překonat několik států, značnou část cesty ušli pěšky.
„Lidé ze Sýrie to mají kousek, my museli přejít Afghánistán, Pákistán, Írán a celé Turecko, než jsme se dostali sem,“ říká Arash. Není sice jasné, proč se vydali oklikou přes Pákistán, nezpochybnitelným faktem však zůstává, že z Afghánistánu je to k Egejskému moři o dost dál než ze Sýrie.
„Všichni jsou lháři“
Nejhorší okamžiky podle Arashe nastaly ve chvíli, kdy dorazili na turecké pobřeží. „Běželi jsme k lodi, která byla patnáct metrů od břehu. Bratr spadl a zlomil si nohu, ale když viděl loď, zvedl se. Báli jsme se, že nám ujede, a tak jsem bratra podpíral. Došli jsme tak až k lodi,“ vzpomíná Arash.
Naloděním však jejich problémy neskončily. „Když jsme dosedli, viděl jsem, že kus boku lodi je vylomený a odpadává. Držel jsem ho celou cestu, aby se voda nedostala dovnitř,“ vypráví.
V lodi pro dvacet lidí se podle něj tísnilo 65 běženců, z toho skoro polovinu tvořily děti. Na moře vypluli brzy ráno za jasného světla a všichni doufali, že je řecká pobřežní stráž rychle najde. „Byla velká šance, že nás najdou. Trvalo to asi hodinu,“ konstatuje mladík, který se anglicky naučil na průmyslovce v Herátu.
Školu sice dodělal, ale titul už si vyzvednout nestihl. Z města podle svých slov musel utéct před Talibanem. „Chodí a verbují vojáky. Berou i malé děti, které jsou potom na nich závislé a jdou s bombami kolem pasu, kam jim řeknou,“ popisuje život v Afghánistánu.
S lidmi, které na své cestě na Západ potkal, má nedobré zkušenosti. „Všichni lidé, kteří se nabídnou, že vám pomůžou s cestou, jsou lháři. Všichni bez výjimky,“ dodává důrazně tmavovlasý Afghánec popis cesty a otáčí se, aby prohodil pár slov s bratrem, který se mezitím přibelhal o berlích. Ten se do diskuze nepouští, angličtinu neovládá.
Arash soudí, že hrozba Talibanu je naprosto dostatečným důvodem k útěku ze země. „Vláda posílá do Evropy lidi z Iráku a Sýrie, ale co my?“ vyzývá na dálku evropské státníky.
