Turecko, Řecko, Makedonie, Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Německo. Tak vypadá putování statisíců uprchlíků a migrantů ze Sýrie a celé řady dalších zemí za lepším životem v Evropě. Někteří prchají před válkou, jiní už nadále nechtějí snášet bídu ve svých domovinách. Pro některé z nich však příjezdem do Německa cesta nekončí. Před sebou mají další stovky kilometrů směrem na sever.
Cesta na sever |
Snaží se využít možností až donedávna pohostinných skandinávských zemí, od letošního ledna ale naráží na hraniční kontroly mezi Dánskem a Švédskem (více o nich čtěte zde). Řada z nich tak končí v dánských azylových centrech daleko od velkých měst.
Někteří propadají depresi a začnou spoléhat výhradně na systém dávek ze strany státu. Bez udělení azylu totiž nemůžou pracovat. Najdou se však i tací, kteří se i s nejistou budoucností snaží zapojit do evropské společnosti. Dobrým příkladem je příběh 23letého Muáze, který přicestoval do Dánska v roce 2013 z afrického Čadu.
„Podobně jako mnoho dalších, i já žiji v azylovém centru, kde v podstatě nic se neděje. Lidé jen posedávají celý den ve stejné místnosti,“ popisuje podmínky v centrech pro uprchlíky. Ven se můžou podívat, kdy se jim zachce, na cestu do měst však většinou nemají peníze.
Zapojení do evropské společnosti
Muáz se před časem doslechl o kodaňském komunitním centru Trampoline House, kde dobrovolníci pomáhají přistěhovalcům s integrací do společnosti (rozhovor s ředitelem centra najdete zde).
„Mám tady přátele, chodím sem rád, trénuji tady dánštinu a angličtinu. Od té doby, co jsem přišel do Dánska, se zdejšími kamarády chodíme hrát fotbal. Moc rád taky tančím. Jediné, o čem teď sním, je stabilní život. Nezáleží na tom, ve které zemi to bude,“ přeje si Muáz.
23letý Muáz pochází z Čadu, v Dánsku nyní žije v jednom z uprchlických center.
Od roku 2013 čeká na udělení dánského azylu také Íránec Bozorgmehr. Žije v táboře Sjælsmark. Podle svých slov se tam cítí jako v kleci. Bez jakéhokoli vyžití a kontaktu s okolím. Do společnosti se dostává jen jednou za čas, když navštíví kodaňské komunitní centrum.
„Ve vlasti jsem měl firmu, byl jsem aktivní a podílel jsem se na utváření společnosti,“ vzpomíná Bozorgmehr na život v Íránu, kde se živil jako počítačový expert. Podle svých slov pracoval v několika firmách a v oboru má 14letou praxi, kterou by rád využil i v Dánsku. Doufá, že v blízké době mu úřady udělí azyl.
Dvaatřicetiletý Syřan Ahmed do Evropy přicestoval už v roce 2010, tedy před vypuknutím občanské války. Několik měsíců žil na ulici v Řecku, v roce 2011 mu dánské úřady udělily azyl a umístily ho do oblasti Allerød nedaleko Kodaně. Ahmed si zde chtěl otevřít krejčovství.
V domovském Homsu měl totiž v oboru slušnou praxi. Jeho jazykové schopnosti mu však znemožňovaly podnikat. Později začal vypomáhat v pečovatelském domě, kde si zlepšil dánštinu i angličtinu. V roce 2013 si vzal za ženu Dánku a nadále pokračuje v práci ošetřovatele.
Jahandar pochází z Íránu. Před útěkem do Evropy se živil jako kadeřník.
Bozorgmehr do Dánska přišel v roce 2013. V rodném Íránu měl praxi v oboru IT.
Ne všichni však chtějí svou budoucnost spojit s Dánskem, pro řadu běženců je jen přestupní stanicí na cestě do Stockholmu. Před zavedením hraničních kontrol měli celou řadu možnosti, jak překonat úžinu Öresund. Někteří cestovali vlakem či autobusem přes most spojující Kodaň a Malmö. Pokud je při pokusu nezadržela policie, měli vyhráno. Ti nejzoufalejší se pokoušeli do dostat přes most pěšky, žádnému se to však nepodařilo (více o mostu přes Öresund zde) .
Na člunu přes úžinu
Další možnost, jak se dostat přes úžinu, se naskýtá mezi přístavy Helsingør a Helsingborg. Stejně jako mezi Tureckem a Řeckem zde uprchlíci na gumových člunech zkoušeli přeplout chladné vody průlivu. Některým se to podařilo, jiné dopadla pobřežní stráž. Podobně skončili i ti, kteří zkusili cestu trajektem.
Všichni zadržení se vrátili do azylových center v Kodani, nejčastěji uprchlické dobrodruhy vítalo centrum Sandholm severně od Kodaně. Od dalších pokusů je to neodradilo. Se zavedením kontrol však úspěšnost klesla na minimum. Některým z uprchlíků se však i přesto podařilo doplout ke švédským břehům.
V poslední době jim v tom pomáhá skupina aktivistů, kteří i přes hrozbu trestního stíhání čas od času uprchlíky vozí na plachetnicích přes Öresund do Švédska.
Jednou z těchto aktivistek je i 24letá Dánka Annika Holm Nielsen. Podle svých slov dobře ví, že při svých plavbách riskuje. „Samozřejmě je to vždy dilema, když porušujete zákon. Není to ale něco, co bych dělala každý den,“ vysvětluje. Policie už v souvislosti s pašeráctvím zadržela 14 lidí, kteří se pokoušeli s uprchlíky přeplout do Švédska.
Cílem většiny běženců mířících do Švédska je Stockholm, kam se nejčastěji vydávají vlakem z centrální stanice v Malmö (reportáž z Malmö najdete zde). Ta byla před zavedením hraničních kontrol dočasným domovem desítek uprchlíků. Nyní se zde vyskytují jen výjimečně.
Centrální nádraží v Malmö bylo před zavedením hraničních kontrol plné uprchlíku. Nyní nádraží využívají jen ti, kteří se chtějí dostat dál do Švédska (12. února 2016)
„Do Malmö jsem se dostal minulý týden. Trajektem jsem se přeplavil do Helsingborgu. Teď se snažím získat peníze, abych mohl dál,“ vysvětlil reportérovi iDNES.cz postarší Afghánec Abbás, který u hlavního nádraží v Malmö budil pozornost množstvím tašek, které s sebou vláčel.
Proč se rozhodl cestovat dál do Stockholmu, vysvětlit nedokázal. „Většina lidí, co znám, jela tam,“ řekl. Své plány ve švédské metropoli odmítl komentovat. „Třeba se tam nikdy nedostanu,“ dodal.
Otázkou zůstává, zda Abbás a spolu s ním desetitisíce dalších uprchlíků, kteří hledají spásu v cestě do Švédska, tuší, že lepší život zde s největší pravděpodobností nenajdou.
Mnozí skončí na předměstí metropole, stranou společnosti. V oblastech, jakými je například přistěhovalecká čtvrť Tensta, která má v očích švédské veřejnosti velmi pochybnou pověst (reportáž z tzv. no-go zóny najdete zde).
