Studentka Parková tvrdí, že ji na univerzitě udivil „protizápadní sentiment“ v učebnách a tlak na politickou korektnost. „Očekávala jsem, že jsem obětovala takové jmění, tolik času a energie proto, abych se naučila přemýšlet. Ale oni vás nutí myslet tak, jak chtějí, abyste mysleli,“ vypráví.
Vyvážejí „islamolevičáctví“. Francii dráždí teorie z amerických univerzit |
„Uvědomila jsem si, že je to šílené. Myslela jsem si, že Amerika je jiná, ale viděla jsem tolik podobností s tím, co jsem zažila v Severní Koreji, že jsem si začala dělat starosti,“ pokračuje sedmadvacetiletá Parková.
Před krutým režimem utekla i s rodinou v roce 2007. Nejdřív do Číny, kde údajně padla do rukou otrokářů, kterým ji pašeráci lidí prodali za méně než 300 dolarů (v dnešním přepočtu zhruba šest tisíc korun). I s matkou se jí však podařilo uprchnout do Mongolska a odtamtud do Jižní Koreje, odkud pak zamířila do Spojených států.
O svém životě už také napsala knihu „Abych přežila“. Své dojmy ze studentského života nyní popsala divákům konzervativní americké televize Fox News. „Řekla jsem si, že ani Severní Korea není tak šílená,“ prohlásila. Pro New York Post pak dodala, že nemohla uvěřit, jak velkou autocenzuru bude muset při studiu provádět.
„Doslova jsem přešla poušť Gobi, abych se dostala na svobodu. Uvědomila jsem si, že svobodná nejsem, Amerika není svobodná,“ míní. Lidé si tam podle ní ani neváží toho, co jim jejich země nabízí. Třeba práva ukotvená už v ústavě. V KLDR přitom lidé nevědí, že vůbec nějaká práva mají.
I přítomná „protiamerická propaganda“ prý Parkové v USA připomněla časy v Severní Koreji. „Tam příklady z matematiky zněly třeba: Máte čtyři americké parchanty. Když zabijete dva z nich, kolik amerických parchantů vám zbývá k zabití?“
„Jakým zájmenem vám máme říkat?“
Na Kolumbijské univerzitě, kde studovala ekonomii, se na úvod hodin pravidelně řešilo, jaká zájmena studenti pro svou osobu preferují. To dívku podle jejích slov vyděsilo – bála se totiž, že když se coby nerodilá mluvčí angličtiny splete, ostatní ji odsoudí. V univerzitních diskuzích se prý navíc často objevovalo ještě jedno téma.
„Vysvětlovali nám, že za každý problém mohou bílí muži,“ líčí Parková. Odkazuje tak na hojně diskutovanou historickou moc bělošské populace, specificky mužů, a z toho pramenící problémy, jako je například diskriminace etnických menšin, žen či lidí s odlišnou sexuální orientací.
Je tu nový druh fašismu, mizí svoboda projevu, myslí si Ricky Gervais |
Pojem „stárnoucí heterosexuální bílý muž“ se v posledních letech stal zkratkou pro tyto debaty. Parkové to však připomnělo kastovní systém v její rodné KLDR, kde si lidé nesou následky činů nejen svých rodičů, ale i prarodičů a generací před nimi.
„Američané dobrovolně cenzurují a umlčují ostatní, nikdo je k tomu nenutí,“ říká Parková s tím, že jinde jsou k tomu potřeba vojenské puče. Ale v USA se lidé podle ní s lehkostí vzdávají svých práv a neřeší, že už je nemusejí dostat zpět.
Sama to zná. „Severní Korea byla pěkně šílená. První věc, kterou mě máma naučila, byla: ‚Ani nešeptej, i ptáci a myši tě můžou slyšet.‘ Řekla mi, že nejnebezpečnější věcí v mém těle je můj jazyk,“ vzpomíná.
Miliony lidí nemají v KLDR co jíst, země přičítá vinu mezinárodním sankcím |
Až když se dostala do Jižní Koreje, došlo jí, že vůbec neuměla kriticky nahlédnout třeba to, že vůdce její země Kim Čong-un není vyhladovělý, ale tlustý. Míru chudoby přitom podle svých slov viděla na vlastní oči, když před ní lidé mnohokrát přímo na ulici zemřeli hlady.
Situaci v USA Parková vnímá tak, že tamní občané ztratili selský rozum „tak moc, že to jako Severokorejka ani neumím pochopit“. Dodává, že s poměry na americké škole se nakonec smířila, aby si udržela dobré známky. „Naučila jsem se mlčet.“
