Pro začátek si přiznejme, že to vůbec není fotografie. Je to políčko z černobílého filmu, který v září 1940 v ulicích Marseille pořídil francouzský novinář Marcel de Renzis.
Kosmopolitní přístav sice spadal do neokupované zóny Francie, náladu místních to však moc nepozvedlo. Tři měsíce po podpisu ponižujícího příměří se stále vyrovnávali s faktem, že se francouzská armáda pod náporem blitzkriegu zhroutila jako domeček z karet, a přivykali novým pořádkům pod taktovkou vichistického režimu.
 |
Zatímco stařičký maršál Pétain se chystal na osudovou schůzku s Hitlerem a otevřenou deklaraci kolaborace, ulicemi Marseille pochodovali francouzští vojáci a nesli prapory 35 pluků, které se podle podmínek příměří musely rozpustit.
Dojatý dav podél hlavní třídy Canebière přihlížel, jak rozvinuté zástavy putují do Starého přístavu, kde je vojáci za zvuků Marseillaisy naložili na lodě a poslali do Alžíru. Další putovaly do místních kasáren.
Marcel de Renzis, fotograf deníku Le Petit Marseillais a zpravodaj americké fotografické agentury Keystone, tehdy natočil pochmurný průvod s prapory i zamlklé obyvatele přístavu dávající vale vojenské slávě své ponížené vlasti.
Filmový kotouč s jeho reportáží ve Francii nezůstal. Zahraniční diplomaté ho vyvezli do Lisabonu, odkud letadlem putoval za Atlantik. Jedno políčko z filmu se následující rok v březnu objevilo v magazínu Life, nejvlivnějším a nejčtenějším časopise ve Spojených státech. Na vybraném záběru je žalem zdrcený padesátník, kterému po tváři stéká slza.
„Francouz prolévá slzy vlasteneckého žalu, zatímco vlajky ztracených pluků jeho země míří do afrického exilu,“ napsal k fotografii časopis, který každý týden četlo až dvacet milionů lidí a jenž díky velkorysé práci s fotografií výrazně přispíval k utváření názoru americké veřejnosti na dění ve světě.
Snímek podle všeho oslovil i režiséra Franka Capru, který se po Pearl Harboru přihlásil do služeb armády. Trojnásobný držitel Oscara v roce 1942 dostal rozkaz natočit sérii propagandistických filmů, které americkým vojákům měly vysvětlit, proti čemu ve všech koutech světa vlastně bojují.
Došel ocenění. Frank Capra přebírá v červnu roku 1945 armádní medaili.
„Máte mimořádnou příležitost pomoci své zemi a věci svobody. Jste si toho vědom?“ zaúkoloval zkušeného hollywoodského harcovníka náčelník štábu armády George C. Marshall. Capra se sice během setkání rozklepal strachy, ale pak při sledování nacistického propagandistického majstrštyku Triumf vůle dostal spásný nápad: sestříhá nepřátelské filmy, projevy a nahrávky po svém.
„Rozhodl jsem se použít filmy našich nepřátel k tomu, abychom odhalili jejich záměr zotročit svět. Pustíme našim chlapcům nacistické a japonské výkřiky o nadřazenosti jejich rasy – a oni už pochopí, proč nosí uniformu,“ vzpomínal Capra ve svých memoárech na vznik sedmidílné série nazvané Why We Fight (Proč bojujeme).
Uplakaný vlastenec se objevuje v třetím díle nazvaném Rozděl a panuj, který pokrývá začátek války od invaze do Polska po pád Francie. Hned po pesimistických záběrech z Marseille přichází záblesk naděje: Capra divákům na závěr bezmála hodinového dílu ukazuje neporaženou tvář Francie.
„Charles de Gaulle se jako dědic nejlepších vojenských tradic nevzdává. Pokračuje v boji, shromáždil loajální Francouze celého světa a vede armádu Svobodné Francie. Ano, lidé jsou zlomeni žalem, když vidí, jak jejich prapory odplouvají. Ale za dva roky se znovu rozvinou v Severní Africe po boku hvězd a pruhů a Union Jacku,“ poukazuje Capra na spojeneckou invazi do Maroka a Alžírska.
Z Marseille do Springfieldu
Série Proč bojujeme se po válce hrála i v mnoha evropských kinech, a tak není divu, že totožnost plačícího muže začala zajímat čím dál víc lidí. Americká stanice NBC ho nakonec v roce 1949 skutečně vypátrala: jmenoval se Jérôme Barzotti, pocházel z Korsiky a kousek od Starého přístavu provozoval obchod s látkami. Na snímku je i jeho manželka Charlotte, na sobě má černé šaty a klobouk.
„Srdce se mi svíralo nad scénou, jíž jsem byl svědkem,“ svěřil se Barzotti novinářům, když se ho ptali, co v září 1940 cítil. „Jen jsem vyjádřil smutek všech obyvatel Marseille, kteří se toho dne shromáždili na Canebière. Nebyl jsem ten den jediný, kdo v davu plakal,“ dodal pan Jérôme, jenž do konce života odmítal jakékoliv příjmy ze své slavné fotografie.
Zemřel v roce 1976 ve věku 84 let, ale ani tím příběh jeho slavné fotky neskončil. Francouzi se dodnes snaží vyvrátit mylné popisky, podle kterých vznikla v červnu 1940 při vstupu německých vojsk do Paříže. Některé zdroje dokonce slzy pana Barzottiho interpretují jako dojetí nad osvobozením hlavního města v roce 1944.
A po svém si s ikonickým momentem francouzských dějin pohrál seriál Simpsonovi. V patnácté sezoně se ve stejně komponovaném záběru rozbrečel otloukánek Milhouse ve chvíli, kdy obyvatelé Springfieldu pod vedením frustrovaného hospodského Vočka rabují populární hračkářství Toys R Us.
