Nadnárodní nominaci vorařství pod názvem Timber rafting společně připravilo šest evropských států, kromě Česka ještě Lotyšsko, Německo, Rakousko, Španělsko a Polsko.
Nominace vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací a o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.
Vorařství mělo v českých zemích téměř tisíciletou tradici. Česká republika má nyní i s fenoménem vorařství na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO zapsáno osm položek. V roce 2020 byla zapsána ruční výroba perličkových vánočních ozdob a předtím výroba modrotisku, loutkářství, sokolnictví, jízdy králů na Slovácku, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a slovácký verbuňk.
„Na dnešní verdikt jsme netrpělivě čekali a mám velkou radost z toho, že tradice vorařství na řece Vltavě budou i nadále udržovány v povědomí lidí a předávány dalším generacím,“ uvedl ministr kultury Martin Baxa.
Voraři chtějí na seznam UNESCO, výročí oslaví replikou historického šífu |
Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo předchozí uvedení na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Stejný zápis musely podniknout i ostatní vorařské spolky z jednotlivých zemí, které se podílely na návrhu nominace. Po něm byla loni předložena nadnárodní nominace. V České republice se na její přípravě podílel Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků, sdružující vorařské spolky na řece Vltavě, Národní ústav lidové kultury, ministerstvo kultury a další partneři.
„Zápis je pro nás velkým úspěchem. Cesta k němu začala už v roce 2015, kdy jsme se rozhodli zintenzivnit činnost vltavanských spolků a usilovat o zápis, abychom mohli tyto tradice předávat dál. Pro dnešní mladé lidi asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, ale více je bude zajímat pokračování plaveckého řemesla, stejně tak jako sběr plaveckého slangu nebo písní,“ uvedl prezident spolku Vltavan Čechy Jaroslav Camplík.
Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici, plavbu vedl takzvaný vrátnýPatřilo mezi uznávaná, ale i nebezpečná povolání. První zmínky o voroplavbě na Vltavě se datují do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční plavba dřeva s výstavbou přehrad zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména se stavbou vorových pramenů se stále udržují. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů navazují. Jednotlivé vltavanské spolky se zakládaly na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Vltavan v Praze oslavil již 150 let činnosti. V roce 2000 všechny vltavanské spolky založily zapsaný spolek Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků. V současné době mají velký vliv na udržení znalostí a dovedností řemesel spojených s vorařstvím. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby. Důležitá je i mezinárodní spolupráce například s voraři v Rakousku i v ostatních spolupředkládajících zemích. Vltavan Čechy je členem Mezinárodní vorařské asociace, jejíž existence dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských. Voroplavba či vorařství je označením pro přepravu dřeva plavením po vodním toku. Vory, které byly tvořeny svázanými kmeny stromů, sloužily nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, uhlí a dalšího zboží a také osob. V některých oblastech a v určitých časových (ročních) obdobích přeprava zboží a osob na vorech ekonomicky převyšovala přepravu dřeva. Označení „vorař“ vzniklo až v 50. letech uplynulého století. Správně se členům posádky vorů říkalo plavci a vor se nazýval vorový pramen (pravděpodobně z německého Prahmenflösserei, tedy voroplavba). Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici a patřilo mezi vážená, uznávaná, ale i nebezpečná povolání. První doložená písemná zpráva o voroplavbě na Vltavě je podle většiny zdrojů z roku 1316. Tehdy vydal král Jan Lucemburský privilegium, kterým vnesl do obchodu se dřevem přesnější pravidla. Vory však připlouvaly do Prahy již o 300 let dříve. Velký rozmach voroplavby nastal v době vlády Karla IV., který v srpnu 1366 přikázal stavět v jezech propusti pro usnadnění plavby vorů. Největší rozmach voroplavby nastal podle údajů spolku Vltavan v 18. a 19. století, vory tehdy měřily i přes 100 metrů. Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa, pronikly do oboru počeštěné německé výrazy. Propusti se například dodnes říká šlajsna (z německého Schleuse). |
Na seznamu je i srbská šljivovica či lipicáni
Na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO ve čtvrtek nově přibylo například slovinské včelařství, tradice výroby a konzumace švestkové pálenky šljivovica v Srbsku nebo kultura spojená s tuniskou kořenicí směsí harissa (harísa). Slovensko společně s dalšími sedmi státy uspělo s žádostí o zápis chovu koňského plemene lipicánů. Rozhodl o tom mezivládní výbor na svém zasedání v marockém Rabatu.
Včelařství ve Slovinsku má podle UNESCO několik století dlouhou tradici a chov a znalosti o něm se předávají z generace na generaci. Včelaření také proniklo do výtvarného umění, literatury i architektury, protože včelstva se chovají v charakteristických dřevěných včelínech.
Srbsko slaví díky zápisu švestkové pálenky, která je obdobou české slivovice. UNESCO ocenilo specifický postup přípravy alkoholického nápoje, ale i jeho konzumaci při rodinných a komunitních oslavách nebo využití jako léčivého prostředku.
V srbském regionu Šumadija je výroba vlastní šljivovice výrazem hrdosti mnoha rodin. „Je to obřad, příležitost, aby se sešla rodina i přátelé a užili si společný čas, jehož výsledkem je něco, co skončí ve skleničce na stole,“ řekl agentuře AFP srbský kuchař Dejan Lajović. V Srbsku každý rok až 60 procent ze 470 000 tun sklizených švestek skončí ve formě ovocné pálenky.
VIDEO: Do Prahy připlul po Vltavě vor, oslavuje zaniklou tradici |
Chov lipicánů navrhlo na zápis osm zemí – kromě Slovenska také Rakousko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko a Itálie. Koně určení zejména pro drezúru ve Španělské jezdecké škole ve Vídni se začali chovat koncem 16. století v Lipici v dnešním Slovinsku. Ušlechtilí bělouši se pak stali součástí slavnostních událostí spojených s habsburskou monarchií. Na Slovensku se lipicáni chovají v Topoľčiankách.
Tunisko uspělo se svou nominací pikantní kořenicí pasty harissa, která se vyrábí z chilli papriček, česneku, koriandru, římského kmínu a papriky. Směs je oblíbená v celé severní Africe i na Blízkém východě a často se vyrábí ručně - za použití hmoždířů a mlýnků.
Mezivládní panel UNESCO zasedá od pondělí do soboty a rozhoduje o celkem 46 nominovaných zvycích či tradicích. Ve středu na seznam nehmotného kulturního dědictví přibyla například francouzská bageta, tradiční výroba kubánského rumu či severokorejská nudlová polévka. Ve čtvrtek to bylo i pěstování datlovníků, alžírská lidová hudba rai nebo zambijský tanec kalela.
