České vorařství je na seznamu UNESCO, Srbové uspěli se šljivovicí

Starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách je od 1. prosince zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nominaci schválil příslušný mezivládní výbor na svém zasedání v Maroku. Uspělo například i slovinské včelařství, tradice výroby a konzumace švestkové pálenky šljivovica v Srbsku nebo kultura spojená s tuniskou kořenicí směsí harissa (harísa).

Nadnárodní nominaci vorařství pod názvem Timber rafting společně připravilo šest evropských států, kromě Česka ještě Lotyšsko, Německo, Rakousko, Španělsko a Polsko.

Nominace vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací a o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.

Vorařství mělo v českých zemích téměř tisíciletou tradici. Česká republika má nyní i s fenoménem vorařství na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO zapsáno osm položek. V roce 2020 byla zapsána ruční výroba perličkových vánočních ozdob a předtím výroba modrotisku, loutkářství, sokolnictví, jízdy králů na Slovácku, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku a slovácký verbuňk.

„Na dnešní verdikt jsme netrpělivě čekali a mám velkou radost z toho, že tradice vorařství na řece Vltavě budou i nadále udržovány v povědomí lidí a předávány dalším generacím,“ uvedl ministr kultury Martin Baxa.

Voraři chtějí na seznam UNESCO, výročí oslaví replikou historického šífu

Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo předchozí uvedení na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Stejný zápis musely podniknout i ostatní vorařské spolky z jednotlivých zemí, které se podílely na návrhu nominace. Po něm byla loni předložena nadnárodní nominace. V České republice se na její přípravě podílel Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků, sdružující vorařské spolky na řece Vltavě, Národní ústav lidové kultury, ministerstvo kultury a další partneři.

„Zápis je pro nás velkým úspěchem. Cesta k němu začala už v roce 2015, kdy jsme se rozhodli zintenzivnit činnost vltavanských spolků a usilovat o zápis, abychom mohli tyto tradice předávat dál. Pro dnešní mladé lidi asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, ale více je bude zajímat pokračování plaveckého řemesla, stejně tak jako sběr plaveckého slangu nebo písní,“ uvedl prezident spolku Vltavan Čechy Jaroslav Camplík.

Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici, plavbu vedl takzvaný vrátný

Patřilo mezi uznávaná, ale i nebezpečná povolání. První zmínky o voroplavbě na Vltavě se datují do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční plavba dřeva s výstavbou přehrad zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména se stavbou vorových pramenů se stále udržují. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů navazují.

Jednotlivé vltavanské spolky se zakládaly na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Vltavan v Praze oslavil již 150 let činnosti. V roce 2000 všechny vltavanské spolky založily zapsaný spolek Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků. V současné době mají velký vliv na udržení znalostí a dovedností řemesel spojených s vorařstvím. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby.

Důležitá je i mezinárodní spolupráce například s voraři v Rakousku i v ostatních spolupředkládajících zemích. Vltavan Čechy je členem Mezinárodní vorařské asociace, jejíž existence dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských.

Voroplavba či vorařství je označením pro přepravu dřeva plavením po vodním toku. Vory, které byly tvořeny svázanými kmeny stromů, sloužily nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, uhlí a dalšího zboží a také osob. V některých oblastech a v určitých časových (ročních) obdobích přeprava zboží a osob na vorech ekonomicky převyšovala přepravu dřeva.

Označení „vorař“ vzniklo až v 50. letech uplynulého století. Správně se členům posádky vorů říkalo plavci a vor se nazýval vorový pramen (pravděpodobně z německého Prahmenflösserei, tedy voroplavba).

Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici a patřilo mezi vážená, uznávaná, ale i nebezpečná povolání. První doložená písemná zpráva o voroplavbě na Vltavě je podle většiny zdrojů z roku 1316. Tehdy vydal král Jan Lucemburský privilegium, kterým vnesl do obchodu se dřevem přesnější pravidla. Vory však připlouvaly do Prahy již o 300 let dříve.

Velký rozmach voroplavby nastal v době vlády Karla IV., který v srpnu 1366 přikázal stavět v jezech propusti pro usnadnění plavby vorů. Největší rozmach voroplavby nastal podle údajů spolku Vltavan v 18. a 19. století, vory tehdy měřily i přes 100 metrů. Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa, pronikly do oboru počeštěné německé výrazy. Propusti se například dodnes říká šlajsna (z německého Schleuse).

Na seznamu je i srbská šljivovica či lipicáni

Na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO ve čtvrtek nově přibylo například slovinské včelařství, tradice výroby a konzumace švestkové pálenky šljivovica v Srbsku nebo kultura spojená s tuniskou kořenicí směsí harissa (harísa). Slovensko společně s dalšími sedmi státy uspělo s žádostí o zápis chovu koňského plemene lipicánů. Rozhodl o tom mezivládní výbor na svém zasedání v marockém Rabatu.

Včelařství ve Slovinsku má podle UNESCO několik století dlouhou tradici a chov a znalosti o něm se předávají z generace na generaci. Včelaření také proniklo do výtvarného umění, literatury i architektury, protože včelstva se chovají v charakteristických dřevěných včelínech.

Srbsko slaví díky zápisu švestkové pálenky, která je obdobou české slivovice. UNESCO ocenilo specifický postup přípravy alkoholického nápoje, ale i jeho konzumaci při rodinných a komunitních oslavách nebo využití jako léčivého prostředku.

V srbském regionu Šumadija je výroba vlastní šljivovice výrazem hrdosti mnoha rodin. „Je to obřad, příležitost, aby se sešla rodina i přátelé a užili si společný čas, jehož výsledkem je něco, co skončí ve skleničce na stole,“ řekl agentuře AFP srbský kuchař Dejan Lajović. V Srbsku každý rok až 60 procent ze 470 000 tun sklizených švestek skončí ve formě ovocné pálenky.

VIDEO: Do Prahy připlul po Vltavě vor, oslavuje zaniklou tradici

Chov lipicánů navrhlo na zápis osm zemí – kromě Slovenska také Rakousko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko a Itálie. Koně určení zejména pro drezúru ve Španělské jezdecké škole ve Vídni se začali chovat koncem 16. století v Lipici v dnešním Slovinsku. Ušlechtilí bělouši se pak stali součástí slavnostních událostí spojených s habsburskou monarchií. Na Slovensku se lipicáni chovají v Topoľčiankách.

Tunisko uspělo se svou nominací pikantní kořenicí pasty harissa, která se vyrábí z chilli papriček, česneku, koriandru, římského kmínu a papriky. Směs je oblíbená v celé severní Africe i na Blízkém východě a často se vyrábí ručně - za použití hmoždířů a mlýnků.

Mezivládní panel UNESCO zasedá od pondělí do soboty a rozhoduje o celkem 46 nominovaných zvycích či tradicích. Ve středu na seznam nehmotného kulturního dědictví přibyla například francouzská bageta, tradiční výroba kubánského rumu či severokorejská nudlová polévka. Ve čtvrtek to bylo i pěstování datlovníků, alžírská lidová hudba rai nebo zambijský tanec kalela.