Váš film se pohybuje tam a zpět mezi místy ležícími kousek od bojiště a oblastmi, které jsou tisíc kilometrů daleko. Ukazuje, jak se lidé přizpůsobují realitě války. Jde si na ni zvyknout?
Myslím, že je to způsob vyrovnávání se s realitou. To, co se děje v naší zemi každý den, každou hodinu, je zničující. Pokud budete ve vztahu k válce neustále prožívat hluboké emoce, časem se zblázníte. Myslím, že proto si na to raději zvyknete, protože jiná cesta bohužel není.
Začala jste natáčet v prvních dnech ruské invaze. Byla to akutní potřeba zaznamenat, co se děje? S jakou vizí jste do toho šla?
První dva nebo tři měsíce, kdy Rusové postupovali, útočili, okupovali ukrajinské území a blížili se ke Kyjevu, kde žiji, byla velmi apokalyptická doba. V prvních dnech bylo všechno chaotické, šlo o masivní útok. Nevěděli jsme, kam se schovat, co dělat. Byli jsme naprosto ztracení a křehcí. Myslím, že nikdo se skutečně nedokáže připravit na válku. Měli jsme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama.
V tu chvíli nemůžete přemýšlet o filmu, protože to je něco, co souvisí s plánováním budoucnosti. V té chvíli jsem si nebyla jistá, jak dlouho budu naživu. Nevěděla jsem, co bude za pět minut, co bude na konci dne, jestli bude Ukrajina ještě zítra svobodná. Zeptala jsem se sama sebe, co chci dělat. A uvědomila jsem si, že nechci odejít, že nechci opustit domov.
Jako mnoho lidí na Ukrajině jsem se snažila přijít na to, co můžu dělat, abych své zemi pomohla. A rozhodla jsem se, že se pokusím zachytit to, co se děje kolem. V tu chvíli bylo cílem pořídit svědectví pro případ, že by všechno lehlo popelem. Říkala jsem si, že záběry třeba zůstanou a poslouží pro příští generace. Prostě jsem začala točit dlouhé záběry.
S kamerou jsem se vydala ven druhého dne invaze. Ten první jsem byla ochromená. To, co znáte z blockbusterů o zkáze, byla naše realita. První hodiny jsem strávila přilepená k telefonu a sledovala zprávy.
Během dvou let natáčení jste se setkala s mnoha lidmi, kterým válka převrátila život vzhůru nohama. Bylo nějaké setkání, které pro vás bylo obzvláště těžké?
Mnoho příběhů ve mě silně zarezonovalo, ale pamatuji si první velmi náročný emocionální proces, když jsme točili o lidech prchajících z Mariupolu. Vydali jsme se za nimi v březnu 2022 krátce poté, co okupanti ostřelovali civilní cíle (ruská armáda zasáhla mimo jiné evakuující se civilní vozidla či divadlo v centru města, ve kterém se ukrývali lidé, pozn. red.) a Mariupol se proměnil v bojiště – nebylo možné se tam dostat. Točili jsme evakuaci uprchlíků, kteří museli na cestě k ukrajinskému území projet řadou ruských kontrolních stanovišť. Lidé vyprávěli o ponížení, kterému čelili. Některé obyvatele Rusové při kontrolách unesli.
Když se díváte do tváří lidí, kteří se několik týdnů ukrývali ve sklepě a pak se museli evakuovat přes humanitární koridor, kde čelili hrozbě, že je Rusové zavraždí jen proto, že najdou v jejich telefonu nějakou fotografii, která se jim nebude líbit, je to velmi obtížné.
Slyšela jsem tolik příběhů, že bych o tom mohla udělat dvacet filmů. Bylo toho tolik, co se stalo. Bylo to velmi emotivní. V tu chvíli cítíte, jak jste bezmocní. Většina lidí nemohla mluvit, nedokázali sdílet, co viděli a zažili. Víte, že to, co vám řekli, byla jen špička ledovce toho, čím si prošli.
Trumpova vláda ukončila dokumentaci únosů dětí z Ukrajiny do Ruska |
Šokoval mě také příběh Vladyka, chlapce, jehož vesnici v Chersonské oblasti skoro devět měsíců ovládali Rusové. Skrze jeho osobní příběh jsem se ve filmu dotkla tématu života na okupovaných územích. Tím, čím si prošel Vladyk a jeho rodina, prošlo také mnoho dalších dětí napříč Ukrajinou. Každý příběh v mém filmu určitým způsobem reprezentuje kolektivní zkušenost. Je to kolektivní portrét.
Film ukazuje rozdíly v životech dětí a dospívajících, kteří bydlí blízko frontě, a těch žijících ve vzdálenějších oblastech. Jak přemýšlejí o své budoucnosti? Co je pro ně důležité?
Když jsem začala natáčet, očekávala jsem, že se děti, zejména ve vyšších třídách, připravují na válku. Jako se to děje v ruských školách. Ukrajinské děti a teenageři ale nechtějí bojovat, protože válka tu pro každého znamená jediné: smrt. A nikdo z nich nechce umřít, i když jsou to vlastenci, chtějí zůstat na Ukrajině a zajímají se o její rozvoj.
Jsou na začátku svého života a chtějí žít. Je to těžká situace. Myslím, že my dospělí musíme udělat vše pro to, abychom pro ně vybudovali pevný základ. Všichni chápeme, že na jejich bedrech budou ležet další kroky a musí se na to připravit. Jsou velmi silní. Stali se moudřejšími, než by odpovídalo jejich věku, kvůli válce a všem výzvám, které přináší. Je smutné, že nemají jednoduchý život teenagerů – válka jim ho ukradla.
Válka na Ukrajině |
Mnozí z nich hovoří o pocitu viny z toho, že vedou normální život, tráví čas se svými přáteli, zatímco na bojišti umírají lidé. To je něco, co cítí i dospělí. Život na Ukrajině jde dál, ale jde ruku v ruce se smrtí. Nemůžete ho cítit naplno. Řada lidí si klade etické otázky. Každá rodina je už nějak spojená s válkou, protože v každé jsou příbuzní, přátelé či kolegové, kteří slouží v armádě. Zasáhlo to každou část společnosti. Někteří lidé se nechtějí brát, nechtějí mít děti. Další přestali s oslavami nebo to dělají jen potichu. Mladí lidé nemohou trávit noci venku, protože máme zákaz vycházení. V mnoha oblastech mají děti online výuku, protože chodit do školy je nebezpečné. Nemají offline realitu. Studenti se nemohou setkávat. V tom věku máte tolik věcí, o které se chcete osobně podělit... A nemůžete.
Pracovali jste ve válečné zóně. Přišla během natáčení chvíle, kdy jste se bála, že se může vám nebo vašemu týmu něco stát?
Samozřejmě, že se bojím, všichni se bojíme. Víte, co mě ale děsí nejvíc, co mi nedá spát? Svědectví lidí, kteří žili pod okupací. Vojenské údery jsou jiným pocitem strachu. Pro mě je největší hrůza být okupován, protože vím, že bych se stala cílem Rusů, že bych byla mučena a třeba i zabita. Nejsem druh člověka, který by přijal nesvobodu.
Slyšela jsem mnoho příběhů lidí, kteří to zažili. Vím, jak se Rusové chovají k Ukrajincům. Vím o formách mučení v jejich věznicích, o metodách výslechu. Je to hrůzostrašné. Žiji v Kyjevě, strach mě ale doprovází i při cestách po Evropě, když jezdím na festivaly. Bojím se potkat Rusy na ulici, bojím se, že někteří by mě mohli napadnout kvůli tomu, že mluvím nahlas o důležitých věcech. Je to moje paranoia, možná forma PTSD.
Bylo něco, čemu jste se ve filmu cíleně nevěnovala?
Nechtěla jsem se příliš věnovat vnitřní politice. Samozřejmě, že jsem mluvila s lidmi, kteří své výpovědi prokládali názorem na vládu, na různé situace. Jistěže máme na Ukrajině spoustu problémů. Měli jsme je už před válkou. Toto téma se do filmu dostalo prostřednictvím rozhovorů se studenty, kteří hovořili například o korupci. Pro mě ale bylo hlavní ukázat válečné zkušenosti, to bylo důležitější než politická situace.
Co doufáte, že si diváci z vašeho filmu odnesou?
Myslím, že je tam mnoho jednoduchých poselství. Mým cílem bylo udělat ho srozumitelný pro mnoho kultur, pro různá časová období, jak pro naši dobu, tak pro budoucnost. Chtěla jsem, aby diváci nejen viděli, ale hlavně cítili, co se děje. Co je válka. To byla moje priorita.
Konec filmu je otevřený. Chtěla jsem ukázat, že Rusko bude hrozbou, pokud tam nedojde ke změně systému. Víme, že všechny diktatury se jednou zhroutí, ale to může trvat mnoho let, desetiletí. Chtěla jsem, aby závěr dokumentu připomínal budoucím generacím, aby nezapomněly.
Můžete zprostředkovat emoce Ukrajinců ve vztahu k dění posledních týdnů? Mám na mysli mírová jednání, snahu Donalda Trumpa válku rychle ukončit, jeho rozhovory s Ruskem.
Možná teď budeme mít příměří třicet dní nebo rok, ale politika Ruské federace se nezmění. Už víme, že páchají válečné zločiny a nikdo je za to nežene k odpovědnosti. V takové situaci budeme žít s každodenním pocitem hrozby, protože Rusko na nás může kdykoliv znovu zaútočit.
USA už nezajímá vyšetřování ruské invaze, Putina k odpovědnosti nepoženou |
Nejsem politický analytik, ale myslím, že stabilní mír – nemluvím o dočasném klidu zbraní, nemůže existovat bez změny politiky uvnitř Ruska. Mluvím o trvalé změně z diktatury na demokracii. A chápu, že to bude dlouhý proces. Pokud svět nyní nepožene válečné zločince, kteří porušili mezinárodní právo, k odpovědnosti, začnou další války. Víme, že diktátorské země se nikdy nezastaví, potřebují expanzi své moci.
Je devastující vidět, jak některé země, včetně několika v Evropě, přemýšlejí o výsledcích války na Ukrajině, že nechtějí Rusku přiřknout odpovědnost. Jednání o ukončení bojů, která se nyní odehrávají, ospravedlňují válečné zločiny. To znamená, že demokracie prohrává a slábne. Je to velká hrozba pro všechny demokratické země.
