náhledy
Čeští medici týmu Fénix-Perun odpočívají po náročném dni v napůl rozbité nemocnici. Tihle Češi riskují vlastní životy, aby pomohli zachránit co nejvíc ukrajinských vojáků. Ukrajinci podle velitele Taylora potřebují kromě humanitární a vojenské pomoci podporu především v záchraně zraněných: „My jsme se v rámci projektu Fénix-Perun věnovali především školení ukrajinských vojáků, aby zvládli poskytnout první pomoc na frontě. Tohle není běžná první pomoc, o které se učíme na základní škole. Pomoc ve stresu pod palbou, taková zranění, při pohledu na něž by většina lidí omdlela, všudypřítomná smrt. A tady v Bachmutu to vidíme v brutální praxi,“ říká. Když jim pozdě večer skončí práce na sále, jdou se ubytovat do studeného sklepa pod nemocnicí. Ve spartánských podmínkách přežívají několik týdnů. Prý si už prostory pod nemocnicí zútulnili, nepořádek zametli a krysy vyhnali. Společnost jim teď dělá smečka toulavých psů.
Autor: Tomáš Kolařík
Dva muži přinášejí těžce zraněného vojáka. Míří s ním rovnou na sál. Spolu s lékaři tam jdou také čeští medici. Okna nemocnice se třesou pod ruským ostřelováním. Medici sundávají z těl raněných zakrvácené vesty, stříhají potrhané uniformy, čistí rány a snaží se ty v kritickém stavu aspoň stabilizovat. Vojákovi z levé ruky mnoho nezbylo, v roztrhaném rukávu uniformy vidím zakrvácenou loketní kost, na které chybí maso. Na druhé lůžko vzápětí přinášejí dalšího raněného, který má po celém těle střelné rány.
Autor: Tomáš Kolařík
Jedna sanitka za druhou přiváží z fronty těžce zraněné vojáky, mají střelná zranění a těla zmrzačená výbuchy granátů. Snad nikde na světě není taková koncentrace těžce zraněných vojáků, ale i civilistů než právě na tomto úseku donbaské fronty. Dostat se z fronty do nemocnice je pro mnoho vojáků nedosažitelným cílem. Evakuace raněných za bojových podmínek se často rovná sebevražedné misi.
Autor: Tomáš Kolařík
Humanitární pomoc je rozdána a konečně míříme z města. Projíždíme první vesnicí za Bachmutem, na konci ulice se zableskne výbuch a ozve se ohlušující rána. Přijíždíme blíž, vlevo od nás začíná hořet chalupa a před ní leží voják se zakrvácenou hlavou. Náš kaplan se k němu hned vrhá a začíná ho ošetřovat. Okolo vesnice jsou slyšet další exploze. Tak vypadá běžný den v Bachmutu.
Autor: Tomáš Kolařík
Úzkou chodbou vcházíme do útulně zařízeného sklepa, kde jsou jednotlivé kóje upraveny jako ložnice, je zde i kuchyňka a celý prostor vyhřívají malá kamna. Obyvatelé tohoto sklepa jsou na svůj provizorní domov pyšní. Zprávy z fronty z posledních dní ale nebyly dobré, Rusům se prý podařilo postoupit na město v několika směrech.
Autor: Tomáš Kolařík
Pokračuji hlavní ulicí směrem k místu největších bojů na jižním předměstí Bachmutu. U barikády potkávám dva šedesátileté vojáky dobrovolníky. Je na ně zoufalý pohled. Ne na všechny vojáky se dostalo moderních výdobytků vojenské výstroje. Mají na sobě napůl uniformy ukrajinské armády a napůl civilní zimní oblečení: „Jsme místní vojáci, ale moc jsme toho nedostali, jen kalašnikovy a letní uniformy, tak jsme zašli domů a vzali si pořádné bundy, abychom na frontě nezmrzli.“
Autor: Tomáš Kolařík
Když za zvuku neustálých výbuchů procházím zničeným centrem města Bachmutu, pod nohama mi křupe rozbité sklo a přeskakuji hromady cihel, které kdysi tvořily fasády výstavních domů na hlavní třídě, říkám si, jak tohle peklo může někdo přežít. A proč tu ti lidé vůbec zůstávají. Většina obyvatel, kteří zůstali, je smířena se svým osudem. Kdo chtěl, už odjel. Jiní říkají, že jim je jedno, kdo město nakonec ovládne. Ale část stávajících obyvatel se příchodu Rusů děsí. Šedesátiletá paní se poté, co jsem jí věnoval cigaretu, rozpovídá: „Víte, zůstali jsme tady, protože jsme tu doma. Co bychom dělali jinde. Máme tu práci a zůstaneme tu. No a jestli přijdou Rusové, tak nebudou město aspoň bombardovat, ale už je nám to všechno jedno.“
Autor: Tomáš Kolařík
Muž přechází po improvizovaném mostě přes řeku Bachmutku ve městě Bachmut. Roury ke kamnům jsou poklad – jen díky klasickým kamnům na pevná paliva přežívají místní obyvatelé zimní mrazy. Na troskách mostu přes řeku Bachmutku jsem potkal několik místních, kteří se snažili těžká kamna dostat na druhý břeh po provizorním mostě z palet a radiátorů. Ptám se jich, kde bydlí. „Támhle na druhé straně, jak vidíte ten dým u kostelní věže, tak kousek odtamtud.“ Udiveně se koukám na místa, odkud se ozývá intenzivní kulometná palba a duní výbuchy dělostřeleckých granátů. Ukážu tam prstem, jestli jsem to dobře pochopil. Pán přikývne a říká: „Na ulici je nebezpečno, ale sklep máme dobře opevněný a nyní v něm díky novým kamnům bude i teplo.“
Autor: Tomáš Kolařík
Starší žena s mužem táhnou plynovou lahev přes prázdné centrální náměstí Svobody. Řada lidí je rezignovaná a je jim už jedno, která strana bude ovládat Bachmut. Chtějí jen přežít a doufají, že zase nastane ve městě klid, aby se mohli vrátit do svých domovů. To, že je většina z domů v troskách, vědí, ale ve sklepě už příští Vánoce trávit nechtějí. Bůhví, co za rok bude.
Autor: Tomáš Kolařík
Obrněný transportér, který slouží jako sanitka pro evakuaci raněných z fronty, projíždí kolem zničených sanitek u bachmutské nemocnice. Rusové cílí na sanitky a zdravotníky a mnoho jich již ztratilo vlastní životy při záchraně zraněných vojáků. Nemocnice patří mezi cíle, na které ruské dělostřelectvo mířilo v Bachmutu nejvíc. Rusové také stále víc ostřelují město zápalnými granáty, takže hořel pavilon nemocnice na protější straně ulice, hasiči museli likvidovat rozsáhlý požár domů v sousedství. Jeden z českých mediků mi říká, jak nebezpečné je evakuovat z fronty: „Na frontě jsme minuli místo, kde byla spousta aut vojenských záchranářů. Všichni v minulých dnech jeli evakuovat raněné. Bohužel jejich cesta skončila právě zde. Těla mrtvých řidičů i mediků zůstala ve vozidlech. Nebyla šance je odsud dostat pryč. Auta nesla známky poškození od přímých zásahů děl.“
Autor: Tomáš Kolařík
Na ulicích přibývají každým dnem obří krátery po ruských dělech největších ráží. Jeden takový zničil celé náměstí před obchodním domem Ukrajina. Prý to je kráter po granátu z ruského jaderného děla PION ráže 203,2 mm. A přesto tady pořád žijí lidé. Město, které mělo před válkou 70 tisíc obyvatel, nyní obývá, lépe řečeno zde přežívá, až 15 tisíc většinou starších lidí. Jak se zde dá vůbec přežít? říkám si. Procházím rozbitými ulicemi města na velké hlavní náměstí. Několik desítek lidí zde stojí v řadě před jedním z mála otevřených obchodů. Většina obyvatel, kteří zůstali, je smířena se svým osudem. Kdo chtěl, už odjel.
Autor: Tomáš Kolařík
Muž přechází po improvizovaném mostě přes řeku Bachmutku ve městě Bachmut. Roury ke kamnům jsou poklad – jen díky klasickým kamnům na pevná paliva přežívají místní obyvatelé zimní mrazy.
Autor: Tomáš Kolařík
ukrajineské město Bachmut je jedno z nejvíce zasažených ukrajinských měst
Autor: Tomáš Kolařík, MF DNES
Sklepy, ve kterých obyvatelé Bachmutu přežívají válku
Autor: Tomáš Kolařík, MF DNES
Obyvatelé Bachmutu při přídělech humanitární pomoci
Autor: Tomáš Kolařík, MF DNES
Obyvatelé Bachmutu
Autor: Tomáš Kolařík, MF DNES
Bachmut je jedno z nejvíce zasažených ukrajinských měst. Ve městě nefunguje elektřina, rozvody vody i plynu jsou zničené bombardováním.
Autor: Tomáš Kolařík, MF DNES
Sklep obyvatel Bachmutu
Autor: Tomáš Kolařík, MF DNES
Sklepy, ve kterých obyvatelé Bachmutu přežívají válku
Autor: Tomáš Kolařík, MF DNES
Organizátoři projektu zdravotnizajisteni.cz vypravili na Ukrajinu několik jednotek s dárky pro české dobrovolníky působící u Bachmutu. (18. prosince 2022)
Autor: Projekt zdravotnizajisteni.cz