Anonym
Příslušník 155. brigády námořní pěchoty Tichooceánského loďstva, která je nasazena do bojů u Vuhledaru a Pavlivky na jihu Doněcké oblasti. Počátkem listopadu jednotka poslala otevřený dopis gubernátorovi Přímořského kraje a stěžovala si na počínání svých velitelů. Svědectví nejmenovaného vojáka zveřejnil portál Mediazona.
V této oblasti jsme už tři měsíce. Bojuje se každý den, nejintenzivnější byly dva dny: 9. a 10. listopadu. V Pavlivce padlo celkem 450 až 500 mužů... Tvrdili, že Pavlivka je pod plnou kontrolou, ale pořád jsme ztráceli lidi. Připadám si jako v cirkusu.
Velení rozhodlo, že vojáci by měli být vyznamenáni. Zkrátka, velitelé si zachránili hodnosti a my jsme dostali medaile, abychom drželi hubu. Jenže my je kurva nechceme, protože naše kamarády nám to nevrátí.
Všichni jsou demoralizovaní. Nikdo neslaví, protože tu umřelo příliš mnoho našich. Jen já jsem za dva dny ztratil čtyři kamarády. Prostě mě sere, že velení na naše lidi nemyslí. Zkurvysyni chtějí medaile a frčky a posílají lidi na jistou smrt. Myslí si, že když nám dají metál, tak na všechno zapomeneme a budeme držet hubu, ale to se pletou, protože jejich kamarádi neumřeli, sedí si pěkně v týlu v teploučku. Zajímá je něco jiného: jak dostat Hrdinu Ruska, další hvězdičky na epolety.
Teď se naše velení rozhodlo pro stažení z Pavlivky, tak jsme měli radost, ale ne nadlouho. Ne všichni budou staženi. Ti, kteří reptali nejvíc, kteří napsali dopis a odmítli útočit na vesnici, musí setrvat na pozicích. A ti, kteří se velení neprotivili, budou odveleni do týlu. Já zůstávám, protože jsem nebyl zticha.
„Kurva, dejte mi cigáro,“ ozývá se ze zakrvácených nosítek. „No tak mu ho dejte, ale jenom jedno,“ říká medička. Vítězoslavně a s potěšením si potáhne. Obvazy na noze mu prosakují, medička dává nové škrtidlo a on zkřiví tvář.
