Olena Morozovová se loni v zimě rozhodla, že opustí Rusy okupovaný Lysyčansk v Luhanské oblasti a přestěhuje se na území, které kontroluje Ukrajina. Její přátelé se dvěma dětmi v tu samou chvíli cestovali opačným směrem. Vraceli se do svého domu ve městě, protože už si nemohli dovolit platit nájem v Dnipru.
„Říkali mi, že je velmi těžké žít i na území kontrolovaném Ukrajinou,“ řekla portálu The Kyiv Independent Morozovová. Jejich vyprávění ji ale neodradilo. „Ruští vojáci obsadili Lysyčansk před dvěma roky v červenci. Poté jsme tam půl roku neměli čerstvý chleba,“ popisuje Morozovová.
S manželem přežívali díky prodeji knedlíků, vařených na ohni, a rozvozu pitné vody. Voda netekla, ústřední topení nefungovalo a elektřina vypadávala. Plynu bylo dost.
S příchodem Rusů nastal ve zdravotnictví středověk, líčí Ukrajinci pod okupací |
Žena později těžce onemocněla, ale ve městě nebyl lékař. Požádala tedy o pomoc ruské vojáky, kteří odvětili, že „s civilisty nemají nic společného“. Morozovovou ošetřili v nemocnici v Luhansku, který Rusko okupuje od roku 2014. „Píchli mi ukrajinské léky. Ovšem prošlé,“ poznamenala Morozovová.
„Děti mají dvacetiminutové lekce – téměř žádné učení. A otravují je myši. V bytech je hodně myší, protože je jich hodně prázdných, mnoho lidí se odstěhovalo,“ vylíčila, jak funguje „okupační školství“.
Z bláta do louže
Lidé jako Morozovová proto raději volí odchod ze svých domovů a na neokupovaných územích žijí v nájmu. Vláda tvrdí, že vnitřním uprchlíkům poskytuje bydlení zdarma. Čekají na něj ale měsíce. Někteří pak upadnou do chudoby, nemohou si dovolit byt a chybí jim peníze na jídlo.
„Pronajali jsme si, co bylo k dispozici,“ řekla čtyřiašedesátiletá Antonina Palamarčuková, která uprchla z Myrnohradu v Doněcké oblasti a putovala s dcerou po Ukrajině, až usadily v Kyjevě. Náklady na byt z důchodu nezaplatí. Od státu peníze však nedostane, protože její důchod je o trochu vyšší než minimum, od kterého se vyplácí příspěvek.
Je to jako klec, líčí lidé z okupovaných území Ukrajiny brutální ruské represe |
Pro mnoho vysídlených lidí přitom finanční podpora od státu „není jen částečnou pomocí při placení bydlení, ale ve skutečnosti jedním z mála prostředků k obživě“, uvedl úřad ombudsmana pro The Kyiv Independent.
„Prostě jdou tam, kde mají kde bydlet. Protože tady prostě nemají co utrácet nebo čím platit za jídlo,“ řekl Petro Andriuščenko, bývalý poradce starosty Mariupolu a spoluzakladatel neziskové organizace, jež pomáhá vysídleným lidem.
Na začátku podpora fungovala, nyní se snížila
Kolik lidí se vrátilo do svého okupovaného domova, nelze přesně zjistit. Podle OSN žije na Ukrajině celkem 3,5 milionu vnitřně vysídlených osob. Čtyřicet procent z nich není finančně soběstačných. Jiní se vracejí domů, aby se starali o nemocné příbuzné.
Ministerstvo sociální politiky tvrdí, že za posledních devět měsíců odešlo 1 262 lidí. Někteří odhadují, že počet je mnohem vyšší. Poslanec Maksym Tkačenko z vládnoucí strany Sluha národa nedávno uvedl, že území kontrolované Ukrajinou opustilo 150 000 lidí a usadili se ve svých původních domovech na Ruskem okupovaném území. Jeden z vysokých ukrajinských představitelů se nechal slyšet, že Tkačenko lže. Poslanec své prohlášení nakonec odvolal.
Jisté však je, že vláda vysídleným Ukrajincům nedává takovou finanční pomoc, jakou by potřebovali. Na začátku války stát zavedl kompenzace pro zaměstnavatele, kteří jim dají práci a částečně, nebo úplně dotoval jejich finanční náklady. Místní samosprávy dostaly za úkol poskytnout vysídlencům bydlení zdarma.
Fólie místo oken, domy teče voda. Obyvatelé Mariupolu popsali život pod Rusy |
V praxi to moc nefunguje. Některé státem vlastněné budovy jsou prázdné a jinde se lidé tísní. „Jednu sprchu používá 50 žen a dětí,“ popisuje Tkačenko. Nerozumí, proč se nevyužily například prázdné vysokoškolské koleje, když studenti kvůli válce studují dálkově. Na druhou stranu se část ubytovacích kapacit za tři roky války už vyčerpala.
Navíc v březnu 2024 vláda snížila příspěvek pro vysídlené osoby na 45 dolarů (1099 Kč) měsíčně pro dospělé a 70 dolarů (1709 Kč) pro děti a zdravotně postižené. „Vláda se k vysídlencům chová jako k neviditelným lidem,“ poznamenal Andriuščenko.
Doma čeká ruský pas
Složitá je ale i cesta zpátky domů. Oficiálně žádné obousměrné hraniční přechody mezi územím kontrolovaným Ukrajinou a částí země okupovanou Ruskem neexistují. I proto se navrátilci nedají spolehlivě spočítat.
Ukrajincům zbývá dopravit se do jiné země a koupit si drahou letenku na moskevské letiště Šeremetěvo, kde Rusko zřídilo „filtrační“ zařízení, v němž jsou při příletu kontrolováni speciálními službami.
Ruské úřady v říjnu uvedly, že přes Šeremetěvo vstoupilo do země za poslední rok 83 000 Ukrajinců, zatímco dalších 24 000 bylo odmítnuto. Andriuščenko tvrdí, že nevpuštěných bylo 200 000 a domů se dostalo 150 000 lidí. Tam je však čeká nucená rusifikace. Už více než rok by měli mít ruský pas. Například děti bez něj nemohou chodit do školy.
