Na písčitém břehu Dněpru stojí dvoumetrový chlap v modrém baretu ověšený metály a vzdává poctu padlým kamarádům. Někteří padli u Vuhledaru, jiní u Pokrovsku, další viděl krvácet v rozstřílených ruinách vesnice Krynky. Právě bitvu o předmostí na levém břehu Dněpru považuje za to nejhorší, čím během své vojenské kariéry prošel.
„Myslel jsem si, že jsem ve válce už viděl všechno. Bachmut, Severodoněck, Lysyčansk, Avdijivka, to všechno byly velké bitvy. Ale pak jsem se ocitl v Krynkách. Říká se, že to byl takový miniaturní Stalingrad. To samé říkají i moji bratři ve zbrani: nikdo nic podobného nezažil. Byla to apokalypsa,“ vzpomíná bývalý velitel rozvědky námořní pěchoty.
Někteří naši kluci tam zůstávali s těžkými zraněními, s amputacemi a průstřely břicha a při evakuaci pak umírali. Bylo to strašně těžké.
