Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tv„Když u mě takhle malá příšera mňoukáním hledala ochranu, jak bych ji mohl říct ne? Jsme silní, tak ochraňujeme slabé tvory, kteří jsou na tom stejně jako my po tom, co se tady ukázali Rusáci,“ svěřil se reportérům webu Politico medik Oleksandr Jabčanka.
Mluvčí ukrajinské armády Oleksandr Štupun vysvětluje, že kočky jsou pro vojáky dobrým rozptýlením ve chvílích klidu zbraní. „Někteří si je s sebou berou domů, jiní je nechávají v zákopech dalším vojákům při rotacích,“ popisuje. Kočky ale nehrají pouze roli roztomilých psychologů.
Stejně jako jejich opatrovatelé číhají na vetřelce. Jejich úhlavními nepříteli však nejsou vojáci, ale myši a krysy. Těch v zimních měsících výrazně přibylo. Situace podle CNN připomíná podmínky, které sužovaly vojáky v zákopech během první světové války.
„Představte si, že jdete spát a noc začíná tím, že vám do kalhot nebo svetru vleze myš, žvýká vám konečky prstů nebo vás kouše do ruky. Spíte dvě nebo tři hodiny, podle toho, jak máte štěstí,“ řekla televizní stanici ukrajinská vojačka, která používá volací znak Kira a loni na podzim působila se svojí jednotkou v Záporožské oblasti.
Kočky podle ní dělají, co je v jejich silách. Na přesilu hlodavců však mnohdy nestačí. „Měli jsme kočku jménem Busia, ze začátku pomáhala a myši jedla. Ale později jich bylo tolik, že je odmítala. Kočka může chytit jednu nebo dvě myši, ale když jich je 70, je nereálné, aby je pochytala,“ vylíčila Kira.
Velitel ukrajinských pozemních sil Oleksandr Syrskyj má na bojišti neotřesitelnou pověst výjimečného a odvážného stratéga. Málokdo však ví, že má i kočičího jmenovce. Roman Sinicyn tvrdí, že svého kocoura takto pojmenoval náhodou. „Dal jsem mu takové jméno, protože miluje sýr. Samozřejmě se pak z jeho jména stal terč vtipů kvůli našemu generálovi,“ popisuje.
Hloubení zákopů motorovkou, invaze krys. Na Ukrajinu přijel „generál Zima“ |
Pobavilo to i samotného generála, který se se svým čtyřnohým jmenovcem setkal během návštěvy zákopů. „Většina lidí z okolních měst a vesnic se evakuovala. Kocoura jsme nalákali na jídlo a už s námi zůstal. Pomáhal nám vyřešit náš myší problém,“ usmívá se Sinicyn.
Když se během pravidelné rotace vrátil na pár týdnů domů, zvíře vzal s sebou. „Teď žije s mojí rodinou v Kyjevě, ale dál pomáhá armádě. Využili jsme jeho popularity a na sociálních sítích nám vybral skoro sto padesát tisíc eur, za které jsme koupili drony Mini Shark UAS,“ dodává.
Kocour s taktickou vestičkou
Oleksandr Ljašuk z Oděsy si svého kocoura Šajbyka ochočil na jižní frontě na sklonku roku 2022. Vybral si ho ze čtyř opuštěných koťat. „Měl největší charisma, Večer už bylo pěkně chladno, tak jsem ho vzal k sobě do spacáku. A zamiloval jsem si ho. Není to jenom můj kamarád, beru ho jako svého syna,“ popisuje.
Šajbyk je čistokrevným bojovníkem, který se vydává na patroly spolu se svým páníčkem. Ten mu vyrobil i speciální taktickou vestu s ukrajinskou vlajkou na hrudi. Oba na sociálních sítích sbírají tisíce reakcí. „Je to skvělý lovec, jednou, když jsme byli na bojových pozicích, ulovil za den jedenáct myší. Občas mi nějakou přinese do spacáku,“ vypráví pobaveně.
Se svým čtyřnohým kamarádem si vytvořili silné pouto, kocour je podle Ljašuka přesto svobodným zvířetem. Může si chodit, kam chce. V červnu loňského roku zmizel na osmnáct dní a Ljašuk se bál nejhoršího. Nakonec se vrátil a jeho majitel pak pobaveně vyprávěl, že si jen potřeboval užít s místními kočkami. I Šajbyk pomohl s výběrem peněz pro armádu, dokonce za to loni v září dostal speciální ocenění.
Některé kočky se na frontu podívají vždy jen na pár hodin. Dobrým příkladem je Herald. Aristokraticky vyhlížející kocour, hrdě se hlásící k rase skotských klapouchých koček, spolu se svým majitelem Kyrylem Ljukovem vozí na bojiště zásoby. Z Kramatorsku už takto vyjeli na nebezpečnou cestu nejméně dvacetkrát.
„Pokaždé, když dorazíme na místo, je Herald hlavní hvězdou. Vojáci se k němu sbíhají a chtějí ho pohladit nebo se s ním fotí. Vždycky je trochu v šoku, ale snaží se být trpělivý,“ popisuje svého vrnícího svěřence Ljukov. Hluk z ostřelování mu prý nevadí, vždy jen zbystří. Pro armádu vydělal na sociálních sítích desetitisíce eur na nákup vojenských vozidel.
Kočičí bojovníci na straně Ruska
Na druhé straně válečné vřavy, v táboře ruských invazních sil, se nejprve kočičí módní vlnu na ukrajinských sociálních sítích snažili využít jako znak slabosti nepřítele. Dlouho to však nevydrželo a ruské zpravodajské kanály začaly přicházet s podobnými příběhy.
Rusové z města Orjol, ležícího asi 160 kilometrů od hranic s Ukrajinou, poslali na bojiště kočku Marušu. „Pomůže vojákům s morálkou, ochrání je při odpočinku a bude hlídat dodávky potravin. Jsme si jistí, že odvede svou službu a vrátí se v pořádku domů,“ uvedlo ruské ministerstvo pro mimořádné události.
Fyzicky to nezvládám. Zatímco si mladí užívají život, bojující Ukrajinci stárnou |
Kočky se staly i nástrojem propagandy. Ruští vojáci se nechávali slyšet, že se musejí na frontě starat o zubožená zvířata, která Ukrajinci opustili. „Už si život bez něj ani nedokážeme představit. Společně s vojáky se účastní taktických porad, ochutnává jídlo a drží i pravidelné hlídky,“ chválili v jedné z reportáží serveru VN.ru ruští vojáci kocoura s přezdívkou Copter.
Deník Moskovskij komsomolec přinesl srdceryvný příběh kočky jménem Bullet, která se vždy usadí na helmě velitele motorizované jednotky a varuje ho před minami a blížící se palbou nepřítele. Jiný server nabídl terapeutický pohled na armádní zvířata. „Jejich předení má na nás uklidňující účinky, cítíme se pak jako doma,“ popsal jeden z vojáků.
Rusové ostatně využili kočičí propagandu už v roce 2014 po obsazení Krymu a výstavbě mostu přes Kerčský průliv o čtyři roky později. Kocour Mostik se objevoval v ruských státních televizích a stal se symbolem anexe, připomíná server The Washington Post.