Alexandra pochází z Novoazovsku, městečka u břehů Azovského moře přímo na hranicích s Ruskem. Bezpečnostní složky samozvané Doněcké republiky ji zatkly už v roce 2019. Podle jejích slov za to, že byla v kontaktu se švagrem, který sloužil v ukrajinské armádě. Pravidelně se s ním vídala při svých cestách do nedalekého Mariupolu, pracoval totiž na checkpointu. „Někdo z místních mě udal,“ vypráví Ukrajinka pro investigativní portál Insider.
„Hodili mě do nějakého sklepa a od té doby už jsem se domů nevrátila. V tom sklepě jsem strávila pět měsíců – bez hygienických pomůcek, v chladu a téměř bez oblečení. Byla tam jen železná lavička, na které jsem spala. Nosili mi zkažené, studené jídlo a rezavou vodu. Snažila jsem se pít co nejméně, protože tam nebyl záchod. Na ten nás vodili ven, vždy ráno a večer. Za oněch pět měsíců mě do sprchy vzali dvakrát,“ pokračuje.
Nemučit zajatce není pro Rusy normální. Netknuté je jen jedno z pěti vrácených těl |
Matka dvou malých dětí říká, že dodnes neví, jak dokázala přežít „to mučení, to bití“. „Mučili mě tím, že mi přes hlavu dávali sáček, dusili mě a bili. Mlátili mě přímo před jejich právníkem, zatímco na mě vyšetřovatel křičel nadávky. Když jsem řekla, že je mi zima a mám hlad, přestali mě krmit úplně. Na obličeji se mi objevily černé skvrny, asi z toho chladu a bití,“ vzpomíná s tím, že tehdy vážila pouhých 47 kilogramů.
Proruští separatisté ji však neničili jen fyzickým mučením, běžnou praxí byl i psychický teror. Jako když jí oznámili, že ji brzy předají dvaceti mužům. „Můj bože, tehdy jsem se tak vyděsila! Jeden z nich přímo přede mnou někam zavolal a nařídil: ‚Připravte pokoj pro tu holku.‘ Sevřelo se mi srdce. Padla jsem na kolena a začala křičet: ‚Co to děláte? To nemůžete! Mám dvě děti.‘“ Na sexuální násilí nakonec nedošlo.
Místo toho Alexandru odvezli do kobky o velikosti metr na metr a půl. Po dvou dnech, kdy spala vestoje, ji znovu přesunuli do sklepa. „Přes zeď jsem slyšela, jak zpívají ruskou hymnu, a připadala jsem si jako v blázinci,“ říká. Když ji pak zase vzali na oddělení zvané Izolace, už tam zůstala. Jeden z hlavních vyšetřovatelů ji při výsleších konstantně bil a při převozech k soudu jí také bolestivě poutal ruce i nohy.
„Jednou v autě zapnul topení na tak vysokou teplotu, až jsem se začala dusit. Prosila jsem ho, aby to vypnul, ale nereagoval. Hustě pršelo a auto projíždělo kalužemi. V tu chvíli mi proběhla hlavou myšlenka ‚Bože, kdybychom tak nabourali a rozsekali se na kousky, kéž se to stane, jen aby tohle utrpení skončilo,‘“ popisuje žena, jež se nesměla ani zeptat na osud svých dětí nebo znění svého obvinění. Když to udělala, přišlo další násilí. Ve špinavé cele žila na rybím oleji, který měla při zatčení náhodou u sebe.
Vážila třicet kilo. Nový dokument popisuje, jak Rusové umučili zajatou novinářku |
Mimo dobu na samotce ji věznili v cele s dalšími ženami. I tam panoval nelidský režim. Ležet nebo spát bylo zakázáno, kolektivní trest následoval i za pouhé zavření očí. „Naštěstí se mi to stalo jen jednou. Kvůli mně jsme stály několik hodin,“ líčí s tím, že muži to podle jejích informací měli ještě horší. Museli „držet nebe“ neboli stát se vztyčenýma rukama.
Později Alexandru přestěhovali do trestanecké kolonie na Čukotce. Tam musela od rána do večera pracovat v krejčovské dílně. Když se ohradila, že nechce sedět mezi vrahy, pohrozili jí, že začnou dělat problémy její matce. „Pochopila jsem, že jsem pro ně pouhé zrnko písku. Mohli by mě třeba nahlásit za pokus o útěk a na místě zastřelit,“ pokračuje a popisuje třeba i to, jak jim dozorci nutili ruské pasy. Když odmítla, vyhrožovali jí tím, že ji nezahrnou do žádné výměny vězňů.
To se naštěstí nenaplnilo. Na svobodu se Alexandra po strastiplné cestě přes Bělorusko dostala při výměně loni v srpnu. „Když jsem dorazila na Ukrajinu, rozbrečela jsem se,“ dodává.
„Říkali mi, že jsem zradila Rusko“
Učitelka matematiky Natalja z Horlivky strávila v zajetí čtyři roky. Na rozdíl od Alexandry však vyvázla bez fyzického mučení. Přesto, nebo možná právě proto, že se hned od začátku rozhodla pro zjevný odpor. „Když na Donbasu v roce 2014 začala invaze, nemohla jsem mlčet. Založila jsem si účet na Twitteru a psala o sociální a ekonomické situaci ve svém městě. Psala jsem až do léta 2021,“ vrací se na začátek svého příběhu. Tehdy ji zastavili na checkpointu a se záminkou, že ji hledají už dva roky, ji odvezli do jednoho z místních sklepů.
„Později jsem pochopila, že moje příspěvky sledovali. Měla jsem radikální postoje: Byla jsem na Majdanu, chodila jsem na oslavy národního Dne vyšyvanky, podporovala jsem Pravý sektor. V soukromých konverzacích mi říkali, že jsem ‚zradila Rusko‘. Odpovídala jsem: ‚Vážně? Já s Ruskem nemám nic společného. Horlivka je na Ukrajině. Donbas je na Ukrajině.‘ Měla jsem obrovský strach, ale nedala jsem ho najevo,“ prozrazuje.
Říkala si totiž, že ji separatisté nejspíš zabijí tak jako tak. „Nemělo smysl prosit. Křičeli, ponižovali mě, ale nebili mě. Pořád se mnou mluvili neformálně, až jsem přepnula do svého učitelského módu a řekla: ‚Připomeňte mi, kdypak jsme si potykali?‘ Jeden z nich sebou trhl a přešel k formálnímu oslovení. Stále mě však ponižoval a urážel,“ vzpomíná Natalja. Nakonec ji obvinili ze „špionáže“. Ukrajinka věděla, že se za to dává trest smrti, tak se mužů zeptala, jestli ji zastřelí.
Amputovali mu ruce, šití neřešili. Rusové nás chtějí zlomit, říká Ukrajinec |
„Ne, my tady lidi nestřílíme,“ dozvěděla se. Když jí pak přidali obvinění z extremismu a pokusu svrhnout vládu, řekli jí, že už se z vězení nikdy nedostane. „Byla to směs zoufalství a nenávisti,“ uvádí žena. Ve věznici pak skončila v cele s feťáky a opilci, s lidmi nakaženými virem HIV i tuberkulózou. Kromě špíny byly v celách už jen kamery – namířené tak, aby „dosáhly“ i na záchod. Zato toaletní papír chyběl. „Měla jsem vztek a pořád jsem si říkala: ‚Musím přežít.‘“
Proruští strážci Doněcké oblasti Natalju také chtěli „přeprogramovat“. „Ptali se mě, jestli mě ve škole nutili hovořit ukrajinsky. Řekla jsem: ‚Proč by mě k tomu měl někdo nutit? Sama jsem tak mluvila,‘“ nedala se. Líčí, že se jí také snažili vnutit myšlenku, že ji Ukrajina zlomila. Měla se před Rusy kát a písemně odvrhnout svou vlast. „Řekla jsem: ‚Chápete vůbec, co píšete? Nechte mě to opravit.‘ Vzala jsem papír a napsala: ‚Ukrajinu jsem si vybrala sama. Podporuji Ukrajinu. Horlivka je Ukrajina.‘ Stálo tam dvanáct lidí, všichni měli kukly, a já si pomyslela: ‚Teď mě začnou bít.‘ Ale jeden z nich jen řekl: „S tou nemá smysl mluvit,“ dodává.
Separatisté se ji nicméně rozhodli využívat pro propagandistická videa, která pak proti ní používali u soudu. Natalja také popisuje rozdíl v chování dozorců před začátkem války a po něm. Zatímco před únorem 2022 k vězňům mohl alespoň Červený kříž, který jim posílal hygienické pomůcky, po vpádu ruské armády byla organizace prohlášena za špiony a dostala kompletní zákaz. Stejně jako Alexandra i Natalja později odmítla ruský pas. I její příběh zahrnuje přeplněnou celu, parodii na jídlo a nelidské podmínky ve vězení.
Škrcení, simulované popravy i kastrace. Rusko má pro Ukrajince síť 180 věznic |
„Příbuzní nám posílali krupici. Pohanku nebylo ani třeba vařit – stačilo ji zalít vroucí vodou, zabalit do deky a byla hotová. Stejně tak fungovaly i ovesné vločky. Dostávali jsme dvě lžíce cukru na čtyři dny a půl bochníku chleba na osobu,“ podotýká však a i zde zdůrazňuje, že se držela svého odporu vůči zdejší politice. V zinscenovaném referendu nehlasovala pro ruskou anexi okupovaných oblastí.
Začalo jí být všechno jedno. „Nejprve přišel strach, pak neochota, pak deprese. Smířila jsem se s osudem: když stejně umřu, proč bych je měla před svou smrtí v čemkoliv podporovat?“ říká, ale vzpomíná, že s válkou začali být separatisté agresivnější. Uráželi je a opájeli se pocitem vítězství. Sama se snažila nezbláznit tím, že v duchu řešila matematické rovnice.
Když ji po jednom ze soudních stání propustili do domácího vězení, bála se, že na ni lidé budou plivat. „Ale stal se přesný opak. Přicházeli ke mně, objímali mě, dávali mi peníze i jídlo. Jen ti, co podporovali DNR, chodili kolem a dívali se stranou. Báli se mi podívat do očí,“ míní. Po dvou pokusech o útěk a následných výsleších se jí s pomocí dcery a ukrajinských bezpečnostních složek podařilo utéct do Polska. Na Ukrajinu se vrátila loni v dubnu.
„Rusové v ukrajinském zajetí voněli svěžestí“
I Ljudmila žila před válkou v Novoazovsku. Když separatisté vyhlásili své lidové republiky, začala se starat o děti s postižením v jednom z místních sirotčinců. Nikdy neskrývala, že podporuje Ukrajinu, a učila to i děti. Navzdory varováním nedbala na to, že ji Rusové nejspíš sledují. Říkala si, že nepašuje zbraně, na nikoho neútočí. Přesto ji v říjnu 2019 zatkli.
Kromě pašování ukrajinských knih jí přitížila i fotografie ukrajinské vlajky, kterou ukryla a převezla do svého města. „Věřím, že jednou přijde den, kdy ji získám zpět,“ doufá. Nikdy svým trýznitelům neprozradila, kam ji schovala. Před odchodem do cely se pak musela přede všemi svléknout. Když jí oblečení vrátili, chyběl pásek i tkaničky od bot. „V tu chvíli mnou začali třískat o zeď. Zakopla jsem, spadla, vstala a znovu upadla. Pak mě prostě začali kopat, abych se postavila, a znovu hodili o zeď. Takhle se bavili. Bylo to bolestivé a děsivé a já neměla tušení, co se stane dál,“ líčí.
Jestli bylo někde peklo, tak tady. Mučení v Chersonu předčí dosud známé hrůzy |
V cele pak musela celé dny stát. Ljudmila říká, že si po prvních záchvatech pláče zakázala uronit už jen jedinou slzu. Věděla, že je i se svou spoluvězeňkyní neustále pod drobnohledem kamer, a nechtěla dozorcům udělat tu radost. „Po třech letech v zajetí a třech letech na svobodě zkrátka nepláču, nemám už slzy,“ vypráví.
Sama se na svobodu dostala „už“ koncem roku 2022. „Chápu však, že tam stále žijí ženy – mnoho žen –, které jsou ve stejné situaci, v jaké jsem byla já. Je to bolest, strach, naděje, zoufalství, víra a nedůvěra. Potřebuji, aby se vrátily a aby tato hrůza skončila. Možná pak budu moci vydechnout, osvobodit se. A možná pak budu plakat,“ říká si Ljudmila.
Její rodina dlouho nevěděla, kde Ljudmila je. Až díky právníkovi, kterého jí sehnala sestra, se dozvěděla, že je obviněná z extremismu a že když podepíše jisté dokumenty, zahrnou ji do výměny vězňů. Ta však dlouho nepřicházela a ani po převozu do vazební věznice se ženiny podmínky nelepšily. V cele byla s vražedkyněmi, narkomankami. Vzhledem k osazenstvu tak podle ní neustále docházelo ke rvačkám, hádkám a zraněním. Z televize se celou dobu linula ruská propaganda a šansony.
„Bylo naprosto nemožné tam spát, protože v noci se život jen zintenzivnil. Sestra mi poslala špunty do uší – prakticky jsem si je tlačila do mozku –, ale nepomohly. Můj spánek se dodnes nevrátil do normálu,“ líčí Ljudmila. Do obrázku hlučných žen, nevětraných cel bez topení a díry v zemi místo toalety ještě přidává krysy a šváby i improvizovanou koupelnu, kde na nahé ženy „dohlíželi“ muži s německými ovčáky a výsměšnými poznámkami.
Ukrajinci popsali nejhorší ruský lágr. Mučili je i elektrošoky do genitálií |
Samozřejmostí bylo ponižování v kancelářích dozorců, kde se jí smáli, že páchne a lezou po ní vši, i neustálé prohlídky cel, vězeňský dril – a bití.„Pamatuji si, že když jsem přišla na celu, začala jsem se převlékat a i ty kriminálnice se na mě podívaly a řekly: ‚Páni, ti tě fakt zmlátili.‘ Až tehdy jsem si všimla, že mám celé tělo černé jak uhel. Nic mě však nebolelo, tak jsem si pomyslela, že je to možná hlína. Ale byly to modřiny,“ ohlíží se s tím, že ji v cele brzy začaly bít i ruské vězeňkyně.
Po čase i ona pochopila, že před ostatními nesmí projevit strach. Mluví také o několika druzích krutých trestů včetně gynekologických prohlídek „ženami se špinavými gumovými rukavicemi“. Když pak u soudu měla říct, jestli byla obětí fyzického násilí, rozhodla se neodpovědět – a to ji zřejmě zachránilo před dalším „vyšetřováním“, které by její případ jen prodloužilo. Ljudmila vzpomíná, že také hlasovala proti připojení obsazených oblastí k Rusku. Za to si vysloužila další mučení.
Noc před vysvobozením strávila v poslední cele. „Jedna z žen požádala o jídlo a oni jí řekli: ‚Na co tě budeme krmit? Stejně tě v noci zastřelí,‘ vzpomíná. Místo toho však spoutané ženy odvezli do Ruska a odtamtud na letiště. „Blížila se k nám kolona mužů. Později jsme se dozvěděli, že to byli ruští námořníci, kteří byli vyměněni za nás. Všichni byli čistí, voněli svěžestí, vypadali dobře živení. Někteří z nich měli dokonce kufry na kolečkách. To mě samozřejmě dostalo,“ dodává Ukrajinka.
Až když jim muž s bílou vlajkou v ukrajinštině řekl, že jsou zpět na území Ukrajiny, došlo jí, že její tříletá noční můra skončila.
