Jaká byla situace ve Slavjansku, když jsi sem přijela?
Přijela jsem sem v srpnu 2014. V červenci ukrajinská armáda osvobodila Slavjansk a Člověk v tísni sem poslal první tým, aby zjistil potřeby lidí přímo na místě. Já jsem se ke kolegům přidala o pár týdnů později. Mojí výhodou bylo, že mluvím dobře rusky.
Lenka Blahová(*1987)  Vystudovala Mezinárodní sociální a humanitární práci na Palackého univerzitě v Olomouci. Pracovala v Bělorusku, Gruzii, Podněstří a na Krymu. Pro organizaci Člověk v tísni pracuje od roku 2012. Na východní Ukrajině působí od listopadu 2014 jako vedoucí logistiky. |
Když jsem sem přijela, tak Slavjansk vypadal jako ospalé město, na ulicích nebyli skoro žádní lidé. Fungovalo pár obchodů s omezeným zásobováním, byla otevřená snad jen jedna hospoda. Bydleli jsme v hotelu, což byl takový náš pevný bod, protože tam byl internet a teplá voda.
Kolegové jezdili po okolí a zjišťovali, jaká pomoc je potřeba, já jsem dostala za úkol zařídit kancelář a rozšířit tým místních spolupracovníků. Přijeli jsme sem s maximálním povoleným množstvím hotovosti v kapse, které jsme v Kyjevě vyměnili – museli jsme do několika směnáren, protože žádná neměla dost peněz.
Díky tomu jsme však od prvního dne mohli pracovat. Když jsme viděli, že je někde potřeba urgentní pomoc, tak jsme prostě šli do obchodu a koupili jsme to. Tehdy to bylo například jídlo, hygienické potřeby, zdravotnický materiál a léky pro nemocnice, matrace a postele do uprchlického centra ale i třeba školní potřeby pro děti uprchlíků. Zpočátku se jednalo o nákupy za desítky tisíc korun. Díky této ad hoc pomoci jsme zjistili, co je potřeba, jak lidi na pomoc reagují a dostali se k lidem, kteří ji potřebovali nejvíce. Na základě toho jsme pak vymýšleli pomoc ve velkém objemu.
Jak se situace na místě lišila od toho, co jsi viděla v médiích?
Určitě to bylo jiné. Pamatuji si, že když ten konflikt začal, četla jsem zprávy z Česka a byla jsem v šoku. Představovala jsem si, že se tady bude všude střílet, z letadla budou sypat kazetové bomby a bude to hrozně nebezpečné. Možná jsem měla nějakou zkreslenou představu, ale ta válka vypadá jinak. Bojuje se na relativně jasně vymezené frontové linii. Denně jsem viděla kolony tanků a vojáky ve městě, ale já jsem nebyla v bezprostředním ohrožení. My jsme se ale také většinou nepohybovali přímo na frontě. Nepohybovali jsme se tam, kde po nás budou střílet.
V říjnu 2015 se vám podařilo po několika měsících čekání na povolení vypravit humanitární konvoj do Doněcku. Jak to probíhalo?
Pro mě to byl asi nejradostnější den práce na Ukrajině. Dlouho jsme se na to připravovali, protože v létě nám zakázali v Doněcku pracovat a pak v říjnu nám to místní úřady opět povolily. Tady ve Slavjansku jsme měli sklady přeplněné jídlem, hygienickými potřebami, stavebním materiálem, střešní krytinou a dalšími věcmi, které byly potřeba na druhé straně fronty, a nemohli jsme je tam odvézt. Lidé nám často volali a netrpělivě čekali na pomoc.
Pak najednou přišlo povolení a my jsme během pár dní zorganizovali humanitární konvoj. Doprovázela jsem ho ze Slavjansku na separatistická území. Za mým autem jelo třináct náklaďáků a já jsem si připadala jako největší logistická královna na světě a měla jsem radost, že můžeme opět pokračovat v pomoci potřebným lidem. Nakonec jsme bez problémů projeli a asi za pět hodin jsme byli v Doněcku, na checkpointech po mně nechtěli ani pas.
Ta pomoc se rozdala během několika dní, a díky ní jsme ještě před zimou stihli opravit několik set domů a lidé dostali například kamna nebo jídlo. Na frontě totiž často není ani obchod, lidi přišli o všechno a někteří kvůli častému ostřelování bydlí dlouhé týdny ve sklepě. Někdo si může říct: Ježišmarja, proč na Ukrajině rozdáváte jídlo, ale tady jsou skutečně desetitisíce lidí, kteří nemají co jíst.
Jak si myslíš, že se na obsazených územích změnila situace od začátku konfliktu?
Hodně. V Doněcku jsem byla poprvé v zimě 2014, a to bylo skutečně město duchů. Tam nebylo nic. Po ulicích nikdo nechodil, nejezdila tam téměř žádná auta – jen jednou za hodinu projel trolejbus nebo maršrutka. Obchody zavřené, a když byl nějaký otevřený, tak v něm byl malý výběr a všechno bylo hrozně drahé. Jeden druh těstovin, jenom ruské cigarety, které stály stovku. Benzin byl taky drahý.
Dneska je Doněck úplně jiný svět. Spousta lidí se vrátila domů. Někteří jinde, například v Kyjevě, nenašli práci, jejich děti musely ve škole čelit posmívání od spolužáků, že u nich „na východě“ chtějí do Ruska a nepodporují Ukrajinu. V Doněcku ti lidé měli své byty a domy, přátele, rodiny i práci. Dnes na ulicích vlají vlajky takzvané DNR (tzv. Doněcké lidové republiky, pozn. red.). V obchodech je převážně ruské a běloruské zboží, začíná se tam obnovovat byznys, zboží se vozí přes hranici s Ruskem.
V takzvané DNR byl obnoven bankovní systém. Je tam i banka, do které můžete poslat peníze jenom přes ruské banky nebo vložit na účet hotovost na přepážce. Je tam nový mobilní operátor, tisknou vlastní propagandistické noviny, je zablokován přístup na internetové stránky vybraných ukrajinských medií a nezávislých ruských informačních zdrojů.
Byly znárodněny například místní pobočky ukrajinských supermarketů ATB a zaveden rubl. Kurz rublu je regulovaný a je pro lidi relativně výhodný - za jednu hřivnu dostanete dneska necelé tři rubly. V obchodech se ještě dá platit dvěma měnami, ukrajinskou hřivnou a ruským rublem, ale vždy vám vrátí v rublech. Hřivna je tam teď trochu tvrdá měna, která je stahována z oběhu.
Lidem začali opět vyplácet důchody a sociální dávky, státním zaměstnancům chodí výplaty v rublech. To loni v zimě vůbec nebylo. Ukrajinci toto území odstřihli, dodnes se z Ukrajiny na území pod nadvládou separatistů nedá legálně nic vozit, kromě humanitární pomoci.
Ta blokáda měla několik fází. Nejdřív se do Doněcku zavedly speciální propustky a každý, kdo tam chtěl jet, musel požádat o povolení. O to se dalo požádat jen na dvou místech na Ukrajině a bylo s tím spojeno spoustu úplatků a čekání, někdy i několik měsíců. Lidé, kteří chtěli vyjet z Doněcku, si o povolení museli požádat na prvním ukrajinském checkpointu, kde buď někoho uplatili, nebo se modlili a čekali, že jim tu propustku snad někdy někdo vydá. Poté se omezil počet kontrolních stanovišť, přes které je možné přejet frontu, pouze na tři a byl úplně zakázán dovoz ukrajinského zboží pro obchodní účely.
Jak se situace změnila na ukrajinské straně fronty?
Na začátku to na východní Ukrajině byl chaos. Situace nebyla zmapovaná, nevědělo se, kde přesně se bojuje, kolik lidí opustilo své domovy, málokdo znal mezinárodní humanitární organizace. Dneska nás vojáci na checkpointech občas zdraví: Ahoj holky z Člověka v tísni, jak se máte. A předtím to bylo: Pas, kdo jsi, co chceš, kam jedeš, s kým se tam budeš bavit.
Dnes je to mnohem uvolněnější, protože situace je jasná. Dřív, když jsme vyjeli ze Slavjansku, tak jsem nevěděli, jestli je tam snajpr v poli, nebo ne – jak jsme jednou zjistili. Dneska existují interaktivní weby, kde je možné si přečíst, kde a kolikrát se střílelo, z jaké zbraně a kterým směrem. Tehdy byl informační chaos. Hodně se tweetovalo, já jsem žila z Twitteru a Facebooku. Dneska už je i na těch checkpointech nějaký systém. Třicet metrů před ním musíš zastavit, vypnout světla, připravit si pas. Když se bojuje, checkpointy se obvykle z bezpečnostních důvodů uzavřou. Civilisté stále překračují frontu a je jich tolik, že to musí být nějak organizované.
Jak na tebe působí místní lidé, kterým pomáháte?
Tak především ti lidé stále potřebují naši pomoc. Konflikt zasáhl asi pět milionů lidí, zaregistrovaných uprchlíků jsou asi dva miliony. To je strašně moc lidí. A pracuje tady asi deset větších mezinárodních humanitárních organizací. To je ve srovnání s jinými humanitárními katastrofami velmi málo. Ale ta pomoc není to nejdůležitější, ti lidé se většinou pomáhají sami. Neříkám, že naše pomoc je jen špička ledovce, je velmi důležitá, ale kdybychom odjeli, tak ti lidé neumřou.
Na začátku jsme rozdávali hlavně jídlo a stavební materiál na opravu poničených domů, teď hodně podporujeme obnovu podnikání. Lidem, kteří mají nějaké know-how a přišli o svůj byznys, dáváme granty, aby se mohli opět postavit na nohy. Jsou to desetitisíce korun, není to nic velkého, ale jim to znovu pomůže rozjet drobné podnikání. V tom vidím velký smysl. Často se tady totiž setkávám s bývalými manažery či byznysmeny, kteří přišli o všechno a nemají se od čeho odpíchnout. Těm stačí dát malou injekci na založení nového byznysu a uživí celou rodinu. Také se velmi aktivně věnujeme psychologické pomoci, která pomáhá lidem překonat stres a traumata z toho, co zažili během bojů.
A pak jsou tady lidi, kteří nemají nic a nejsou schopní se z různých důvodů o sebe postarat. Ti jsou vděční za cokoliv. Často tady slýcháváme: „My jsme si mysleli, že už na nás všichni zapomněli“. Taková pomoc má i velký psychologický účinek. Ti lidé pocítí, že jsou důležití a mají nějakou hodnotu.
Konflikt na Ukrajině už v médiích přebily jiné krize a už se o něm tolik nepíše. Jak to vnímáš?
V médiích se to sice přestalo objevovat, ale ta krize se nezmenšila. Bojuje se dál, denně umírají lidé, ale u nás se na to úplně zapomnělo. Tisíc kilometrů od Prahy umírají lidé a v Česku se o tom píše tak málo. A když se o tom píše, tak jenom o vojenských aspektech a zapomíná se na dopady ekonomické, sociální, politické. Nepíše se, co to udělalo s ukrajinskou společností, jaký to má dopad na každodenní život Ukrajinců a jaký to má dopad na Evropu.
Máš někdy krizi, kdy chceš odsud odjet?
Ne. Bývám spíš fyzicky vyčerpaná. Vím, co je potřeba udělat, jak to udělat, ale už na to prostě někdy nemám sílu. Přichází to jednou za čtyři měsíce a pak si prostě vezmu dovolenou. Hodně mi pomáhá, když si připomenu, proč tady jsme a co tady děláme. Pak jedu do nějakého rozbitého města a uvědomím si, že jsem tady v první řadě pro lidi, kteří pomoc potřebují. Zároveň je důležité nezapomínat na sebe.
V srpnu 2014 jsi za poněkud dramatických okolností musela narychlo odjet z Mariupolu. Co se tam stalo?
Tehdy jsem byla na jihu okolo Mariupolu a zjišťovala jsem, kolik je tam uprchlíků. Byly jich tam desetitisíce, bydleli na plážích. Někdo tam odjel na dovolenou, už tam zůstal a utratil všechny peníze. Měla jsem za úkol zjistit, jak vypadá situace a co ti lidé potřebují a jak jim můžeme případně pomoci.
A tehdy separatisté začali útočit směrem na Mariupol, fronta se posunula, byly tam tanky a vypadalo to, že Mariupol začnou ostřelovat. Já jsem byla bez internetu a moc jsem neměla přehled o tom, co se děje. V tu chvíli mi volal šéf z Prahy: „Co nejdřív se sbal a odjeď“. Chtěla jsem odcestovat vlakem, jenže už nebyly lístky, protože se z Mariupolu snažilo hodně lidí dostat ven a nejbližší stanice, kde jsem mohla nastoupit, byla asi dvě stě kilometrů daleko. Tak mě tam můj řidič odvezl a já jsem odjela do Kyjeva a pracovala pár dní tam.
Tehdy k tomu útoku nakonec nedošlo, protože tisíce lidí v Mariupolu udělaly živý štít a stály tam několik dní. Jela jsem kolem nich, chtěla jsem tam jít, ale zas takový dobrodruh nejsem.
Vzpomínáš si na nějaký okamžik, kdy ti bylo skutečně horko?
Jednou jsme odjížděli z Doněcku a řidič si spletl směr – jeli jsme na jih místo na západ. Bylo to v den, kdy autobus u města Volnovacha zasáhla raketa z gradu a nejméně deset cestujících v tom autobusu zemřelo. To se stalo asi deset kilometrů od nás.
Krize na UkrajiněVÝROČÍ MAJDANU: Nacionalisté rabovali banky KOMENTÁŘ: Vláda vydržela. Ale co dál? KRÁTERY:Čech zkoumá díry po bombách DISIDENTI:Schvalovali Majdan, azyl nedostali SANDWORM:Na Ukrajině útočí hackeři z Ruska NÁSILÍ NA ŽENÁCH:Školačky spí s vojáky za jídlo KRYM:Proruský aktivista žije v chudobě DEKOMUNIZACE:Dzeržinsk reptá proti novému jménu JAK SE STAVÍ SEN:Dům jim zbořil šrapnel, do roka postavili nový AVDĚJEVKA:Reportáž z města na bojové linii RECEPTY:Pohankové karbanátky a trochu naděje PUTIN:Rusy nenecháme na pospas nacionalistům OBCHODNÍ VÁLKA:Ukrajina zavádí embargo na ruské zboží |
Když jsme dojeli k checkpointu, tak ho najednou zavřeli, protože na něj začal útok a my jsme nemohli ani dopředu, ani zpátky. V tu chvíli několik set metrů od checkpointu začaly dopadat rakety grad. Byly to docela velké rány, třepalo se nám auto. A pak z toho checkpointu začaly zase střílet grady na opačnou stranu. Zní to, jako když startuje letadlo.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že tam nemůžeme zůstat. Řidič nějak zamrzl a nebyl schopný reakce, tak jsem vylezla z auta a řekla jsem vojákům, aby nám dovolili odjet pryč, že bych chtěla přežít. Vojáci nás pustili, tak jsem řekla řidičovi: „Startuj to a mizíme.“ Byl úplně otupělý, musela jsem ho trošku přivést k vědomí. Pak jsem asi měsíc nemohla spát, každý hlasitější zvuk mě probudil. A na řidiče jsem byla naštvaná, jak si mohl splést směr.
Jak si myslíš, že se ten konflikt může dál vyvíjet?
Já jsem dříve pracovala v Podněstří, v Gruzii, byla jsem v Abcházii. A to, co vidím v Doněcku, má řadu konkrétních charakteristik, které mají i tyto zamrzlé konflikty. V jednu chvíli boje skončí, pak to zamrzne a bude to druhé Podněstří, které je přímo napojené na Rusko. Nemyslím si, že by Rusko Donbas přímo anektovalo. Může se stát, že ještě vypuknou nějaké větší boje, ale pak se ten konflikt vyčerpá, obě strany se nějak domluví a vytvoří se hranice. Ale také záleží na ukrajinské politice. Záleží na tom, kdo bude sedět v Kyjevě a jaká bude jejich vyjednávací strategie. To si musí Ukrajinci rozhodnout sami.
Za ten rok a půl co jsi tady, tak v Česku vypuklo šílenství kolem uprchlíků. Jak to vnímáš jako člověk, který pracuje ve válečné zóně?
Evropa už zapomněla, jak vypadá válka. Stačí si uvědomit, jaká byla v 90. letech ohromná solidarita s lidmi z Balkánu. Ve vedlejší vesnici jsme měli uprchlíky z Kosova a bylo to normální. Jenže lidi už zapomněli, v rodinách už se příběhy z války nevyprávějí. Chybí soucit, všechno se hodnotí s ohledem na ekonomický risk a masírují nás media.
Jenže Evropa vymírá, potřebuje mladé vzdělané lidi. A ty lidi, co odcházejí, mají peníze. Chudí nevzdělaní lidé se sem ani nemůžou dostat, protože na to nemají prostředky. Já to rozhodně nevnímám jako nějakou ekonomickou hrozbu, to záleží na každém státu, jak si nastaví svoji integrační politiku.
