„Bylo za deset minut dvanáct. Poslali jsme děti k tátovi a šli jsme k sousedům, abychom se trochu poveselili,“ vzpomíná čtyřicátnice z obce ležící asi padesát kilometrů severně od Doněcku. Separatistická území tady začínají hned za polem a minulou zimu, když tu zuřily největší boje mezi separatisty a ukrajinskou armádou, tudy každý den létaly šrapnely.
Sotva si Olga se sousedy připila na šťastný nový rok, zavolala jí vyplašená kamarádka, že její dům hoří. „Granát dopadl sem na roh domu,“ ukazuje dnes Olga. Plameny zachvátily střechu z asfaltové krytiny, která začala se syčením odkapávat na zem. „Byli jsme tady do poslední chvíle, půl hodiny jsme běhali po domě a sháněli věci,“ líčí Ukrajinka zkázu domku z škvárobetonových tvárnic.
Když konečně dorazili hasiči, bylo už pozdě. Ve chvíli, kdy se pustili do hašení, dostal se oheň k trámům a střecha se zřítila. „Za půl hodiny nám všechno shořelo - nábytek, pračka i lednička,“ dodává Olga.
Její otec, ke kterému se poté s manželem a třemi dcerkami nastěhovala, nám mezitím na zahradě ukazuje stále patrné krátery a kusy okapu proděravělého palbou.
Dnes už zde žádné ohořelé trosky nenajdete, stojí zde nový domek. Zatím to je hrubá stavba se střechou a okny, Olga však věří, že na jaře se už sem se svojí rodinou nastěhuje. Její manžel dům postavil vlastníma rukama s přispěním zahraničních humanitárních organizací. Mimo jiné i díky pomoci z Česka.
„Rodině jsme dodali okna a dostala také grant na topení, Červený kříž dodal střešní krytinu,“ říká Andrew Mayer z české humanitární organizace Člověk v tísni, který na Ukrajině vede program na obnovu válkou poničených domů.
Češi dosud na Ukrajině pomohli opravit přes tisícovku domků, dalším dodali plachty na zničené střechy či dřevotřískové desky na zakrytí vymlácených oken. Nyní, když do Donbasu dorazila zima (a ta tu zdaleka není tak mírná jako v Česku), rozvážejí v rámci evropského projektu nejpotřebnějším lidem malá kamínka, takzvané buržujky, dále uhlí, deky, svíčky nebo základní nádobí. Další rodiny dostávají finanční příspěvek, ze kterého hradí poplatky za topení nebo si za něj kupují uhlí a dřevo.
Dědovy břízy
Zatímco domek Olgy Vladimirovny je už opraven, o půl kilometrů dál stále stojí ohořelé trosky. Až do 22. února letošního roku zde bydlel mladý policista Saša. Může vlastně mluvit o velkém štěstí. Když se totiž onoho odpoledne šel se svojí těhotnou manželkou projít, zasáhla dům dělostřelecká palba.
Koks a rány z minometuReportáž z města na ukrajinské frontě   |
Šrapnel spadl přímo do ložnice a kdyby se to stalo v noci, nejspíš by celou rodinu zabil. „Ze začátku jsme bydleli u přátel, pak nám pomohli rodiče, tak jsme si pronajali dům,“ říká unaveným hlasem Saša. Už deset měsíců doufá, že se mu podaří rodinný domek opravit.
„Ten dům má pro nás velkou cenu, je to památka na dědečka. On ten dům postavil, zasadil tady ty břízy,“ ukazuje Saša kolem sebe. Oprava bude však velice složitá. „Dům je téměř kompletně zničený, asi ho bude muset zbourat a postavit znovu. Aspoň může použít cihly ze zdí,“ odhaduje Mayer a Sašovi plynnou ruštinou vysvětluje, jak zažádat o finanční pomoc.
„Dostane od nás grant, aby mohl znovu postavit zdi a střechu, dodáme mu také okna,“ vysvětluje rodák z Kansasu ve službách české humanitární organizace. Doufá, že konflikt na východě Ukrajiny časem úplně ustane a bude možné začít opravovat i domy nalézající se blíž frontové linie.
Přežili jsme perestrojku, přežijeme i válku
Těžké dělostřelectvo nyní na Donbasu utichlo, ale příměří je křehké. To dokazuje i vyprávění místních: uprostřed pole tu ještě donedávna trčela velká dělostřelecká střela. Zemědělce to prý nijak nevzrušovalo a traktory nevybuchlý granát prostě objížděly.
Recepty z DonbasuPohankové karbanátky a pořádná porce naděje  |
Humorná historka ukazuje, že místní lidé si už na válku zvykli. „Jsou to skutečně silní lidé, obdivuji jejich odolnost. Říkají: tohle už tady bylo. Přežili jsme perestrojku, kdy jsme týdny žili bez elektřiny, vody a plynu,“ skládá Mayer poklonu místním obyvatelům.
„Zároveň se však bojím, že někteří lidé mají dojem, že situace je beznadějná, a ztrácejí sílu s tím něco dělat. Sedí a čekají na pomoc, zatímco ostatní sbírají, co jim zbylo, a obvolávají kamarády, aby jim pomohli stavět. Většina z nich se však snaží zůstat pozitivní a jsou velmi vděční za jakoukoliv pomoc,“ uzavírá Mayer.
