Je to podivný konflikt. Pořádná válka to není, protože bojová linie se za posledních deset měsíců od podpisu druhé Minské dohody téměř nezměnila, úplný mír tady však také nepanuje. Ukrajinští vojáci a bojovníci takzvané Doněcké lidové republiky, kterým tady nikdo neřekne jinak než denerovci, po sobě stále střílejí. A stále umírají lidé.
Obyvatelé Avdějevky to dobře vědí. Takzvaná šedá zóna, kde proti sobě v zákopech stojí ukrajinští vojáci a separatisté, se rozkládá jen pár kilometrů odsud. Mezi paneláky se čas od času odráží zvuky explozí, hřmění minometů však už tady nikoho neděsí. Ne potom, co místní zažili minulou zimu.
Dva dny poté, co loni Češi oslavili Vánoce, dopadly na místní mateřskou školku rakety z gradů. „Uklízeli jsme tady a školník vytáhl střelu z gradu,“ říká vychovatelka Světlana a ukazuje na stěny školky poznamenané střelbou.
„Ani na den jsem z Avdějevky neodjela, ale byla to hrůza. Město bylo úplně prázdné,“ vzpomíná na časy, kdy na hřišti mezi bizarními prolézačkami z nabarvených pneumatik nacházela úlomky šrapnelů.
Fronta je na dohled
Na pětatřicetitisícové město ležící ve stínu obří koksovny začaly pršet dělostřelecké granáty půl roku poté, co se odsud stáhli separatisté. Bylo to v době, kdy vrcholila bitva o doněcké letiště, jehož trosky leží asi pět kilometrů odsud. To už je území separatistů.
Vzpomínky na loňskou zimu jsou živé také v místní nemocnici. Její hlavní budova je stále zavřená, protože ji poničil dělostřelecký granát. Během ostřelování zde nezůstalo snad jediné okno celé, řada lékařů odešla a ti, kteří zůstali, ordinovali ze sanitek. Dnes už jsou okna zasklená a v omšelých pokojích vedlejších budov opět leží pacienti.
„Mnoho domů tady rozbombardovali. Mně to v kuchyni vyrazilo okno, u sousedů padaly dělostřelecké granáty přímo na dvůr, říká devětasedmdesátiletá penzistka Tamara Grigorijevna, která se v nemocnici léčí s pneumonií.
„Utekla odsud spousta lidí. A my také, byli jsme půl roku pryč. Odjeli jsme do Žytomyrské oblasti, tam se k nám chovali velmi pěkně,“ vzpomíná na vedlejší posteli sedmašedesátiletá Lydia Alexejevna. „A hned jak jsme se prvního srpna vrátili, tak to zase začalo. Ještě v září se silně střílelo. Teď sice také stále střílejí, ale ne po nás,“ říká žena, která v místní koksovně třicet let stavěla koksovací baterie.
Koks a žampiony
Obří závod měl na dění ve městě vždy rozhodující vliv. Během loňské zimy na něj dopadly desítky šrapnelů, a vedení koksovny se proto přestěhovalo do podzemního krytu vybudovaného v dobách SSSR pro případ třetí světové války. Když ostřelování na jaře ustalo, poslalo do města dělníky, aby pomohli s opravami poničených domů.
„Bez továrny by tady nebylo nic,“ shrnuje všeobecné mínění ve městě Marija Šachovová, která čtyřicet let učila ve škole zřízené při koksovně. „Závod je náš patron, vždycky nám pomáhali a i teď nám pomáhají,“ chválí vedení fabriky patřící do impéria nejbohatšího ukrajinského oligarchy Rinata Achmetova dvaaosmdesátiletá penzistka.
Kromě koksovny tady vlastně nic není. Bývalý ukrajinský vicepremiér Boris Kolesnikov v Avdějevce sice před válkou otevřel pěstírnu žampionů, dnes však z ní zbývají jen ohořelé trosky. Problémem je i fakt, že frontová linie přerušila silnici vedoucí do města a místní musí jezdit po hrbolaté cestě vedoucí mezi ponurými haldami.
„Mír za každou cenu“
Už loni v zimě, kdy byly boje nejhorší a z města utíkaly tisíce lidí, tudy do Avdějevky jezdili lidé z humanitární organizace Člověk v tísni. Vozili jídlo a pitnou vodu pro lidi v krytech a evakuovali obyvatele. A jezdí sem stále - jako například ve čtvrtek, kdy do místní nemocnice poslali zásilku sanitární techniky.
V Kyjevě skončila doba hájení. Před Majdanem bylo lépe, stěžují si lidé |
„Lidem v Avdějevce posíláme základní věci, jako jsou igelity a plachty, které si mohou dát místo střechy nebo dřevotřískové desky, kterými si mohou zakrýt okna. Na opravy domů je tady ještě brzy, protože je možné, že se opět rozhoří palba,“ říká Lenka Blahová z místní kanceláře Člověka v tísni.
„Z Avdějevky je teď město duchů. Strašně moc lidí z ní odjelo a pořád tam není klid, protože je přímo u bojové linie. Navíc je to poměrně strategické město,“ dodává Blahová.
Místní jsou zatím každopádně rádi, že město už nečelí každodenní těžké dělostřelbě. „Teď už je ticho, od Doněcku se sice ozývají výstřely, ale my už jsme trochu stranou. Sláva Bohu, už se bojuje méně,“ říká Marija Šachovová. „Co to je za život, když je válka? Pořád se střílí. My chceme mír. Mír za každou cenu.“
