Kolem nízké chalupy uprostřed šedivé, předjarní stepi se motá asi deset koček. Jedenáctá uvnitř rodí. Mourovatou šelmu šepotem chlácholí holka s červenými vlasy. Speciálně pro tento den pro ni připravila krabici vystlanou hadry, ale kočka nakonec vrhne na posteli.
Zatímco kočičí máma na peřinách kojí čtyři uzlíčky slepené srsti, Nasťa se rozpovídá o své kariéře u armády.
Pochází z Nikopolu, městečka na dohled od Záporožské atomové elektrárny – akorát na druhé straně Dněpru, mimo území pod ruskou okupací. Když začala „plnomasštabka“ – jak se tady říká únorové invazi – hned chtěla jít bojovat.
„Fronta byla kousek od Nikopolu. My jsme byli první, kdo to schytal. Když nám rozstříleli náš dům, hned mi došlo, že se jim musím pomstít. Nebudu přece sedět na zadku a děkovat jim, že mě připravili o střechu nad hlavou,“ říká.
Služba v převážně mužském kolektivu má však i odvrácenou stránku.
