Ukázka z kapitoly PŘEDMLUVA
"Teď budeme žít!" říkával hladový chlapeček, batolící se ztichlými cestami nebo přes pustá pole. Jenže jídlo, které viděl, existovalo jen v jeho představách. Veškeré obilí zabrala bezcitná rekviziční kampaň, jíž v Evropě začala éra masového vraždění. Psal se rok 1933 a Josef Stalin nechával Ukrajinu záměrně vyhladovět. Hošík zemřel, spolu se třemi miliony dalších osob.
Krvavé zeměMezi dvěma říšemi, Hitlerovou a Stalinovou, se nacházejí krvavé země. Necelá dvě desetiletí stačila, aby zde v důsledku politiky dvou vůdců zahynulo čtrnáct milionů lidí. Kniha Krvavé země postihuje události třicátých a čtyřicátých let na území dnešního Polska, Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států: ukrajinský hladomor, stalinskou kolektivizaci, Katyň nebo tzv. konečné řešení židovské otázky. Koupit ji můžete na knihy.idnes.cz za 199 Kč.  |
"Setkám se s ní pod zemí," řekl o své manželce jeden sovětský mladík. Měl pravdu: zastřelili ho krátce po ní a oba byli pohřbeni mezi sedmi sty tisíci obětí Stalinova Velkého teroru z let 1937 a 1938.
"Chtěli po mně snubní prsten, který jsem…" končí zápis v deníku polského důstojníka těsně předtím, než ho v roce 1940 popravila sovětská tajná policie. Byl jedním z téměř dvou set tisíc polských občanů, které zastřelili Sověti a Němci na začátku druhé světové války, tedy v době, kdy jeho vlast společně okupovaly nacistické Německo a Sovětský svaz.
Na sklonku roku 1941 završila jedenáctiletá ruská dívka v Leningradě svůj skromný deníček slovy: "Zbyla jen Táňa." Adolf Hitler totiž Stalina zradil, její město oblehla německá vojska a rodina majitelky deníku patřila ke čtyřem milionům sovětských občanů, jež Němci nechali zemřít hlady. Příštího léta napsala malá dvanáctiletá Židovka v Bělorusku poslední dopis svému otci: "Loučím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé." Patřila k více než pěti milionům Židů, které Němci zplynovali nebo zastřelili.
...
Nacistický a sovětský režim vyvraždily ve středu Evropy kolem čtrnácti milionů lidí. Prostor, kde tyto oběti zahynuly – krvavé země –, se rozkládá od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko. V období konsolidace nacionálního socialismu a stalinismu (1933–1938), společné německo-sovětské okupace Polska (1939–1941) a poté německo-sovětské války (1941–1945) v tomto prostoru vládlo masové násilí, jaké dějiny do té doby nepoznaly. Jeho obětí se stalo především místní obyvatelstvo: Židé, Bělorusové, Ukrajinci, Poláci, Rusové a příslušníci baltských národů.
Oněch čtrnáct milionů lidí bylo vyvražděno za pouhých dvanáct let, v letech 1933–1945, kdy byli u moci Hitler a Stalin. Třebaže se jejich rodné země uprostřed tohoto období proměnily v bojiště, stali se všichni tito lidé oběťmi vražedné politiky, nikoli padlými ve válce.
Ukázka z kapitoly HLADOMOR
Hladovějící venkované žebrali podél front na chleba o drobky. V jednom městě patnáctiletá dívka takto obcházela celou frontu, až se dostala až do čela, kde ji hokynář utloukl k smrti. Městské hospodyně, stojící ve frontách, musely přihlížet, jak venkovanky na chodnících umírají hlady. Jisté děvče zahlédlo ráno cestou do školy ubožáky v posledním tažení – a odpoledne už tam leželi mrtví.
...
Strážníci měli za úkol sbírat vyhladovělé děti ulice, aby na sebe neupozorňovaly, a tak v městech sovětské Ukrajiny policie zatýkala několik set dětí denně – jednoho dne na počátku roku 1933 ohlásila charkovská policie dvě tisícovky takových zadržení. V charkovských kasárnách čekalo tou dobou na smrt kolem dvaceti tisíc dalších. Děti policisty zapřísahaly, aby je nechali aspoň dožít pod širým nebem: "Dovolte mi umřít v klidu, nechci umírat v baráku smrti."
...
Jednoho jarního rána sálo mezi hromadami mrtvých venkovanů nemluvně prs mrtvé matky, jíž už zešedivěla tvář. Ukrajinští kolemjdoucí tyto výjevy vídali už předtím, a nejen bezvládná těla, nejen mrtvou matku s dosud živým kojencem, ale přesně tuto scénu: maličká ústa, poslední kapičku mléka a studenou bradavku. Měli pro to dokonce označení. Cestou kolem šeptali: "To jsou poupata socialistického jara."
...
V polích vyrostly strážní věže, jež měly rolníkům zabránit, aby si odtud cokoli odnesli. Jen v Oděské oblasti jich bylo postaveno přes sedm set. Od domku k domku chodily úderky, mezi jejichž členy bylo na pět tisíc komsomolců, a zabavovaly všechno, co našly. Jak posléze vzpomínal jeden rolník, používali aktivisté "dlouhé kovové pruty, aby prohledali stáj, chlév i pece. Všechno prosmýčili a všechno sebrali, do posledního zrnka." Řítili se vesnicí "jako černá smrt" s pokřikem: "Vesničane, kde máš zrní? Přiznej se!" Jejich brigády se pídily po všem, co připomínalo jídlo, dokonce i večeři vylovili ještě z pece a na místě ji spořádali.
Straničtí aktivisté z okolí se chovali jako armáda nájezdníků: brali, co mohli, a jedli, co se dalo, ale z jejich horečného nadšení nevzešlo skoro nic než nouze a smrt. Snad to byl pocit viny, nebo naopak sebevědomí vítězů, co je vedlo k tomu, že vesničany na každém kroku ponižovali. Močili do sudů s naloženými okurkami nebo přikazovali vyhladovělým rolníkům, aby spolu zápasili; občas je nutili, aby se plazili a štěkali jako psi, jindy je zase přinutili klečet v blátě a modlit se. Ženy přistižené v jednom kolchoze při krádeži byly svlečeny, zbity a nahé vláčeny přes vesnici. Jinde se zase členové úderné brigády v rolnickém domku opili a kolektivně znásilnili hospodářovu dceru. Ženy, které žily samy, byly za nocí pravidelně znásilňovány pod záminkou konfiskace obilí – po znásilnění jim byly potraviny skutečně odebrány. Tak v praxi vypadalo vítězství Stalinova zákona a stalinistického státu
Ve škole v Charkovské oblasti, kam chodil osmiletý Jurij Lysenko, se jednou jistá dívka prostě sesunula, jako kdyby usnula. Dospělí se k ní vrhli, avšak Jurij věděl, že spolužačka už nemá sebemenší naději, "že umřela a pohřbí ji na hřbitově, jako pohřbívali lidi včera, předevčírem a denně". Chlapci z jiné školy se vypravili k rybníku s vidinou nějakého úlovku a vytáhli odtamtud useknutou hlavu svého spolužáka. Jeho rodina už vymřela. Znamenalo to, že ho předtím snědli? Nebo přežil smrt rodičů a stal se obětí kanibala? Nikdo neměl nejmenší tušení, ale pro ukrajinské děti v roce 1933 byly takové otázky samozřejmé.
...
Jeden demografický model vypočítává kolem 2,5 milionu obětí ukrajinského hladomoru, což se však příliš blíží údajům o dalších úmrtích, jichž bylo zaznamenáno 2,4 milionu – musí být tudíž podhodnocen, protože mnohé oběti nebyly vůbec vyčísleny. Jiný demografický propočet, provedený na žádost úřadů nezávislé Ukrajiny, předložil číslo 3,9 milionu mrtvých. Pravda se zřejmě nachází někde v tomto rozmezí, kam také zasazuje své odhady většina uznávaných vědců. Zdá se opodstatněné odhadovat, že v letech 1932–1933 zemřelo na sovětské Ukrajině následkem vyhladovění či na nemoci s hladem spojené 3,3 milionu osob, z toho 3 miliony Ukrajinců a zbytek obětí tvořili Rusové, Poláci, Němci, Židé a další národnosti.
Ukázka z kapitoly EKONOMIKA APOKALYPSY
Jednou v noci se Wanda probudila a uviděla, jak se nad ní sklání matka se sekerou v ruce. V potyčce ji přemohla – nebo spíš ten "stín, který z ní zbýval". Později vysvětlovala její pohnutky s chápavým soucitem: matka ji chtěla ušetřit utrpení, jaké přináší postupné vyhladovění, a skoncovat s útrapami hned. Nazítří se vrátil otec a přinesl něco k jídlu, ale to už na tom byla matka špatně a za pár hodin zemřela. Rodina ji zašila do deky a nechala ležet v kuchyni, dokud půda nerozmrzne a nebude ji možné řádně pohřbít. V bytě panovala taková zima, že se tělo nerozkládalo. Na jaře Wandin otec zemřel na zápal plic.
Takových příběhů se tehdy v Leningradě odehrály statisíce. Věra Kostrovickaja patřila k mnoha leningradským intelektuálům, kteří si vedli deník a zapisovali do něj hrůzy, jimiž byli obklopeni. Byla původem Polka a o manžela přišla za Velkého teroru. Teď byla nucena přihlížet, jak umírají hlady její ruští sousedé. V dubnu 1942 se rozepsala o osudu neznámého člověka, kterého vídala den co den:
"Nějaký muž sedí ve sněhu a opírá se o sloup. Je vysoký, zabalený do hadrů, přes rameno má ruksak. Choulí se k tomu sloupu. Zřejmě se vypravil na Finské nádraží, padla na něj únava a posadil se. Dva týdny chodím kolem do nemocnice a zpátky a vidím, jak tam ‚sedí‘:
1. bez ruksaku
2. bez hadrů
3. ve spodním prádle
4. nahý
5. jako kostra s vyrvanými vnitřnostmi.
Nejznámější leningradský deník si vedla jedenáctiletá Táňa Savičevová – vcelku vypadá takto:
Žeňa umřela 28. prosince 1941 v 0.30.
Babička umřela 25. ledna 1942 v 15.00.
Ljoka umřel 5. března 1942 v 5.00.
Strýček Vasja umřel 13. dubna 1942 ve 2.00 po půlnoci.
Strýček Ljoša umřel 10. května 1942 v 16.00.
Maminka umřela 13. května 1942 v 7.30.
Savičevovi umřeli.
Všichni umřeli.
Zbyla jen Táňa.
Táňa Savičevová zemřela v roce 1944.
Ukázka z kapitoly KONEČNÉ ŘEŠENÍ
Dina Proničevová sledovala, co se stalo s jejími rodiči, sestrou a Židy z Kyjeva. Když odevzdali své cennosti a doklady, museli se svléknout donaha. Pak je vojáci pod hrozbami a varovnými výstřely nahnali v desetičlenných skupinách na okraj rokle Babí Jar. Mnohé z nich přitom tloukli. Proničevová vzpomínala, že lidé "šli na popravu už zkrvavení". Bylo jim přikázáno ulehnout na břicho na mrtvá těla, která už se kupila pod nimi, a očekávat střely přilétající shora a zezadu. Pak zalehla další skupina. Židé takto přicházeli a umírali šestatřicet hodin.
V okamžiku umírání a po smrti si možná byli podobní, ale až do posledního okamžiku byl život každého svébytný, každý měl jiné starosti a zakoušel jiné pocity – až do chvíle, kdy se všechno vyjasnilo a potom nadobro zhaslo. Někteří umírali a mysleli spíš na jiné než na sebe – jako matka pohledné patnáctileté Sáry, když žadonila, aby ji popravili zároveň s dcerou. I na samém konci ji trýznily obavy: pokud uvidí dceru zastřelenou, aspoň ji neuvidí znásilněnou. Jiná nahá matka kojila nemluvně, ačkoli si musela uvědomovat, že jsou to její poslední vteřiny. Když děťátko hodili Němci do rokle živé, vrhla se za ním a našla v hlubinách smrt.
Teprve dole v rokli se lidé proměňovali v nicotu – bylo jich 33 761. Mrtvá těla byla po masakru vyzvednuta a spálena na hranicích, nehořlavé kosti byly rozemlety na prášek a promíseny s pískem – a tak je ono číslo tím jediným, co po nich zbylo.
Na sklonku dne se Němci rozhodli zlikvidovat i Dinu Proničevovou. Zda je či není Židovka, nemělo význam: viděla příliš mnoho. S několika dalšími ji potmě dovedli na kraj rokle. Nemusela se svléknout. Přežila jediným způsobem, jakým to tehdy bylo myslitelné: jakmile padly výstřely, vrhla se do rokle a předstírala, že je mrtvá. Snesla tíhu Němce, který se prošel po jejím těle, a nehlesla, ani když jí jeho boty dupaly po prsou a po ruce, "jako bych už nic necítila". Když ji zasypali hlínou, dokázala si vyhrabat životodárný otvůrek. Pak uslyšela nějaké maličké, jak volá maminku, a pomyslela na vlastní děti. Začala na sebe mluvit: "Vstaň, Dino, a utíkej. Běž k dětem." Možná ta nabádavá slova něco změnila – tak jako předtím slova, jež jí pošeptala vlastní matka, ležící teď někde hluboko pod ní. Vyhrabala se ven a tiše se odkradla.
