„Měla obří oči a úplně modrá bělma. Myslela jsem si, že má nejspíš mimozemskou krev,“ vypráví sedmadvacetiletá Faziirah Kabahinda, sedíc na zemi ve svém domku v Kampale. Její dceři Elysh je teď zhruba rok a svět kolem sebe už dokáže vnímat. Ještě v osmi měsících však na světle neuměla otevřít oči. Narodila se totiž s oboustranným zeleným zákalem.
Co by v Česku skončilo krátkou návštěvou lékaře a okamžitou operací, tady v Ugandě provázely měsíce překážek a čekání. Lidé ženě tvrdili, že děvče nemá rohovky a je slepé. Posílali ji na ORL, babička dítěte jí dávala byliny, po kterých tak akorát začalo zvracet. Na soukromé klinice soudili, že jde o fobii ze světla, a chtěli desítky eur jen za první konzultaci.
Chybí „očaři“ i peníze a děti čekají celé roky. Brýle jsou v Ugandě pořád luxus |
Faziirah však věřila, že dcera někde „uvnitř“ vidí. Diagnózu jí nakonec řekli až v kampalské nemocnici Mulago, i odtud ji ovšem nejprve poslali pryč. Bylo plno. Dnes už má Elysh za sebou operace obou očí, byť každou absolvovala jinde. Pravidelnou komplikací pro lékaře tu totiž je, že se rozbije jediný přístroj, který dosud fungoval.
Což se ostatně promítlo i do příběhu mladé obchodnice s obuví Joyce Namirembe, která právě přišla na kontrolu se synem Dylanem. Chlapec se narodil s šedým zákalem obou očí a byl posledním pacientem, než lékařům vypověděla technika. Stihli mu tehdy „udělat“ jen pravé oko, a to v Ugandě intervaly mezi oběma operacemi obvykle zkracují, protože netuší, jestli a kdy se rodič s dítětem zase dostaví.
 |
„Když mu byly tři měsíce, všimla jsem si, že nesleduje můj prst,“ popisuje dvaatřicetiletá Uganďanka, zatímco jí Dylan sedí na klíně a dětská oftalmoložka Rebecca Lusobya mu svítí do očí a sleduje, zda reaguje. Když chybí technika, prohlídky na „očním“ vypadají i takto.
Fakt, že si rodiče nevšimnou ničeho podezřelého, je podle oftalmoložky obvykle prvním důvodem, proč se katarakta neboli šedý zákal rozvine až ke slepotě. I proto se učitelé s pomocí lékařů a původně rakouské neziskové organizace Světlo pro svět ve školách učí, jak problém poznat a včas upozornit rodiče.
„Významnou příčinou vrozeného šedého zákalu u dětí jsou kromě geneticky podmíněné katarakty také infekce, kterými se nakazí těhotná matka. Například zarděnky, proti kterým se v Evropě běžně očkuje. U nás se běžně na kataraktu vyšetřují už novorozenci. V řadě regionů Afriky tomu tak ovšem není, vrozený šedý zákal se tak u dětí dál rozvíjí,“ říká výkonný ředitel této organizace Richard Schinko.
Šedý zákal v Africe„Šedý zákal je obzvláště rozšířený v subsaharské Africe, a to kombinací několika faktorů. Patří mezi ně chudoba, omezený přístup ke zdravotní péči, nedostatek očních specialistů a vyšší výskyt některých infekčních onemocnění. To všechno ztěžuje včasnou diagnostiku a oddaluje možnou léčbu, respektive operaci, které se v Evropě provádějí zcela běžně. V některých afrických regionech připadá na jednoho oftalmologa třeba milion lidí. K tomu si můžete připočíst také prašné prostředí, intenzivní sluneční záření, podvýživu nebo nedostatečnou osvětu v oční péči. Řada lidí trpících kataraktou ani neví, co to katarakta je,“ vysvětluje Schinko. Díky Světlu pro svět se loni uskutečnilo 48 471 tisíc operací, šedého zákalu se týkalo 27 453 z nich. Asi dvě třetiny operací proběhly v nemocnicích a třetina během terénních výjezdů. Loni bylo nejvíce operací v Etiopii, téměř 17 tisíc. Programy oční péče v Ugandě se nyní soustředí hlavně na prevenci, jako je třeba kontrola zraku dětí ve školách. Celkem tam organizace navázala kontakt s téměř 107 tisíci lidí. |
Místní primář Moses Kasadhakawo nám v nemocnici Mulago, jež slouží jako spádová pro celou metropoli i široké okolí, dělá průvodce. Na zdech visí tabulky s písmeny, čekárny jsou plné pacientů a vzduch je tu podivně těžký. Na všech refraktometrech, lampách a dalším vybavení svítí nálepky s nápisem Světlo pro svět neboli Light for the World.
Nový přístroj prý stojí i 10 tisíc eur. Samotná operace je však z českého pohledu až nečekaně levná – stojí v přepočtu kolem tisícovky, u dětí kvůli nutné anestezii jen o něco víc. Vlastní zákrok pak zabere zhruba dvanáct minut a dospělým pacientům ho dokáže provést i vyškolená zdravotní sestra, líčí zdejší pracovníci.
Přesto je šedý zákal dodnes nejčastější příčinou slepoty na světě. A ve Světle pro svět tvoří dvě třetiny operací, které v Ugandě a dalších afrických státech pomáhá financovat. Jak přístroje, tak samotné operace, protože pro mnohé Uganďany je i ona tisícovka příliš mnoho peněz.
Každý týden lékaři v nemocnici Mulago odoperují na padesát dětí, další desítky pacientů však na pomoc stále čekají. I proto se pořádají „kempy“, hromadné několikadenní akce, během nichž provedou až 250 operací za den. Ročně zvládnou uspořádat čtyři kempy. Kromě seniorů, se kterými máme šedý zákal v Česku nejvíc spojený, a dětí s vrozenou vadou se nemoc může rozvinout i po úrazu nebo neléčeném zánětu.
To je zase případ třeba pěstitelů kávy, které sice africké vlády tlačí do farmaření, mnohdy jim však nezajistí patřičné ochranné pomůcky. Pak už stačí jen jedna malá nehoda při práci v bujné přírodě... Rychlost je ve všech případech zásadní. Pokud se operuje včas, slepota není trvalá a oči se postupně zase naučí pracovat tak, jak mají. U zeleného zákalu – glaukomu – už je ztráta trvalá, pokud se nemoc nezachytí včas. Po šedém zákalu je tak druhou nejčastější příčinou slepoty na světě.
Od neléčeného zákalu až k životu bezdomovce
„Tady máme tréninkovou místnost pro mediky. Pro ně přístroje nemáme, a tak kupujeme rajčata, na kterých se učí. Připomínají totiž oční bulvu. Nejlepší jsou ovšem kozí oči, které se díky patřičné injekci chovají jako lidské,“ popisuje primář vpravdě polní podmínky s tím, že medici v Ugandě nestudují pět sedm let jako jinde ve světě, ale pouhé tři roky.
Pak už jsou potřeba venku v praxi. Přesto tady v Mulago mají jen dva dětské oftalmology a pět očních lékařů pro dospělé pacienty. Personální nouze pramení i z faktu, že oftalmologie není právě prioritou ugandského ministerstva zdravotnictví, poznamenávají lékaři. Na špatný zrak se přece neumírá, ne?
Mučírna Idiho Amina i Kaddáfího mešita. Projeďte se po ugandské Kampale |
Následky přitom pro člověka mohou být devastující, a nejde jen o samotnou slepotu. Vlivem nemoci dítě třeba začne šilhat a rodiče jej pak nepošlou do školy, aby se mu ostatní nesmáli. Doma se soustředí na své zdravější potomky, kteří mají větší šanci se uživit, a jejich sourozenec tak na prahu dospělosti končívá jako bezdomovec, bez vyhlídek na dobrou práci nebo lásku. A pokud oslepne už v dětství, stává se, že se nenaučí chodit, protože to u nikoho neviděl.
Matka s takovým dítětem zůstává doma, sama kvůli tomu přijde o práci a pokud ještě připočteme obvyklý scénář, kdy se otec rodiny nevyrovná s tím, že má postiženého nebo vážně nemocného potomka, ze ženy se stává svobodná matka bez příjmu a s nevidomým dítětem na krku. Mnozí muži totiž v těchto chvílích prostě zmizí. Vinu hodí na manželku a není nikdo, kdo by je donutil zůstat nebo platit alimenty. Některé africké kmeny navíc věří, že je slepota dcery nebo syna Boží trest pro rodiče.
Po operacích si matka malé Elysh všimla, že její bělma už nejsou tak modrá a celkově se oči zmenšily. V budoucnu bude nicméně potřebovat další operace a pak brýle. I to je v chudé Ugandě pro rodiny, jako je tato, velký zásah do rozpočtu. Brýle jsou tu luxus.
Hlučný dabér a fotbal zároveň s filmem. Jak se dělá osvěta v ugandském slumu |
Dívka s rodiči vyrůstá v městské části Rubaga na severu Kampaly. Na první pohled je tu živo. Lidé myjí nádobí v lavoru na ulici, děti si hrají na oranžové hlíně nad rourou, jež podepírá okraj cesty. Mezi domy je pověšené prádlo. V otevřených vratech jednoho z domů prodávají banány a čerstvé mléko, kolem pobíhají slepice a kozy. Po cestě míjíme i obchůdek s „profi make upem“ a lékařskou ordinaci „Star clinic“, kam se místní podle všeho vydají pro první radu, než se odhodlají do nemocnice.
Na stromě s chlebovníkem – tropickým ovocem jackfruit – visí předvolební plakát jednoho z poslanců Rubagy. „Make Rubaga great again,“ hlásal jeho konkurent na billboardu víc v centru, zjevně inspirovaný jistým americkým prezidentem. Než dojedeme k domu zpovídané rodiny, míjíme díry v zemích, nedostavěné budovy i nečekaně bytelnou kovovou bránu u sousedů. V rohu boční uličky, jež odbočuje ze strmého a notně hrbolatého kopce, zrovna neznámý muž vytírá společné sprchy a záchody.
„Je to slum, ale i v Kampale jsou horší,“ říká jeden z místních pracovníků Světla pro svět, o čemž se později sami přesvědčíme. Sama Faziirah pochází ze západní části Kampaly a podle svých slov neplánovala, že skončí zrovna tady. „Chodila jsem na střední školu, když mi matka odmítla dát peníze na další studium a vyhodila mě. Musela jsem si najít manžela,“ vzpomíná a nakonec se rozpláče. Drsná realita života v Ugandě.
Dítě jí málem zabila cukrovka, lékaři chtěli peníze
Jsme asi dvacet kilometrů od Kampaly, ve vesnici Bukasa. V cihlovém domku jsou v místech, kde by měla být okna, jen vysekané otvory. Jeden je zakrytý, a tak uvnitř i ve dne panuje skoro úplná tma. Místo podlahy musí stačit udusaná hlína. Svobodná matka Teopista Nakinumbi tady žije se třemi dětmi a za svou – na mysl se nedere nic jiného než „chýši“ – platí nájem svému zaměstnavateli. Coby prodavačka si vydělá 150 tisíc ugandských šilinků a za bydlení mu 100 tisíc zase odvede zpět.
V takové situaci je jakýkoliv nečekaný výdaj doslova likvidační. Když pak její dnes už sedmnáctiletý Chrizestum málem zemřel, peníze v tom sehrály až příliš velkou roli. „Všimla jsem si, že má v moči krystalky, že ji má hodně koncentrovanou. V soukromé nemocnici přišli na to, že trpí dětskou cukrovkou. Syn byl v kritickém stavu, ale lékaři po mně chtěli tisíc eur. To jsem si nemohla dovolit,“ vzpomíná s tím, že na privátní kliniku jela jen proto, že to tam měla s umírajícím chlapcem v noci blíž.
Vychrtlá ručička zatřásla světem. Fotograf se za oceněný snímek styděl |
Doktoři jí pak nechtěli vrátit doklady, dokud nezaplatí, dodává. To bylo v roce 2022. Chlapec sice dostal léky, ale přesto dál slábl. Začal také ztrácet zrak. Zvrat nastal až po přesunu do Mulago, kde mu nasadili správnou léčbu. I vidění se začalo zlepšovat, přesto bylo pořád jaksi zamlžené. A tak přišla na řadu operace šedého zákalu.
„Bál jsem se, ale věděl jsem, že nemám jinou možnost. Chtěl jsem vidět,“ popisuje sám Chrizestum. Na svůj věk ani zdaleka nevypadá. V době, kdy s ním mluvíme, čeká na operaci druhého oka a těší se, až se bude moct vrátit do školy. Na rozdíl od ostatních dětských pacientů zřejmě bude muset dojíždět na kontroly, ale další zákroky už snad nebudou potřeba.
A zatímco si jeho matka dělá starosti, jak zaplatí školní poplatky, mladík se svými nuznými poměry nehodlá nechat zastavit. „Chci být pilot,“ sní s úsměvem na rtech.
