Po obrovském pozemku se prohánějí skupinky dětí v modročerných uniformách. Mezi nízkými domky roste tráva. Půvabnou vesnickou idylu škole dodává kohout, který si majetnicky vyšlapuje po rudooranžové hlíně. Na políčku vzadu roste kukuřice. Žáci si ji sami pěstují v hodinách zemědělství. Pod vzrostlým stromem zase „rostou“ rady do života: „Vždy buď chytrý. Buď samostatný. Násilí je špatné. Oddaluj sex. Střez se sexuálního obtěžování.“
Blíží se poledne, je přestávka a „školkové“ děti na sluníčku pod dozorem učitele vyčkávají, až si je vyzvednou rodiče. Ještě zvědavěji než ostatní si prohlížejí cizokrajnou návštěvu. Stejně jako starší žáci jsou všechny nakrátko, chlapci i dívky – až na jednu. Okatá holčička má vlasy spletené do několika copánků. Tady v původně chlapecké základní škole Duhaga nenařizují, jak mají být děti ostříhané. Přesto většina rodičů volí styl „na ježka“.
„Máme tu děti z chudších rodin. A vlásky jsou náročné na údržbu, i finančně,“ vysvětluje učitel a vtipkuje, že i jeho párcentimetrový sestřih už je moc dlouhý. S nadsázkou se také diví, co to v Evropě jíme, že nám mohou narůst vlasy až do půli zad tak jako mně. Jsme v ugandské Hoimě. Školu tu v roce 1910 založili anglikánští misionáři. Impozantní cihlový kostel i oranžově rezavé střechy ladí se zmíněnou rudooranžovou hlínou.
Chodí sem na patnáct set dětí, v jedné třídě jich sedí i sto. Všechny má na starosti pouhých jednadvacet vyučujících a nejen vlasy tu jsou indikátorem chudoby nebo bohatství daného studenta. Hoima, jež si sama přezdívá „Ropné město“ a doufá, že právě tekuté zlato jí jednou dopomůže k prosperitě, leží zhruba šest hodin jízdy od Kampaly. Pro mnoho zdejších rodin je cesta do hlavního města příliš nákladná.
To mimo jiné ovlivňuje také dostupnost zdravotní péče. I obyčejné brýle – ve zdejší verzi angličtiny „spectacles“ – tu tak často jsou symbolem luxusu. „V Ugandě je pět až sedm dětských oftalmologů. Další jsou sice na studiích, část specialistů už však míří do důchodu,“ popisuje v kampalské nemocnici Mulago dětská oční lékařka Rebecca Lusobya. Celkem je v zemi se 49 miliony obyvatel jen několik desítek očních lékařů – na milion lidí připadá zhruba jeden.
Čtyřicetiletá doktorka je jedním ze dvou specialistů, které tato spádová nemocnice má. Nejen na prohlídky, ale i na operace. Ve volném čase navíc Lusobya objíždí ostatní regiony a pomáhá léčit tamní děti. Na chodbě před její ordinací si během naší návštěvy holčička ve světlé košili a tmavé sukni zakrývá pravé oko a mžourá na tabuli s čím dál menšími písmenky. Zdravotní sestra ukazuje na řádky a sleduje, zda to, co děvče hlásí, odpovídá realitě.
V hoimské škole Duhaga proces známý všem, kterým někdy kontrolovali zrak, supluje takzvaný „vision corridor“. Za odborně znějícím názvem se skrývá malba na venkovní zdi jedné ze tříd. Namalovala ji tu původně rakouská nezisková organizace Light for the World, jež v Česku funguje pod názvem Světlo pro svět a specializuje se mimo jiné na pomoc v oblasti oční péče. V Ugandě a několika dalších afrických zemích rozjela program „1, 2, 3... I can see!“, díky kterému se k brýlím dostanou i školáci z chudých rodin.
Jak? Názorně to předvádí třináctiletá Cleopatra Ahuura. Zrak si tu může otestovat s asistencí učitele, ale i sama. „Děti to baví tak, že se o přestávkách testují navzájem,“ komentuje pomůcku ředitel školy Duhaga Fred Musinguzi. Cleopatra se staví šest metrů od namalovaného písmena E, zakrývá si jedno oko a podle zadání učitele Godfreye Busingeho zvedá ruku ve směru, kterým míří „nožičky“ písmene. Vyučující si novinku pochvaluje.
„Dítě, které má neodhalené problémy se zrakem, neprospívá. Nevidí na tabuli, špatně čte,“ říká Businge. Vysvětluje, že teď ve škole jedou podle systému „ABC – appearance (vzhled), behavior (chování), complaint (stížnost)“. „U vzhledu si všímáme, jak oči dětí vypadají. Někdy mohou být zarudlé nebo oteklé. U chování jde o to, že děti třeba opisují od spolužáků nebo šilhají. A se stížnostmi pak chodí samotní žáci. Kvůli problémům se zrakem je bolí hlava, případně mívají podrážděné oči,“ vypráví učitel.
Byť dostal školení, toto už sám nevyřeší. Na podrobnější prohlídky proto do školy jezdí specializovaná zdravotní sestra Imelda Nannyondo. Ta dvakrát za semestr provede „screening“, kdy prověří zrak všech místních dětí. Zjistí, jaká oční vada je trápí, naměří jim potřebné dioptrie a objedná brýle. Pokud objeví vážnější zdravotní problém vyžadující operaci, upozorní lékaře a místní pracovníky Light for the World.
Mučírna Idiho Amina i Kaddáfího mešita. Projeďte se po ugandské Kampale |
Organizace v Ugandě nebuduje vlastní zdravotnická zařízení, neposílá sem lékaře z Evropy. Pomáhá však financovat to, co je akutně potřeba – náklady cesty do nemocnice, operace a k nim potřebné přístroje, odborné kurzy pro zdravotnice, jako je Imelda, a trénink učitelů.
Dětem také hradí brýle. Program rozjeli loni na jaře a od té doby už je dali více než čtyřiceti žákům a čtyřem učitelům ze školy Duhaga. Brýle tu dostal třeba jednadvacetiletý Edward Tumukunde. Ve svém věku stále chodí na základku, příští rok však bude končit.
„Už od dětství mě bolely oči a při čtení mi tekly slzy. Když mi bylo deset, rodiče mě vzali k doktorovi. Už tehdy lékaři mluvili o operaci, ale dali mi jen léky. Na operaci jsem čekal dalších deset let,“ popisuje mladík, jenž dodnes viditelně šilhá. Zákroku se prý nebál, tak moc se těšil, až jeho trápení skončí. Po operaci přestala bolest i záplava slz. V budoucnu se chce stát knězem.
Po dráze lékaře nebo učitele zase touží děti z internátní školy Hilltop na druhé straně Hoimy. Dohromady jich zde studuje přes pět set, nastupují ve dvanácti letech. Protože jde o soukromou školu, za jeden semestr platí 600 až 800 tisíc šilinků (až 5 tisíc korun), v pozdějším stupni studia ještě o pár tisíc šilinků víc. Vyšší školné je nezamýšlené síto, počet studentů vždy výrazně klesne.
A brýle? Stejný problém jako ve státní Duhaze. Také v Hilltopu proto loni spustili program „1, 2, 3... I can see!“. „Byl to skvělý pocit. Konečně jsem zase viděl pořádně,“ raduje se osmnáctiletý Angel Guardian. Stydlivý sympaťák, který mluví tak potichu, že jej skoro neslyšíme, i když stojí těsně u nás, si poškodil zrak, když doma prosekával husté křoví. Bylo mu sedm a ochranné pomůcky mu nikdo nedal. Šťávy ze zdejší bujně rostoucí flóry se mu dostaly do očí.
„Začaly mě pálit oči, rozbolelo mě břicho i hlava. Pak jsem přestal vidět nablízko,“ popisuje. Než dostal brýle, na obou očích mu naměřili půl dioptrie. S velkými modrými obroučkami je spokojený. „Holkám se teď líbím víc než předtím,“ usmívá se. Stará ugandská pověra sice varuje, že „jakmile si jednou nasadíš brýle, už je nikdy nesundáš“, ale nezdá se, že by to zdejší studenty nějak zvlášť zajímalo.
Na možnost nosit brýle čekali většinu svého dosavadního života a za žádnou cenu je nechtějí odložit. O ty své musí dodnes občas „bojovat“ i šestnáctiletá Jackline Businge. Ostatní dívky ve třídě si je totiž pořád chtějí zkoušet. Mladá Uganďanka vzpomíná, že její problémy začaly, když jí bylo osm. „Hodně jsem doma sledovala televizi a venku mě pak často bolely oči, ve škole jsem neviděla na tabuli,“ říká vzorná studentka a nadšená čtenářka románů.
O tom, že její potíže vyřeší brýle, se dozvěděla jen díky povinnému screeningu. I čtyřiadvacetiletý Smith Womuzanga už od šesté třídy cítil, že je něco špatně. Při čtení přeskakoval řádky a přestože jeho prarodiče brýle nosili, o tom, že by je sám mohl potřebovat, se dozvěděl teprve letos. Ani jeden z puberťáků nebrblá, že mu brýle nesluší nebo že je nechce nosit. Hlášku „co by za to děti v Africe daly“ už doma můžete vztáhnout i na brýle.
Dlouhá cesta brýlí přes půl světa
Brýle nejen pro děti z Hoimy vyrábějí technici Jimmy Ogwal a Davidson Komakech v Entebbe. Ve městě přímo u rovníku, jež se ve světě proslavilo operací na osvobození izraelských rukojmích z uneseného letadla, sídlí důležitá spádová nemocnice. Zdejší „továrna“ na brýle je jediná v Ugandě, kterou financuje stát. Kdo si tak nemůže dovolit brýle ze soukromé prodejny, má je zcela jistě odsud. Oba pracovníci odhadují, že už jich vyrobili miliony.
V malé místnosti stojí na pultu kolem dokola přístroje seřazené v pořadí, v jakém je potřebují. Mnohé si mohli pořídit jen díky finanční podpoře z „nezisku“. Skla do brýlí se tu řežou, brousí, leští... A když je potřeba dětem z Duhagy nebo Hilltopu přidat dioptrie či opravit poškozené obroučky, i to se dělá tady. Výroba průměrných brýlí prý trvá pouhých pět minut. Denně tu vznikne kolem padesáti párů – když to jde dobře a všechny stroje fungují.
V době naší návštěvy je právě jeden mimo provoz a oba technici si tak musejí vystačit se starším exemplářem. Stejně jako lékaři v kampalské nemocnici Mulago si postesknou, že by potřebovali víc peněz. Po pultu mezitím běhají malincí mravenci. Jen obyčejnou baterku zase při prohlídkách zraku na své pacienty až do letošního května musel brát oftalmologický pracovník John Mukenye. Není lékař, prošel stejným školením jako Imelda.
Ve zdejší ordinaci však vyšetří zhruba dvacet až třicet lidí denně. Začal před třemi lety. „Osmdesát procent pacientů přichází s nějakou oční vadou, zbytek trpí infekcí nebo jiným problémem. Víte, moje babička byla slepá. Proto jsem se dal na tento obor, je to má vášeň,“ říká devětadvacetiletý Uganďan. Optometristé v zemi nejsou, právě lidé s titulem OCO (Ophthalmic Clinical Officer) jako John a Imelda tu proto hrají nezastupitelnou úlohu.
Mnohem delší než samotné vyšetření nebo proces výroby brýlí je však cesta, kterou obroučky i čočky urazí, než skončí v rukou ugandských techniků. Obruby sem putují prostřednictvím iniciativy NIURE (National Intervention on Uncorrected Refractive Errors) od západních dárců, čočky se zase nakupují v Číně. Pokud se ve vás právě probudil soucit a chtěli byste do Afriky poslat své staré brýle anebo dětem koupit pár nových, zadržte.
Vzhledem k náročné logistice by to bylo příliš komplikované. Brýle darují ve větších objemech přímo jejich výrobci, případně další velké firmy. „Ale ani takovým darům se nebráníme. Zatím se realizují hlavně prostřednictvím našich partnerských organizací v Rakousku a v Německu,“ říká výkonný ředitel Světla pro svět Richard Schinko s tím, že se v Česku žádné sbírky brýlí nepořádají.
„Vždy preferujeme možnost podpořit místní kapacity tak, aby celý produkční i distribuční proces mohl probíhat na lokální úrovni,“ vysvětluje. Individuální zájemci tak nejvíce pomohou penězi, z nichž se pak brýle financují. V nemocnici je i sklad dostupných druhů a stylů. Jak děti ve škole Duhaga, tak studenti z Hilltopu si své budoucí brýle mohou vybrat.
Takto na dálku však jen ukážou na typ obrouček, které by se jim nejvíc líbily. Konkrétní brýle na míru, jež pak dorazí, už jsou do jisté míry překvapením. Jak ovšem upozorňuje zdejší členka Light for the World Lovie Priscilla, darované obroučky musejí být z flexibilního materiálu – aby brýle nakonec seděly i na širších afrických nosech.
Hoima (růžová), Entebbe (černá) a Kampala (žlutá značka):
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
