„Pořád si říkám, že se to může propadnout kdekoliv. A vím, že bych na dně zemřel,“ řekl loni agentuře AFP farmář Fatih Sik. V té době už měl na svých pozemcích dvě obrovské jámy, katastrofické scénáře mu tak běžely hlavou pokaždé, když sedl do traktoru a vydal se na své pole s kukuřicí. „Ale musím pracovat, jinak by moje rodina hladověla,“ dodal.
Zemědělec Adem Ekmekçi byl dokonce očitým svědkem chvíle, kdy se na jeho poli otevřela zem a spolkla několik meruněk a morušovníků. „Najednou mi podklouzla noha... Podíval jsem se dolů a uviděl praskliny v zemi. Když jsem se tam později vrátil, půda se propadla a několik stromů se zřítilo dovnitř. Bylo to opravdu děsivé,“ popsal. Jedna jáma se zjevila jen deset metrů od jeho domu.
Obrovské, mnohdy desítky metrů hluboké propadliny trápí nejen Turky. Objevují se, často náhle, i v brazilské Amazonii, Íránu či Spojených státech. A v samotném Turecku jejich šíření sledují celé dekády. Problém je, že se to zatím nepodařilo zastavit, naopak. V provinciích Konya, Karaman a Aksaray je aktuálně nejméně 684 obřích jam. O další tři desítky víc než při posledním sčítání.
Nebeské jámy, pekelné díry. Podívejte se na největší jeskynní propady světa |
Nejnovější průzkum vládního Úřadu pro zvládání katastrof a mimořádných situací (AFAD) z letošního roku ukazuje nejen to, že se jámy šíří i za hranice Konye, kterou propady půdy trápí dlouhodobě. Podle portálu Türkiye Today poskytuje také dosud nejkomplexnější obrázek o tom, jak urputné sucho, klimatické změny, necitlivé využívání krajiny včetně bezbřehého čerpání podzemní vody mění – a ničí – střed Turecka.
To už spojilo síly i se Španělskem a snaží se čím dál naléhavější problém řešit. Vědci z univerzit v Zaragoze a Nigde například spustili společný projekt, v němž se zaměřili právě na dopady sucha a propadů země v této historické „obilnici Turecka“, napsal v září deník Hürriyet.
Propadliny (v angličtině „sinkholes“) se častěji vyskytují v oblastech s podložím z vápence, solných ložisek nebo sádrovce, které se snadněji rozpustí pod náporem podzemní vody, říká pro stanici Deutsche Welle profesor environmentálních věd Hong Yang. Extrémy počasí, které změna klimatu přináší, zvyšují četnost těchto jam. Hlavní problém je přitom sucho.
 |
„Sucho snižuje hladinu podzemní vody, čímž odstraňuje podzemní oporu pro zem nad ní. Následují-li intenzivní bouře nebo silné deště, které jsou také stále častější v důsledku klimatických změn, náhlá tíha a nasycení vodou mohou způsobit zhroucení oslabené půdy,“ vysvětluje Yang. Extrémní srážky navíc nedoplní podzemní hladiny a lidé čerpáním vody spirálu dál roztáčejí.
Hladina podzemní vody v celé pánvi Konya klesla od roku 1970 nejméně o 60 metrů a v některých oblastech už nestačí ani 300 metrů hluboké studny. Zvýšené riziko propadlin mimochodem také znamená, že jsou tamní budovy náchylnější ke zřícení. „Pokud vytáhnete vodu z krabice od džusu příliš rychle, stěny se propadnou,“ ilustruje americký geolog Antonios Marsellos.
„A když čerpáte příliš mnoho podzemní vody, podpora podzemí oslabuje a může se zřítit, stejně jako se ohnula krabice od džusu,“ dodává. Yang přitom poukazuje právě na střední Anatolii, kde se kvůli suchu propadá půda stále víc a stále blíž lidem. Ještě před rokem 2000 vědci v této oblasti zaznamenávali jednu jámu za několik let. Jen za loňský rok jich ovšem našli dvaačtyřicet, potvrzuje také turecký profesor Fetullah Arik.
Největší sladkovodní jezero v Turecku rychle vysychá. Je mrtvé, truchlí rybář |
Neoficiální zdroje navíc uvádějí, že jam je ve skutečnosti nikoliv šest stovek, ale přes dva tisíce. „V současné době není centrum města Konya zasaženo, ale geologická struktura oblasti Karapınar je náchylná ke vzniku propadlin. Tvoří se náhodně, nebo podle určitého vzorce? Můžeme zmapovat, kde je riziko nejvyšší? To jsou otázky, které se snažíme zodpovědět,“ říká primátor Konye Ugur Ibrahim Altay.
Odborníci proto vyvinuli digitální systém, který má katalogizovat stávající jámy a monitorovat vznik nových. Výsledná mapa pak podle nich poslouží jako vodítko pro využívání půdy a ochranu zdejších občanů. Podobné mapy už vznikly třeba s ohledem na riziko lavin ve Vanu nebo sesuvů půdy v Rize, poukazuje ředitel místní pobočky AFAD Ali Ihsan Korpes.
Ten ujišťuje, že všechny zaznamenané jámy leží ve venkovských nebo zemědělských oblastech a žádná zatím nepředstavuje nebezpečí pro místní vsi nebo města a nedošlo ani k situaci, že by některá z propadlin někoho přímo ohrozila na životě. Bez urgentních opatření se však křehká rovnováha udržet nepodaří a hluboké jámy bude na svých polích nacházet čím dál víc zemědělců.
Suchá pláň místo jezera a na dohled poušť
Turecké ministerstvo zemědělství chce proto zpřísnit pravidla pro využívání podzemní vody a v celé střední Anatolii vrtá průzkumné studny, aby vůbec zjistilo, kolik jí ještě zbývá. Cestou je podle expertů i monitorování půdy pomocí moderních technologií. Ty najdou podzemní dutiny ještě před tím, než se zřítí. Podle Marsellose pak experti postupují „podobně jako zubaři“ a s ohledem na místní podmínky dutinu vyplní – třeba cementem.
„Společně se Státním hydraulickým úřadem (DSI) rovněž zkoumáme, zda by šlo převádět vodu do pánve v Konyi. Nikdo se nechce vzdát vody ze své vlastní pánve, ovšem pokud je jí nadbytek, neměla by jen tak odtékat do moře. Musíme ji využít,“ míní Altay. Voda se bere například z řeky Göksu. Primátor Konye pak upozorňuje, že sucho tvrdě dopadá také na tři nejdůležitější jezera stejnojmenné provincie, a sice Meke, Tuz a Beyşehir.
Ve všech konstantně klesá hladina vody, například u Meke proto už probíhají práce, díky kterým by do povodí jezera mělo do roku 2027 přitéct 20 milionů kubických metrů upravené vody. Vláda podle Altaye také schválila výstavbu čtyř velkých čistíren odpadních vod, které mají zabránit vypouštění neupravených odpadních vod do jezera Tuz, a další projekty na ochranu vodních zdrojů i životního prostředí. Vzniknout má prý i systém na zavlažování až jednoho milionu stromů.
Vysychání jezer je však hrozbou pro celé Turecko. Podle prosincové reportáže magazínu National Geographic za posledních padesát let zmizelo 186 z 250 jezer, mnoho dalších se pak přinejmenším zmenšilo. Jedním z ikonických příkladů je bývalé jezero Marmara na západě země. Z místa plného ryb a domova více než dvaceti tisíc ptáků je rozpraskaná planina.
Ekologická katastrofa, za níž kromě klimatu stojí hlavně historická stavba velkého množství přehrad a pěstování plodin náročných na vodu – třeba kukuřice a avokáda namísto obvyklejší čočky a cizrny –, vedla mimo jiné i k tomu, že místní rybáři přišli o práci a museli se přesunout do měst. Tam zase klesající hladiny jezer ohrožují přísun pitné vody. Nedávná zpráva OSN varuje, že Turecku hrozí do roku 2030 vážné sucho a z 88 procent území se časem může stát poušť.
