Čtyřiasedmdesátiletý politik na první pohled nevypadá, že by měl šanci stále poměrně populárního Erdogana porazit. S vizáží byrokrata a nepříliš strhujícím projevem není prototypem rozhodného lídra. „Zatímco mítinky vládce Turecka mají atmosféru rockových koncertů, ty Kiliçdarogluovy spíš připomínají přednášky u krbu,“ glosoval očividný rozdíl také týdeník The Economist.
Navíc je Kiliçdaroglu ještě o pět let starší než současný prezident. Ostatně také šéfka Strany dobra Meral Akşenerová vsázela spíš na mnohem mladšího, energického primátora Istanbulu Ekrema Imamoglua či lídra Ankary Mansura Yavase. Kiliçdaroglua nechtěla a konečně sjednocenou tureckou opozici na protest opustila. Krizi zažehnalo další jednání a kompromisy na obou stranách.
Právě schopnost spojit různorodé politické proudy je totiž už léta nejsilnější devízou vybraného kandidáta a mohla by sjednotit i turecké voliče natolik, že tentokrát dají Erdoganovu protivníkovi dostatek hlasů. V posledních volbách v roce 2018 se to nepovedlo a kůň opozice Muharrem Ince navzdory velkým nadějím Turků pohořel. Později stranu opustil a založil si vlastní Stranu domova (Memleket Partisi). Zda je Kiliçdaroglu pro dvě dekády vládnoucího prezidenta skutečnou hrozbou, se ukáže už 14. května.
Erdogan už zná jméno svého vyzyvatele. Porazit ho chce šéf kemalistů |
Někdejší úředník správy sociálního zabezpečení Kemal Kiliçdaroglu vede Republikánskou lidovou stranu (CHP) od roku 2010. Do funkce se dostal nečekaně a z vskutku kuriózního důvodu. Jeho předchůdce Deniz Baykal rezignoval poté, co na veřejnost uniklo jeho erotické video. Na devítiminutové nahrávce si Baykal užíval sex se svou někdejší sekretářkou a o dvacet let mladší vdanou poslankyní CHP Nesrin Baytokovou.
Vzhledem k tomu, že se „sex tape“ objevila na stránkách provládního portálu Habervakti a navíc v době, kdy se opozice snažila zabránit kontroverzním změnám turecké ústavy, politik okamžitě vyrukoval s obviněním, že za celou kauzou stojí vláda. Tehdejší premiér Erdogan to odmítl coby „obvyklé a nechutné“ nařčení. Ať už to byla účelová akce nebo ne, lídrovi CHP srazila vaz. A do čela Atatürkovy strany přišel Kiliçdaroglu.
Ten postupně spolek přísných sekularistů otevřel a učinil z něj mnohem pestřejší a inkluzivnější stranu. Tváří v tvář islamizaci Turecka, kterou systematicky provádí právě Erdogan, také přiměl stranu upustit od tvrdého odmítání projevů víry na veřejnosti. Už jí tolik nevadí ženy v hidžábech ve školách a na úřadech a prosazuje spíš pragmatický přístup k věci.
Šéf opozice neplatil kvůli zdražování elektřinu, dál bude protestovat potmě |
Novinář portálu Middle East Eye (MEE) Ragip Soylu novou CHP popisuje coby „rozmanitou, sociálně demokratickou a středolevou“. Kiliçdaroglu zřejmě už od začátku tušil, že k úspěchu je potřeba spolupráce s dalšími členy opozice, a tak pod společným jmenovatelem „demokratické a pluralistické společnosti“ začal budovat různorodé aliance. „Jsme sociální demokraté. Pravice a levice jsou překonané koncepty z osmnáctého století. Dokážeme najít shodu s každým, kdo miluje svou zemi,“ řekl mimo jiné.
Za nevole konzervativních kemalistů Kiliçdaroglu do CHP přizval prokurdské i islamistické politiky a v roce 2014 dokonce ustavil společného prezidentského kandidáta s někdejším nepřítelem, Stranou národní akce (MHP), jež dnes sedí ve vládě s Erdoganovou Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP).
Časy se mění, říkal si zřejmě Kiliçdaroglu, a když mu tuto volbu vmetli do tváře oponenti ve straně, podle MEE na ně křičel, že „pokud žijí v této zemí, mají odpovědnost vůči svým dětem“. „Pochlapíte se, půjdete k volbám a uděláte to, co je pro demokracii nezbytné, nenecháte diktátora zvolit prezidentem,“ burácel prý a mlátil u toho do řečnického pultíku. V prezidentském paláci se nicméně usadil Erdogan a žije v něm dodnes.
Soframızı büyütmeye devam edeceğiz. Sabırla… https://t.co/ODEUblmWO1
Pochod spravedlnosti vybudil davy
Kiliçdaroglu však od své strategie neuhnul, to raději vyházel staré kemalisty, kteří s ním nesouhlasili. Jeho letošní koaliční projekt nese název Stůl šesti. Kromě CHP blok tvoří také projekt Akşenerové s názvem Strana dobra (Iyi Parti), dále pak Strana štěstí (Saadet Partisi, SP), Demokratická strana (DP), Strana demokracie a rozvoje (DEVA) založená bývalým členem AKP Alim Babacanem a konečně Strana budoucnosti (Gelecek Partisi, GP). Tu pro změnu založil někdejší premiér za AKP Ahmet Davutoglu.
Průzkumy předpovídají těsný volební souboj a opoziční aliance v nich má momentálně mírně navrch. Zatím není jasné, jaké šance bude mít sám Kiliçdaroglu. Ten se nedávno postavil za chudnoucí voliče a protestoval proti cenám energií. A to tak, že přestal platit účty za elektřinu. Nakonec mu ji odpojili. Z posledních let je však nejvýraznější jeho „pochod spravedlnosti“ z léta 2017.
OBRAZEM: Píšete dějiny, burcoval lídr opozice statisícový protest v Istanbulu |
Turecká justice krátce předtím odsoudila zastupitele CHP Enise Berberoglua na pětadvacet let do vězení za „špionáž a terorismus“ poté, co médiím poskytl dokumenty o tureckých bezpečnostních složkách. Kiliçdaroglu se na protest vydal z Ankary pěšky do Istanbulu, k věznici plné oponentů režimu včetně Berberoglua. Trasa měřila zhruba 450 kilometrů a celkem pochod politikovi zabral tři týdny.
Doprovodily ho tisíce lidí. „Celý den mi v uších zní popěvek ‚hak, hukuk, adalet‘ – právo, zákon, spravedlnost,“ napsal tehdy Kiliçdaroglu v komentáři pro list The Guardian a britským čtenářům také popsal, jak Erdoganova autoritářská vláda dopadá na život Turků i jakému nátlaku při pochodu čelí. Poslední kilometr šel sám a ostatní vyzval, aby na něj počkali v cíli, v istanbulské čtvrti Maltepe na asijské straně města.
Během pochodu byly striktně zakázány jakékoliv politické transparenty a propagace CHP. Jediné, co si lidé měli přinést, byly turecké vlajky a oblečení s nápisem „spravedlnost“. Díky tomu se tak k příznivcům Kiliçdaroglua přidala i ostatní opozice a voliči napříč stranami. Přišly masy.
Erdogan před volbami uplácí chudé Turky. Dva miliony lidí pustil do důchodu |
Turci takto protestovali poprvé od pokusu o puč z roku 2016, k němuž Erdogan opoziční akci mimochodem také přirovnal a po němž spustil nebývalé čistky ve všech sférách veřejného života. Lídr CHP, který si tehdy vysloužil přezdívku „turecký Gándhí“, na akci vyzval vládu ke zrušení výjimečného stavu a návratu k demokracii. „My jsme napsali legendu. Vy píšete historii,“ opakoval lidem.
„Pochodovali jsme kvůli neexistující spravedlnosti. Pochodovali jsme pro práva obětí, zavřených zákonodárců a novinářů. Pochodovali jsme pro akademiky vyhozené z univerzit. Je naprostá hanba propustit v demokracii profesory pomocí dekretů o výjimečném stavu,“ řekl zhruba milionovému davu.
Úředník z chudé rodiny vábí městské liberály
Žádný z opozičních požadavků se tehdy zcela nenaplnil, pokořit Erdogana se však Kiliçdarogluově CHP podařilo, jen o dva roky později. A to když AKP ve volbách ztratila Ankaru, Istanbul a další města. V Istanbulu dokonce prohrála dvakrát – Erdogan sice nechal hlasování opakovat, ovšem vítězem se znovu stal mladý starosta Imamoglu.
Sám Kiliçdaroglu na primátora největšího tureckého města kdysi také kandidoval. Poslanec, který v Istanbulu do té doby nikdy pořádně nežil a nechtěně prozradil, že ani neví, jak se některé tamní čtvrti jmenují, však nakonec neuspěl. Muž, na nějž dnes spoléhají i istanbulští prozápadní liberálové, pochází z úplně jiných poměrů.
Narodil se 17. listopadu 1948 ve vzdálené anatolské vesničce Ballica na středovýchodě země do velmi chudé rodiny. Ta svůj původ údajně odkazuje až k proroku Mohamedovi a hlásí se k náboženské menšině alevitů, která je právě v Kiliçdarogluově provincii Tunceli nejsilnější.
Turci v EU nemusí být nikdy. A Švédy teď do NATO nepustí, říká europoslanec |
Alevité se nemodlí v mešitách, ale vlastních modlitebnách „cem evi“, kde na rozdíl od sunnitského islámu mohou sedět muži a ženy společně. Turečtí alevité se také nepostí během ramadánu a svou víru kromě islámu naplňují i prvky šamanismu či křesťanství. Právě kvůli těmto odlišnostem dodnes do jisté míry čelí diskriminaci a v minulosti i několika masakrům.
Sám Kiliçdaroglu však o své víře nerad veřejně mluví a odmítá se zapojovat do „politiky stavěné na etnické identitě a náboženství“. Jeho otec nedokázal z platu státního zaměstnance uživit sedm dětí, a tak dnešní prezidentský kandidát vzpomíná, že v létě chodíval do školy bos a v roztrhaném oblečení. Byl však dobrým žákem a nakonec se po studiu financí uchytil jako daňový inspektor, zaměstnanec ministerstva práce a později jako manažer ve správě sociálního zabezpečení.
Tuto éru podle MEE rád využívá Erdogan jako zbraň proti Kiliçdarogluovi, protože právě on prý může za to, že systém zbankrotoval. Opozičník se však brání, že byl pouhý úředník, jenž nemohl za to, jaké byly zákony. Za ženu si vzal svou sestřenici, novinářku Selvi Gündüz, a zplodil s ní syna a dvě dcery. Rok také strávil ve Francii a když se pak – po odchodu do důchodu – přidal k CHP, podařilo se mu dokázat korupci dvou významných členů Erdoganovy AKP. Oba museli rezignovat na své funkce.
Zpět na Západ, ale asi ne k Řecku
Po dvaceti letech Erdoganovy vlády nebude mít Kiliçdaroglu problém s hledáním témat, na kterých by svého rivala mohl „dostat“. Bídná ekonomická situace, experimenty s centrální bankou, porušování základních lidských práv, úpadek právního státu, islamizace Atatürkovy sekulární země, odklon od západních struktur, korupce a dlouholeté zanedbávání příprav země na očekávané zemětřesení, které nakonec přišlo v únoru a zabilo přes 46 tisíc lidí.
Tragédie obrovského rozsahu může prezidenta srazit k zemi stejně, jako ho kdysi pomohla vytáhnout k moci. Unavení Turci, z nichž ti nejmladší v čele své země nezažili nikoho jiného než Erdogana, už mají této éry dost. Kiliçdaroglu jim slibuje návrat k parlamentní demokracii s postem premiéra, k nezávislé justici, logicky jednající centrální bance a standardnímu podnikatelskému prostředí. Věří, že díky tomu se pak zahraniční investice jen pohrnou a Turecko se znovu postaví na nohy.
Radši se uklidněte. Naše rakety doletí až do Athén, hrozí Řekům Erdogan |
Západ by však šéfa CHP neměl vnímat jako čistý protipól k nynějšímu prezidentovi. Jeho zahraničněpolitická orientace není příliš známá, připomíná MEE s tím, že podle Kiliçdarogluových blízkých by se země pod jeho vedením zřejmě nasměrovala zpět k Západu, s jedním otazníkem. A tím je Řecko. Kiliçdaroglu totiž stejně jako Erdogan neváhá do Atén vyslat ostré vzkazy kvůli údajnému hromadění zbraní na ostrůvcích u řeckých hranic.
Silné výroky šéf CHP pronesl také na adresu Izraele, ale i Saúdské Arábie, se kterou už se Erdogan po vraždě novináře Džamála Chášukdžího na ambasádě v Istanbulu stihl usmířit. To Kiliçdaroglu s tím tolik nespěchá. Jeho Turecko by si ovšem zřejmě ponechalo „vyrovnaný“ přístup k Rusku a snažilo by se i o normalizaci vztahů se Sýrií – a to proto, aby se syrští uprchlíci začali dobrovolně vracet domů.
Přišly otřesy, šok a přežívání v mešitě. Viníkem není jen Erdogan, říká Češka |
Vstřícnost Turků vůči nim už totiž dávno není taková jako kdysi. A ví to i CHP. „Syřané přišli, pravděpodobně utekli před válkou, a já proti tomu nic nemám. Ale pokud je přijmete, měli by být v táborech. Dnes jsou Syřané ve všech jednaosmdesáti provinciích Turecka. Copak tábory, oni si otvírají podniky. Naši živnostníci platí daně, Syřané ne,“ nechal se Kiliçdaroglu slyšet v roce 2017.
„Naši mladí muži jsou posíláni do Sýrie, kde se z nich stávají mučedníci. Ale jejich mladí lidé jsou tady v Turecku. Proč? Navíc si tu hledají práci. Naše děti jsou nezaměstnané, ale oni mají práci. S našimi občany se zachází jako s obyvateli druhé kategorie,“ kritizoval vládní pomoc uprchlíkům.
Kromě slov o zabitých tureckých vojácích se však CHP příliš nevymezovala vůči Erdoganovým vojenským výpadům proti Kurdům v Sýrii a Iráku a je otázka, zda to bylo jen ze strachu, že ji vládce země označí za „zrádce národní bezpečnosti“. Turecké Kurdy nicméně opozice potřebuje, pokud chce současného prezidenta porazit.
