Tisíce afghánských vězňů nikoho nezajímají

Zatímco politici a ochránci lidských práv protestují proti zacházení s afghánskými zajatci na Kubě, pěti tisícům vězňů v Afghánistánu málokdo věnuje pozornost. Přitom stejně jako vězni, které USA převezly do přísně střeženého tábora na Guantánamu, jsou považováni za součást vnitřního afghánského konfliktu. Nejsou proto podle Ženevské konvence válečnými zajatci, přestože řadu z nich tvoří cizinci.

Co to znamená? Vězni by měli být souzeni podle afghánského práva. Jenže vzhledem k tomu, že jak soudy, tak samotná vláda je jen prozatimní, nikdo netuší, jaké zákony by se vlastně měly v praxi uplatnit. "Zatím čekáme, až začne fungovat soudní systém," říká Michael Kleiner, mluvčí Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Averze proti Pákistáncům
"Tihle muži byli s Talibanem, když jsme je zatkli a byli ozbrojení, takže musí být souzeni podle afghánského práva," říká Abdal Kajúm, ředitel odboru vyšetřování afghánské vlády a hřeje si ruce nad konvicí s čajem postavené na kamínkách v kanceláři.

Zajatci, kteří se tísní ve vazebním středisku, jsou podle něj zodpovědní za všechny afghánské problémy. Zvlášť velký vztek má Kajúm na cizince - ti zabili opozičního vůdce Ahmada Šáha Masúda a byli to oni, kdo prodlužovali válku v Afghánistánu.

JAK VYPADÁ
AFGHÁNSKÉ VĚZENÍ

S každým krokem hloub do podzemí je vzduch chladnější a zatuchlejší. Schody vedou do temné chodby, kde dozorce odmyká dveře od jedné z cel. Za nimi se choulí devět pákistánských mužů namačkaných v prostoru určeném pro dva nebo tři vězně. Sedí na holé betonové podlaze, která je studená jako v márnici. Není tady umývadlo ani záchod a ve vzduchu visí pach kyselého mléka, nepraných šatů a strachu.

"Jak nás někdo může žádat, abychom poslali ty zajatce zpátky do Pákistánu? Neměli nám je sem posílat," říká rozhořčeně Kajúm.

"Ještě před koncem války Pákistán popíral, že tady nějací Pákistánci bojují, ale teď víme jistě, že tu byli a bojovali. Jsou to lháři. Navíc, dokud existuje Al-Kajda, nemyslím si, že by měli být propuštěni. Jakmile odejdou, začnou zase na světě vytvářet nový terorismus," dodává.

Jsou opravdu teroristé?
Muhammad Zubajr se ale za teroristu nepovažuje. Malý muž s kulatým obličejem pochází z pákistánského Paňdžábu. Před dvěma roky studoval v madráse, náboženské islámské škole, ale pak slyšel mulláha z mešity vyzývat bojeschopné muže, aby se vydali do Afghánistánu a bojovali ve svaté válce. Bylo mu řečeno, že je to jeho náboženská povinnost, že by to byl zločin nepomoci muslimským bratrům.

Když dorazil do Afghánistánu, byl zklamaný, když zjistil, že Afghánci nebojují ve svaté válce proti nevěřícím, ale sami proti sobě. "Byla to propaganda," říká Zubajr. "Když jsem sem dorazil, zjistil jsem, že jsou to všechno muslimové, ale i tak jsem zůstal. Členem Al-Kajdy jsem nebyl. Teď bych chtěl jen domů, za ženou a dcerou."

"Poslyšte," říká Násir Ahmad Zarif, jeden z dozorců vazebního střediska, "ne abyste mu to uvěřili. Ať to přiznávají nebo ne, všichni byli členy Al-Kajdy."

MOŽNÉ ŘEŠENÍ:
VĚZNĚ VYKOUPÍ RODINA

Čekání na fungující soudní systém v Afghánistánu by teoreticky mohlo otevřít cestu tradičnímu řešení podobného problému: stanovení ceny za propuštění zadržované osoby, kterou zaplatí rodina. Ovšem tomuto způsobu nejsou nijak nakloněni muži, kteří v současnosti spravují vazební středisko v Kábulu, stejně jako by rozhodně neodsouhlasili amnestii. Chtějí pomstu za všechny, koho ztratili ve válce.

Ptal se jen po práci?
Někteří ale vypadají příliš mladí, aby bojovali, jako třeba Muhammad Išfák, který pochází z pákistánského Láhauru.

"Sháněl jsem se v Kábulu po práci, byl jsem tu sotva dva nebo tři dny, když mě zatkli. Ptali se: Odkud jsi? Řekl jsem z Pákistánu a oni mě strčili sem," vypráví. 

Zarif se ale jenom směje. "Lže, jako když tiskne. Všichni přece vědí, že to byli vždycky Afghánci, kdo chodil do Pákistánu za prací, ne naopak."

Mezinárodní pozorovatelé ale nevylučují, že někteří ze zajatců jsou opravdu nevinní. "Nemají žádné důkazy, že jsem bojoval," šeptá Išfák.

"Strašně se mi stýská po Pákistánu. Moji rodiče jsou staří a potřebují mě. Je tady strašná zima. Alláh ví, co se mnou bude. Jen pořád doufám, že mě propustí."

To ale podle Zarifa moc pravděpodobné není. "Jakmile skončíme vyšetřování, rozešleme je do normálních věznic. Chvilku to potrvá, než nám řeknou pravdu, ale nakonec se přiznají," vysvětluje. "Já vím, že bych vůči nim asi neměl cítit vztek," dodává a kývne k zamčeným dveřím cely. "Ale kdybyste byli celé ty roky ve válce a měli šanci chytit ty, co za to můžou..."

Ticho je výmluvné.

"Zkrátka kdyby vám v té válce umřelo tolik příbuzných, že ani nevíte kolik, co byste k těm vězňům asi cítili?"