Číslo, které bývá v souvislosti s výročím osvobození Osvětimi a obecně koncentračními tábory nejčastěji zmiňováno, je šest milionů židovských obětí. Ti lidé byli „vinni“ pouze tím, jakým rodičům se narodili.
Osvětim si připomněla 70. výročí osvobození |
Jaký byl celkový účet státního teroru ze strany nacistického a stalinistického režimu? Podle Snydera, který nyní přijel do Prahy na konferenci k 70. výročí osvobození Osvětimi, zavraždily obě totality ve střední a východní Evropě v letech 1933-1945 více než dvojnásobný počet lidí. Bráno včetně holokaustu, střílení či vyhladovění vězňů, čistek a represí vůči civilnímu obyvatelstvu - a naopak nepočítaje v to zahynuvší v bojích.
„Prostor, kde tyto oběti zahynuly - krvavé země - se rozkládá od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko. V období konsolidace nacionálního socialismu a stalinismu, společné německo-sovětské okupace Polska a poté německo-sovětské války v tomto prostoru vládlo masové násilí, jaké dějiny do té doby nepoznaly,“ píše Snyder ve své monografii Krvavé země.
„Tati, strašně se bojím, malé děti házejí do hrobů živé“
Židé tvořili naprostou většinu těch, které nacisté poslali na smrt ve vyhlazovacích táborech nebo zastřelili. První zmíněný způsob byl historicky starší a opíral se o soustavu továren na smrt, vybudovaných na území Polska, dobytého v roce 1939: v Chelmnu a Osvětimi (na Říší anektovaném území), dále pak ve zbytku Polska určeném k poněmčení: v Sobiboru, Belžeci, Majdanku a zejména v Treblince. Na území Polska před válkou žily 3,3 milionu Židů, víc než třetina evropské židovské populace.
Poté, co nacisté v létě 1941 přepadli své dosavadní sovětské spojence a postupovali na východ, se v jejich moci ocitly i další početné židovské komunity, především ukrajinská, běloruská a pobaltská. Jejich příslušníky čekala smrt kulkou.
„Loučím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé,“ cituje Snyder z posledního dopisu dvanáctileté běloruské Židovky, který napsala svému otci.
Zpočátku fungovala nacistická mašinerie tak účinně, že se o zvěrstvech v táborech nevědělo. Když se prvním lidem podařilo z transportů a táborů utéci, začalo se Polskem šířit, co se skutečně děje. Rodiče vyhazovali z vlaků, jimiž jeli na smrt, vlastní děti. A povědomí o tom, co Židy v táborech čeká, vedlo ostatně i k povstání ve varšavském ghettu.
Západní spojenci sice na území, které osvobodili, zachránili před smrtí mnoho lidí v koncentračních táborech, všechny továrny na smrt - tedy tábory primárně vyhlazovací - ale byly na území osvobozeném Sověty. Včetně Osvětimi, kde nacisté likvidovali převážně Židy z jiných zemí než z Polska - české, slovenské a ke konci války též maďarské. A rovněž stovky tisíc lidí nežidovského původu.
„Zbyla jen Táňa“
Střih, Leningrad, rok 1941. Jedenáctiletá dívenka si ve městě, představujícím symbol Sovětského svazu a odříznutém nacistickými vojsky od zásobování jídlem i topivem, píše deník. Právě dopsala zápis tohoto znění: „Zbyla jen Táňa“. Přeloženo: všichni mí ostatní příbuzní zemřeli hladem.
Hladomor byl další účinnou zbraní nacistů ve snaze porobit východ Evropy. „Němci za války vyvraždili zhruba stejný počet Nežidů jako Židů tím, že nechali pomřít hladem sovětské válečné zajatce - více než tři miliony - a obyvatele obležených měst - více než milion,“ připomíná Snyder. Hlad byl, lze-li vůbec tak pochmurnou statistiku poměřovat čísly, ještě efektivnější zabiják než plynové komory vyhlazovacích táborů.
Dalších zhruba pět set až šest set tisíc obětí měly na svědomí odvetné akce nacistů proti civilistům zejména v Bělorusku a Polsku.
Hladomor na Ukrajině a stalinský teror
Spirála smrti, křivd a utrpení se ale v „krvavých zemích“, jak meziválečný a válečný prostor mezi Německem a Sovětským svazem označuje Snyder, roztočila už dlouho před válkou. Konkrétně na úrodné Ukrajině, kterou jako svou budoucí obilnici vnímal Hitler - jenže ještě než se dostal k moci, sehrávala tato země roli producenta jídla i v plánech druhého mocného diktátora té doby, sovětského vůdce Josefa V. Stalina.
Ten nahradil trh plánováním, začal budovat těžký průmysl, tlačil na kolektivizaci zemědělství. A pro tu bylo potřeba ovládnout rolníky. Tajná policie začala pronásledovat Stalinem nenáviděné kulaky, zemědělci dostali naprosto nereálné zadání, kolik obilí musí odevzdat státu a vesničané, kteří přišli o půdu, už neviděli důvod, proč dál dřít. Mnohé kolchozy plnily začátkem 30. let rekviziční povinnost jen za cenu odevzdání osiva na příští rok, protože kdo povinnost nesplnil, toho „navštívily“ policií jištěné hordy aktivistů, které zabavily všechno.
Zemědělci utíkali, umírali a byli zatýkáni a deportováni. Když se k tomu přidal horší rok z pohledu vnějších vlivů, propukl hladomor. Stalin to už v roce 1932 věděl, dostával četná hlášení. Jenže si ho vyložil za zradu ostatních, nikoliv jako důsledek vlastních chyb, a na tomto výkladu trval. Paranoia ze zrádců ho ostatně vedla i k teroru, při němž sovětská tajná policie na konci 30. let povraždila stovky tisíc lidí.
„Ve jménu obrany a modernizace Sovětského svazu Stalin ve třicátých letech dozíral na smrt milionů lidí vyhladověním a na vystřílení tři čtvrtě milionu dalších osob. Zabíjel své spoluobčany podobně účinně jako Hitler občany jiných zemí. Ze čtrnácti milionů záměrně vyvražděných lidí (...) jde třetina na sovětský účet,“ uzavírá americký historik.
