Příběh jednoho z nerozšířenějších plakátů na světě se začal psát v roce 1976. Británie na tom tehdy nebyla vůbec dobře. Potácela se ve vleklé hospodářské krizi, labouristická vláda musela zažádat o rekordní půjčku od Mezinárodního měnového fondu a v březnu navíc odstoupil premiér Harold Wilson, protože se u něj začala projevovat Alzheimerova choroba.
Aby toho nebylo málo, s létem dorazila vlna veder, na ostrovní klima zcela nezvyklá. Teploty několik týdnů šplhaly k 35 °C, vřesoviště hořela, řeky byly plné leklých ryb a narychlo jmenovaný „ministr pro sucho“ zakázal zalévat zahrady. Vyprahlí Britové se radši uchýlili domů a sledovali olympijský triumf gymnastky Nadii Comaneciové v Montrealu nebo odvážnou operaci izraelských jednotek při osvobozování rukojmích na letišti v Entebbe...
Na konci horkého léta třicetiletý reklamní fotograf Martin Elliott sbalil svůj Nikon F1 a svou o dvanáct let mladší přítelkyni přemluvil, aby mu zapózovala pro několik rozverných fotografií s tenisovou tématikou. Fiona nebyla modelka, tenis nehrála, bílé šaty i raketu jí půjčila kamarádka. A ty tenisáky na zemi? S těmi si hrál jen její pes.
Fotka pořízená na kurtech Birminghamské univerzity přesto vstoupila do dějin.
V jednom jediném snímku bylo všechno.
Touhy dlouhého, spalujícího léta.
Zapadající slunce.
A neznámá dívka nadzvedavající si bílé šaty.
Nic pod nimi nemá.
„Bylo to jednoho zářijového odpoledne na konci dlouhého, horkého léta. Nafotili jsme to velmi rychle. Spotřeboval jsem jen jeden film, což je na fotografa dost slabé. Jenom jsem doufal, že jsem ten záběr dobře zachytil,“ vzpomínal po letech Martin Elliott.
S technickou kvalitou snímku byl spokojen, a tak ho nabídl společnosti Athena, která levnými dekorativními plakáty se sportovními a popkulturními motivy zásobovala britské domácnosti. Jenže Athena jeho snímek zpočátku odmítla a Elliott proto fotku poslal do fotobanky s jasnými instrukcemi, že nesmí být použita jako plakát.
„Asi za týden mi volali z fotobanky a omlouvali se, že snímek prodali jako plakát s vytištěným kalendářem – a to Atheně. Smlouva byla jen na rok, ale Athena plakát příští rok vytiskla znovu s datem dalšího roku. Pak jich vytiskli plný sklad, ale neměli na ně práva. Měl jsem je v hrsti a mohl jsem požadovat deset procent z tržeb – a taky jsem je dostal,“ smál se po letech fotograf, který na fotce vydělal celkem asi 250 tisíc liber.
Z plakátu nazvaného Tennis Girl se totiž stal obrovský hit. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let visel v pokojíčku snad každého britského teenagera, Athena plakáty po dvou librách prodávala po statisících, a i když před třiceti lety zkrachovala, fotka je dodnes velmi žádaná.
„Je zvláštní, jak se ten obrázek proslavil – je mnohem slavnější než já – a nyní je to jedna z nejvíce reprodukovaných fotografií na světě. Každý týden mi alespoň jednou volají kvůli právům na její použití. V létě a během Wimbledonu mám žádostí mnohem víc,“ líčil Elliott, který zemřel před patnácti lety ve věku třiašedesáti let.
All England Club se musel omlouvat
Identita ženy na snímku byla veřejnosti dlouho neznámá. Když se ale v roce 2011 plakát stal centrem výstavy o vztahu tenisu a moderního umění, pozvali na vernisáž i Fionu Walkerovou. S Elliottem se rozešla tři roky po osudovém pózování na kurtech, provdala se, přivedla na svět tři děti a dlouhé roky se živila jako ilustrátorka na volné noze.
„Vždycky mě rozesměje, když ten plakát vidím. Moje děti říkaly svým kamarádům, že jsem ta dívka na plakátu já, ale většina lidí tomu nevěří,“ svěřila se BBC a zároveň přiznala, že ze své slavné fotky neviděla ani libru. „Byla jsem hodně naivní. Nedostala jsem za to žádné peníze, a přitom je to možná nejprodávanější plakát všech dob.“
Peněz ani svého půl století starého gesta však nikdy nelitovala. „Vždycky se musím usmát, když ten plakát někde zahlédnu. Občas na opravdu zvláštních místech. Ředitel školy, do které chodil jeden z mých synů, se mi přiznal, že ten plakát měl na univerzitě také,“ dodal Walkerová.
Nad identitou dívky z tenisového plakátu ovšem dodnes krouží otazníky. Peter Atkinson z Cornwallu se přihlásil s tím, že na fotografii je ve skutečnosti jeho bývalá manželka. Jako důkaz vytasil pohlednici s razítkem z roku 1974, což podle něj mělo dokázat, že fotka vznikla dříve, než její autor tvrdil. Martin Elliott to do konce života odmítal: „Kdybych dostal libru za každou modelku, která tvrdila, že tou dívkou je ona, a za každého fotografa, který tvrdil, že tu fotografii pořídil on, byl bych velmi bohatý muž.“
Tennis Girl se během půl století dočkala mnoha parodií a parafrází. Udělali podle ní pozlacenou sochu, v pikantní póze se čas od času nechávají fotit hvězdičky britského showbyznysu a v rámci propagace wimbledonského zpravodajství pro BBC tak před lety zapózoval i bývalý vrcholový tenista Pat Cash.
Bílé šaty se před jedenácti lety během ženského finále Wimbledonu vydražily za 15 tisíc liber, raketa za dva tisíce. „Když mi Fiona šaty po focení vrátila, dala mi jako poděkování velkou bonboniéru. Celé ty roky jsem je měla schované ve skříni. Je to malý kousek tenisové historie a doufám, že by se někomu mohly hodit,“ uvedla tehdy jejich původní majitelka Carol Knottsová.
All England Club si ale nakonec s lechtivým plakátem zadělal na průšvih. Když ho před deseti lety zveřejnil na Twitteru jako reklamu na své Muzeum tenisu ve Wimbledonu, zvedla se vlna kritiky, že sexualizuje ženy. Pořadatel nejslavnějšího tenisového turnaje se nakonec omluvil: „Omlouváme se za pohoršení, které mohl plakát způsobit. Je to kontroverzní kus historie, ale neztotožňujeme se s jeho poselstvím.“























