Velkou část pracovního i osobního života jste strávila v Rusku a Střední Asii. Řekněte mi, nenudíte se teď v Lotyšsku?
To víte, že trošku ano. S nadsázkou říkám, že je to nuda a šeď. Oproti Střední Asii je tu všechno klidné, míň pestré a trochu studenější. Nejen klimaticky, ale i lidsky. Pobaltské země se navíc snaží zbavit všeho východního, protože už pochopitelně nechtějí být spojovány s Ruskem.
A vy jste přitom ruštinu vystudovala.
Je to tak. Na gymnáziu jsme si museli k angličtině vybrat druhý jazyk. Bylo běžné, že všichni automaticky mířili na němčinu, ale mně se němčina při vší úctě vůbec nelíbila. Řekla jsem, že se budu učit cokoliv, jenom ne němčinu. Na škole ještě byly profesorky, které kdysi učily ruštinu, takže jsem ukecala půlku třídy a nakonec nám otevřeli ruštinářskou skupinu. Začala jsem se tedy učit rusky ze vzdoru vůči němčině, aniž bych tušila, že po ruštině bude za pár let poptávka.
Nejsou tam bezdomovci, feťáci a podobné živly. Třeba v Praze večer, když je tma, raději jedu taxíkem, protože se sama bojím někde chodit. Tam jsem se nebála skoro nikdy.
