Damašek se zdá oddaný Bašáru Asadovi snad ještě víc než dřív. Prezidentovy portréty jsou na každém rohu, pouliční prodavači nabízejí rozličné "asadovské" suvenýry. Pak slunce zapadne a skončí denní půst – stále je ramadán. A do ulic téhle bašty baasistického režimu vyjdou lidé s vlajkami a plakáty a s vervou provolávají podporu Asadovi a naopak démonizují jeho kritiky.
Syrský prezident od začátku říká, že povstání je pouhou provokací hrstky teroristů, kteří se snaží Sýrii destabilizovat. A fakt je, že při pohledu na tyhle jeho zavilé stoupence se to může jevit jako pravděpodobné. Jenže toto je jen momentka. Záběr z centra Damašku, čtyřmilionového města, které za onen půlrok protirežimních demonstrací vlastně ani žádné vskutku masové protesty nezažilo. Když už se něco koná, jsou to spíš menší shromáždění odpůrců režimu kdesi mimo centrum. Ne daleko, ale přece jen...
Jako ve čtvrti Midán. Po demokracii se tady volává v noci. Jenže když se sem vrátíte ve dne, Midán je tichý a klidný a lidé, kteří s vámi mluví, činí tak jazykem oficiálního tiskového mluvčího syrského ministerstva zahraničí. Že by snad kvůli těm dvěma stroze oděným mužům, kteří se mi drží za patami od momentu, kdy jsem vystrčil nos z auta?
"Přijeli a čtyři hodiny stříleli"
Za hranicemi Damašku začíná jiná Sýrie. Po cestě do města Hama, ohniska nynějšího povstání, najednou nápadně přibývá vojenských kontrolních stanovišť. A taky armádních konvojů převážejících desítky a desítky vojáků. Mám s sebou vládního úředníka, který mě do Hamy "provází". Jinak to ani nejde, syrský režim teď vlastně ani zahraniční novináře do země nepouští. Po cestě míjíme Homs, další město zažívající velké nepokoje.
Až se večer vrátíme do Damašku, dozvím se o masových protestech, jež se ten den v Homsu konaly. Při jejich drsném potlačení přišlo o život pět lidí. Ale to teď ještě nevím. Míříme do Hamy.
Vítají nás... checkpointy. Jsou sestavené z pytlů s pískem, na nichž stojí kulomety. Tohle město už se jednou vzbouřilo. Před 29 lety. Sunnitští muslimové tenkrát zorganizovali revoltu proti Asadovu otci Háfizovi, tehdejšímu syrskému vládci. Byla to vzpoura proti monopolu strany Baas a proti faktu, že Asadové náleží k menšinové sektě Alawitů. Háfiz tehdy protesty umlčel. Mrtvých zůstaly tisíce.
A teď je Hama už zase v čele revolty a Háfizův syn Bašár sem poslal tanky, které město skoro měsíc obléhaly. Načež do něj posledního července, den před začátkem ramadánu, vjely.
Teď je v Hamě napjatý klid. Protivládní graffiti na zdech jsou zakrytá, vojáci hlídkují na každém rohu. Ze čtvrti kdesi na předměstí se valí sloup dýmu. Že by snad další budova, jež má zmizet z povrchu?
Místní lidé, na rozdíl od těch v Damašku, chtějí mluvit o všem, co se stalo. Nejdřív ke mně přichází muž, mává tureckým pasem a (turecky) říká: "Já se nebojím mluvit. Jen si, prosím, vezměte číslo mého mobilu a později mi radši zavolejte. Jen se prostě ujistěte, že jsem... nezmizel."
Načež popisuje, jak vojáci napadají město a bezhlavě střílejí do lidí a jak už si tohle jejich počínání vyžádalo přinejmenším stovku mrtvých. Že je hned vedle vojenský checkpoint? O to se místní lidé pramálo starají. Shromažďují se kolem mne, jeden po druhém.
Někteří jsou přece jen opatrní a nabádají ostatní, aby tolik nemluvili. Ale oni mluví. Mladík sotva dvacetiletý ukazuje obvázanou nohu a rukama naznačuje, co se mu stalo: střelili ho. Slova nejsou potřeba. Jiný muž vypráví o začátku ofenzivy. "Tanky přijely brzy ráno a střelba trvala bez přestávky tak čtyři hodiny," vykládá. A kolem už stojí desítky dalších a někdo křičí, že jediným přáním "nás všech" je vyhnat Asada. Vždyť jeho neustálé sliby reforem neznamenají nic.
Pak scénu opustím a najednou slyším křik. Podívám se zpátky a vidím kohosi, jak se snaží prchnout od rozezleného davu. Co se stalo? Lidé mi vysvětlují, že to byl nejspíš člen al Mukhabarat, nechvalně známé státní bezpečnosti. Jakmile ho lidé odhalili, přivlekli ho zpátky a prostě ho začali bít.
Další Irák?
"Allahu akbar." Bůh je velký. Lidé křičí, když je míjí náklaďák s vojáky. A pak se najednou ozve slogan, který už znám dlouho. Z Tuniska. Z Egypta. Z Libye: „El Shaab yurid iskat el Nizam!“ Tedy „Lid chce pád režimu“. Ale v tu chvíli už mě vládní úředník popohání, abych šel. Potřebuje mi přece ukázat svou vlastní verzi událostí v Hamě. Třeba vypálené budovy policie, soudu nebo důstojnického klubu.
Ano, opravdu jsou na uhel. Vyprávějí o prudkém hněvu protestujících. Hněvu, který vyústil v zabití několika mužů v uniformách a v rychlé vyprázdnění skladů se zbraněmi. Není to jen hněv demonstrantů na policisty a vojáky. Je to i hněv sunnitských muslimů na (menšinové) Alawity. A právě toho se, po pravdě řečeno, leckdo v Sýrii a mimo ni velice obává: že se Sýrie stává dalším Irákem.
Silné vazby, mocní přátelé
Obě strany syrského konfliktu si evidentně vzaly ponaučení z událostí v Tunisku, Egyptě, Libyi. Asad po vypuknutí nepokojů slíbil nějaké ty reformy. Demonstranti mu neuvěřili a s postupujícím časem Asad ztratil v jejich očích i zbytky kredibility. Jenže neztratil kredibilitu v očích svých mocných spojenců – a v tom je problém.
Asad má těsné vazby na Írán. V Radě bezpečnosti OSN se může spolehnout na Rusko. Spojenecká akce ve stylu Libye je za takových okolností... ano, přinejmenším obtížná. A západní sankce vskutku nejsou dvakrát účinné, Asad na Západ vazby nemá, nepotřebuje je (díky dobrým přátelům, jako jsou Čína nebo Indie).
Damašek se též velmi druží s libanonským hnutím Hizballáh i s palestinským Hamasem – což dělá starosti Izraeli. Turecko je zas vystrašené ze syrských Kurdů, kteří, až nadejde čas, mohou začít ve velkém migrovat do Turecka.
Potkal jsem v Damašku mnoho lidí, kteří byli přesvědčení, že povstání zorganizovali "sionisté" a že je to celé jen akt imperialismu. "Sýrie se nestane druhou Libyí," říkali mi. Jenže Pandořina skříňka je už dávno otevřená a teď, po všem krveprolití, jež už stálo život víc než dva tisíce lidí, se zdá prostě nemožné ji zavřít.
Bašár Asad dává dnes a denně najevo, že je ochoten zaplatit danou cenu. Jak vysoká bude?
Ze "syrského jara" se stalo léto a teď přichází syrský podzim, který bude pro budoucnost země rozhodující. Asadovi oponenti rozhodně nehodlají čekat do února, na který Asad slíbil volby.
