Z osudů uprchlíků směřujících do Evropy se většinou na veřejnost dostanou jen střípky. Syřan Mútasim Jazbek se to rozhodl změnit. Pro server CNN podrobně popsal svou cestu z válkou zmítané vlasti. Cestu plnou strachu, týrání a smrti. Podle něj však byla daní za lepší život. V Německu dnes coby dobrovolník pomáhá svým krajanům, kteří sem podobně jako on prchli před hrůzami války.
Zlomový okamžik v životě Jazbeka přišel loni. Pracoval v Dubaji. Jeho pracovní vízum se chýlilo ke konci. Neměl kam jít. Návrat do Sýrie kvůli bojům nepřicházel v úvahu. „Vrátit se tam znamenalo buď zabíjet, nebo být zabit,“ napsal. Jednou z dalších možností byl útěk do Turecka. Jazbek využil toho, že Syřané pro cestu do Turecka nepotřebují vízum. V prosinci překročil hranice. Legálně a podle platných předpisů. Jeho cesta tím však teprve začala.
„V Istanbulu jsem objevil spoustu stránek na Facebooku, které se věnovaly nelegálnímu pašování lidí z Turecka do Itálie. Všechny stránky zmiňovaly přístavní město Mersin. Psalo se, že je nástupní zastávkou, tak jsem se tam rozjel,“ vzpomíná. V jednom z tamních hotelů potkal dalšího Syřana. Po krátkém rozhovoru se dozvěděl, že jeho krajan už zaplatil pašerákovi a během několika dnů by měl odplout směrem do Itálie. „Řekl mi, že jeho pašerák je solidní chlap se skvělou reputací,“ popisuje Jazbek.
Do té doby o pašerácích smýšlel jako o kriminálnících. „Proč by ale nemohli být solidní?“ pomyslel si. Jazbekovi se vidina lepšího života zalíbila natolik, že se rozhodl sejít s pašerákem a dojednat detaily cesty. Zaplatit měl v přepočtu asi 165 tisíc korun. Část peněz měla být uložena na bezpečném účtu. „Po mém příjezdu do Itálie se měly peníze zaslat na účet pašeráka. Pokud bych si cestu rozmyslel, dostal bych část zpět,“ vysvětluje Jazbek.
O pár dní později přišla zpráva, aby se připravil na cestu. Pašeráci shromáždili asi sto mužů a žen. V pěti autobusech je dovezli na místo setkání, daleko od přístavu v Mersinu. Asi třicet minut museli jít pěšky, skrze obtížný terén, přes plantáže s pomeranči. V naprosté tmě, aby nepoutali pozornost.
Odhodlanost a nová cesta
Na moře se měli vydat na trojici menších plavidel. „Dodnes si pamatuji jednu starou paní, která skoro nemohla chodit, jak utíká se svými dvěma syny, aby k lodím dorazili včas. Říkali jim (pašeráci), že pokud nepůjdou rychleji, lodě odplují bez nich,“ vzpomíná Jazbek.
Když konečně dorazili k člunům, čekala je krátká cesta k většímu plavidlu. Tam se uprchlíci museli tři dny ukrývat v podpalubí. Čekali na další skupinu asi stovky běženců. Čtvrtý den se loď dala do pohybu, s kombinací strachu a vzrušení v duších uprchlíků. Většina z nich dobře věděla, že k pobřeží Itálie nikdy nemusí dorazit. Zprávy o stovkách mrtvých, kteří v uplynulých měsících zahynuli ve Středozemím moři, je strašily ve snech dlouho před vyplutím.
„Pluli jsme asi osm hodin. Pak odešel motor. Na palubě nás bylo asi tři sta. Vlny a proud nás začaly odnášet ke Kypru. Posádka vyslala nouzový signál, aby zalarmovala OSN nebo Červený kříž. Kohokoli, kdo by nám pomohl,“ popisuje dramatické chvilky. Strach přešel v paniku během několika sekund. Loď narazila na útes. Zasekla se na něm. Na cestě už naštěstí byla kyperská pobřežní stráž. Radost ze záchrany života však vystřídalo zoufalství. Kypr všechny uprchlíky vyhostil zpět do Turecka.
Příliv uprchlíkůDo konce roku by mohlo do Itálie podle odhadů italského ministerstva vnitra připlout z Afriky až 200 tisíc uprchlíků. V příštích měsících prý budou přijíždět po 5 000 týdně. Napsal to ve čtvrtek římský deník Il Messaggero a potvrdil zdroj z ministerstva. Od začátku letošního roku dorazilo asi 21 tisíc lidí, avšak ve srovnání s minulými lety se prudce zvýšila úmrtnost běženců - o život jich přišlo skoro 1 800. Římský list očekávaný příliv spojuje nejenom s dobrými povětrnostními podmínkami na jaře a v létě, ale také s rostoucí anarchií v Libyi, odkud většina lodí vyplouvá. O víkendu v jedné z nich utonulo zřejmě 800 lidí (více zde). Zachránit se podařilo jenom 28 lidem. Našla se těla 24 mrtvých, které ve čtvrtek pohřbívají na Maltě. Smuteční obřad se konal v areálu hlavní maltské nemocnice. Cestu k ní z márnice lemovaly kytice květin. Na plochu, která slouží k přistávání vrtulníků, bylo převezeno 23 hnědých rakví a jedna bílá, pro mladistvého uprchlíka, který měl zřejmě 14 let. Zdroj: ČTK |
„Někteří říkali, že to zkusí znovu. Když se zeptali mě, řekl jsem, že to chci udělat už další den. Tehdy jsem neměl nic. Moje rodina nevěděla, kde jsem a co dělám. Snil jsem o tom, že se mnou ostatní jednají jako s člověkem. Nechtěl jsem přestat,“ popisuje své tehdejší odhodlání Jazbek. O dva dny později už byl na cestě k mnohem většímu plavidlu - velké nákladní lodi, která měla dobrých 85 metrů na délku.
Pět dní čekal na nalodění všech 391 uprchlíků. Většina z nich pocházela ze Sýrie. „Tehdy jsem se poprvé začal cítit jako ve vězení. Lapen v podmínkách, jaké si nezaslouží žádný člověk. Nebyly tam žádné matrace nebo povlečení. Našli jsme naštěstí nějaká prkna a dali na ně svoje věci, aby se nenamočily,“ vzpomíná na nekonečné dny na moři.
Pět dní uprchlíci nedostali žádné jídlo a jen minimum vody. „Alespoň nám to ušetřilo časté návštěvy ‚toalety“, pokud tak pneumatice s kusem hadru jde vůbec říkat,“ dodává Jazbek. Po jedenácti dnech už byli na dohled Itálii. „Posádka v tu dobu zalarmovala italské úřady. Řekli jim, že nás unáší moře a že loď nemá kapitána ani posádku. To vlastně byla pravda. Neměli jsme skutečného kapitána. Byl s námi jen jeden člověk, který dříve pracoval na lodi,“ uvádí.
K plavidlu se po výzvě o pomoc přiblížila islandská loď patrolující pod záštitou Frontexu a loď výzkumníků z Nového Zélandu. „Lodě zachránců se k nám nejprve nemohly dostat, protože vlny byly moc vysoké. Byl jsem mezi posledními deseti lidmi, které zachránili. Pořád tu scénu vidím, jako kdyby to bylo včera. Byl to začátek nového života,“ popisuje poslední sekundy na uprchlické lodi.
Konečná zastávka - Německo
O den později uprchlíci konečně dorazili na pevninu. Záchranné týmy je přepravili do sicilského přístavního města Catania. Na místě už na ně čekali italští lékaři. Přednost měli uprchlíci se zdravotními problémy. „Měli jsme tam muže, který se otrávil z pitné vody na palubě, několik těhotných žen a staré lidi,“ vzpomíná Jazbek.
Ti, kteří byli schopni převozu, posléze směřovali do tábora pro uprchlíky. Hlavní obavou pro ně bylo sejmutí otisků prstů. Pokud by je totiž úřady zaregistrovaly na italském území, museli by zde žádat o azyl, což je proces na mnoho měsíců. Většina uprchlíků však chtěla pokračovat dále do Evropy.
Jazbek strávil na Sicílii pouhé dva dny, než utekl do Milána, kde se spřátelil s dalšími dvěma Syřany. Společně se rozhodli k cestě do Německa se zastávkou ve Francii. „Skončili jsme ve městě jménem Saarbrücken (v Německu, pozn. red.),“ popisuje. S kamarády se zde rozloučil. Netuší, kde skončili.
O strastiplné cestě do Evropy má jasno. „Můj sen o cestě do Evropy, bez ohledu na cenu a riskování, se naplnil. Stálo to za to,“ končí své vyprávění Jazbek. Otázkou zůstává, jak se svým novým životem ve vysněné Evropě naloží.
