Winston Churchill se počátkem roku 1946 cítil jako starý unavený muž. Jako premiér sice dovedl svoji zemi dovedl k vítězství nad hitlerovským Německem, jeho konzervativci však v prvních poválečných volbách utrpěli těžkou porážku.
Pro sedmdesátiletého politického matadora, který stranu vedl do voleb pod heslem „Pomozte mi to dotáhnout do konce,“ to byla mimořádně ponižující rána. Když ho manželka Clementine utěšovala, že je po letech válečného úsilí unavený, a porážka by tak mohla být skrytým požehnáním, odsekl jí: „V tom případě se mi zdá, že je skutečně velmi dobře maskované.“
Zatímco v Londýně se spekulovalo o výměně šéfa Konzervativní strany, zahořklý Churchill odjel nabrat síly k Lago di Como. Vrátil se k malování a přemýšlel, jestli s politikou definitivně neseknout. Vyhlídka na roky v opozici se mu protivila. Sám sebe se ptal: Mám ještě Britům co nabídnout?
Winston Churchill (vlevo) a Harry Truman přijíždějí prezidentským vlakem do Fultonu ve státě Missouri (5. března 1946)
Winston Churchill a jeho žena baronka Clementine Churchill zachycení 26. června 1945.
Z trudných myšlenek ho vytrhla až pozvánka k převzetí čestného titulu a pronesení projevu na půdě takřka neznámé univerzity kdesi na americkém Středozápadě. Normálně by zdvořile odmítl, k dopisu z fultonské Westminster College v Missouri však byl připojený i dovětek přímo od tehdejšího prezidenta USA Harryho S. Trumana.
Je to báječná škola v mém rodném státě. Doufám, že se Vám to hodí. Uvedu Vás. S úctou, Harry S. Truman.
Dovětek v dopise adresovaném Winstonu Churchillovi z Westminster College.
Představa, že na pódiu vystoupí vedle významného amerického státníka, byla neodolatelná: Churchill dobře věděl, že účast mu zajistí celosvětovou pozornost. Okamžitě odepsal, že mu bude ctí pronést řeč o situaci ve světě.
Jak píše historik David Reynolds v textu pro magazín The New Statesman, jejímu obsahu a stylistice věnoval mimořádnou pozornost a projev upravoval do poslední minuty. Ve Fultonu, ospalém městečku s osmi tisíci obyvatel, tak před 80 lety zazněla slova, která vstoupila do dějin.
Hlavně žádný appeasment
„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie,“ hřímal během třičtvrtěhodinového projevu Churchill.
Winston Churchill (zcela vpravo) během fultonského projevu o železné oponě rozdělující poválečnou Evropu. Vlevo od něj americký prezident Harry Truman (5. března 1946)
„Všechna tato slavná města a jejich obyvatelé se nacházejí v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou. Všechna jsou podřízena nějaké formě sovětského vlivu a velmi vysoké a často ještě rostoucí kontrole Moskvy.“
Jen k Československu se tehdy kromě zmínky ve výčtu hlavních měst ještě vrátil. „Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie,“ řekl necelé dva roky před únorovým převratem.
Sinews of PeacePřečtěte si celý Churchillův projev z 5. března 1946 |
Výraz „železná opona,“ jež Churchill použil a po němž řeč také získala přezdívku, však nepocházel z jeho hlavy. Vzešel z divadelního prostředí, kde znamená protipožární bariéru mezi jevištěm a hledištěm. Za druhé světové války jím například Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels označoval postup Rudé armády.
Churchill si tento pojem vypůjčil a přetvořil ho v chytlavou metaforu pro nové uspořádání Evropy.
Železnou oponu komunisté zaminovali. Munice ale zabíjela hlavně pohraničníky |
On sám svůj projev pojmenoval Sinews of Peace (Pojivo míru). Apeloval tak na „zvláštní vztah“ mezi Spojenými státy a Británií. Obě země podle něj měly utvořit „bratrské společenství anglojazyčných národů“, jež by tváří tvář postupující sovětské expanzi zabránilo další světové válce.
Navrhoval, aby obě země vojensky spolupracovaly, sdílely námořní a letecké základny a používaly kompatibilní zbraně. Předestřel tak systém kolektivní obrany, který se o tři roky později zhmotnil v podobě NATO.
Varoval, že pokud západní demokracie nebudou společně bránit Chartu OSN, zakládající dokument, který stanoví hlavní zásady mezinárodních vztahů, „pak nás skutečně může všechny pohltit katastrofa“.
Zdůraznil, že nová válka není nevyhnutelná. Byl přesvědčen, že jeho „přítel z války, maršál Stalin“ si ji nepřeje – chce jen sklízet plody vítězství a šířit sovětskou moc a doktrínu, jak prohlásil v projevu více než rok po Jaltské konferenci, jíž část historiků považuje za počátek rozdělení světa na dva nesmiřitelné tábory, který trval 45 let.
„Rusové ze všeho nejvíce obdivují sílu a ze všeho nejvíc pohrdají slabostí, především vojenskou slabostí,“ shrnul své zkušenosti z vyjednávání se sovětským diktátorem. Silou, kterou by Sověti u vyjednávacího stolu respektovali, mohla být jen aliance anglojazyčných zemí.
Winston Churchill, Franklin D. Roosevelt a Josif Stalin na Jaltské konferenci v únoru 1945.
Problémy se Sověty z jeho pohledu nemohla vyřešit politika appeasmentu. Ta již jednou katastrofálně zklamala a Churchill neopomenul zdůraznit, že on se vždy stavěl proti ustupování Hitlerovi.
AppeasmentVýraz označuje politiku ústupků (jak jej lze z angličtiny přeložit) vůči agresivním stranám. Jedním z poslední příkladů je podepsání Mnichovské dohody v září 1938. |
„Bylo mi jasné, kam to vede a své krajany i celý svět jsem hlasitě varoval. Nikdo mi však nevěnoval pozornost. Až do roku 1933 či dokonce 1935 mohlo být Německo zachráněno před svým příšerným osudem a celý svět mohl být ušetřen hrůz, které Hitler seslal na lidstvo,“ prohlásil. Churchill se tak pasoval do pozice morální autority a projev ve Fultonu pro něj byl i zadostiučiněním.
„Z obratu ‚poučení z appeasmentu‘ se postupem času stalo klišé poválečné diplomacie. Ke slovu se dostalo v případě Koreje, Vietnamu, Suezu i iráckých válek. Ale právě ve Fultonu to bylo zřejmě vůbec poprvé, co britský činitel schválně použil na veřejnosti termín ‚appeasment‘ ve vztahu k SSSR,“ píše historik David Reynolds.
Začátek studené války
Fultonský projev je dnes považován za jednu z prvních salv studené války. Může za to i ostrá reakce Stalina, který Churchilla v rozhovoru pro sovětský stranický list Pravda obvinil z válečného štváčství a nadřazování anglojazyčných zemí nad další světové národy. „Člověku to velmi připomíná Hitlera a jeho spojence,“ zlobil se sovětský vůdce.
Rudé právo 7. března 1946 referuje o Churchillově projevu ve Fultonu | foto: archiv autora
V duchu této linie reagovalo i československé Rudé právo. „Churchill opět domýšlivě zdůraznil vyvolenost anglosaské rasy a vyslovil přesvědčení, že se oběma národům (britskému a americkému) podaří zbavit člověka kletby války a tyranie. Kdyby nebylo třeba považovati tyto věty za liché fráze, byly by jistě důvodem k radosti, zvláště národům, které úpí pod britským koloniálním jhem a jsou masakrovány britskými zbraněmi,“ stálo v článku Churchill chce válku, my chceme mír.
Churchillova řeč podráždila i řadu lidí na Západě, kde stále mnozí věřili v mírovou spolupráci se SSSR. V Británii stovka labouristických poslanců vyzvala tehdejšího premiéra Clementa Attleeho, ať se od ní distancuje.
„Churchill vyzval k alianci impéria a USA“. Britský tisk reaguje na projev ve Fultonu (březen 1946)
Truman ji podle Reynoldse vnímal jako pokusný balonek, jak americká veřejnost zareaguje na chystanou změnu americké politiky vůči SSSR. Churchillův projev totiž zazněl v době, kdy se sovětské jednotky odmítly stáhnout z Íránu a řečtí komunisté se připravovali na novou fázi občanské války.
Jen dva týdny před Fultonem dorazil do Washingtonu „dlouhý telegram“ George Kennana. Zástupce šéfa ambasády v Moskvě v něm přesvědčivě vysvětloval, že sovětský režim nechce žít se Západem v míru a rozumí jen síle. Roosveltovské snění o přátelském soužití skončilo, Amerika vykročila k politice zadržování.
Zpátky na scéně
Churchillova řeč ve Fultonu se právem řadí po bok jeho slavných válečných projevů o „krvi, slzách a potu“ a „jejich nejskvělejší hodině“. Dá se ovšem vnímat i jako okamžik Churchillova politického zmrtvýchvstání.
Řvoucí lev se samopalem. Churchillovu fotku zneužila nacistická propaganda |
Jak poznamenává David Reynolds, Churchill se po návratu z Fultonu netajil radostí z mezinárodního povyku, který svým projevem způsobil. Lichotilo mu, že mocný Stalin si s ním, člověkem bez jakékoliv oficiální vládní funkce, vyřizuje účty na stránkách Pravdy.
Opět byl v centru pozornosti. Zase cítil, že má světu co říci. O půl roku později v Curychu vystoupil s dalším historickým projevem, v němž vyzval k vytvoření „Spojených států evropských“ a předznamenal tak zrod Evropské unie.
Spekulace o odchodu do důchodu byly zapomenuty. „Winston je odhodlán zůstat v čele toryů dokud se nestane premiérem tady na Zemi, nebo ministrem obrany v nebi,“ poznamenal jeho blízký spolupracovník Brendan Bracken. O čtyři roky později usedl Churchill opět v Downing Street.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvZa faktický konec studené války je označována schůzka generálního tajemníka Sovětského svazu Michaila Gorbačova s americkým prezidentem Georgem Bushem na lodi Maxim Gorkij u pobřeží Malty v prosinci 1989, třebaže na ní nebyl podepsán žádný dokument. „Opouštíme jednu epochu, studenou válku, a vstupujeme do nové epochy,“ oznámili.
Oficiálně byla studená válka ukončena 19. listopadu 1990 podpisem společného prohlášení šesti států Varšavské smlouvy a 16 států NATO na summitu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Paříži. Varšavská smlouva, vojenský pakt uzavřený v roce 1955 jako protipól NATO, byla rozpuštěna 25. února 1991. Na konci listopadu 1993 stvrdil konec konfliktu americký Kongres přijetím zákona potvrzujícího, že nepřítel, nazvaný kdysi Reaganem „říší zla“, již neexistuje.
