Plavby parníkem po jezerech byly v prvních desetiletích 20. století levným a populárním způsobem, jak utéct z mizérie horkého léta v rozpáleném dvoumilionovém Chicagu. Společnost Western Electric, která zaměstnávala deset tisíc lidí (hojně přistěhovalce z východní Evropy), takové dvoudenní výlety pro zaměstnance s rodinami pořádala pravidelně.
To osudné sobotní ráno se čekala účast až sedmi tisíc lidí. Čtyři pronajaté lodi včetně Eastlandu měly výletníky dopravit přes Michiganské jezero na piknik v Michigan City v Indianě.
Pieta v ChicaguUž 12. července si sté výročí tragédie připomněli čeští krajané žijící v Chicagu. Pieta se uskutečnila na tamním Českém národním hřbitově v Chicagu. Ceremoniálu se zúčastnily stovky lidí. Položit květiny k památníku přišla i po sto letech řada příbuzných tehdejších obětí. V rámci ceremoniálu byl odhalen také památník obětem. Autorem památníku, jehož ústředním motivem je kormidlo vystupující z vodní hladiny, je Lubomír Dostál z České republiky. „Dle vyprávění krajanů bychom po katastrofě nenašli v tradičních českých předměstích, jako byla Plzeň (Pilsen), Cicero nebo Berwyn, ulici bez obětí. V některých případech zmizely celé rodiny,“ přiblížil generální konzul v Chicagu Bořek Lizec. |
Natěšení lidé ve svátečních šatech se tísnili v přístavišti už kolem půl sedmé ráno, jemně mrholilo. V 6:40 pasažéři Eastlandu, který měl vyplout jako první, začali nastupovat a loď naklonili na pravobok. Poté, co jich dav přešel na druhou stranu hlavní paluby, efekt byl opačný. První náklon na levou stranu se ještě kapitánovi Pedersenovi podařilo srovnat zvoláním „všichni cestující na pravobok“. V 7:20 však už levobok opět klesal, do parníku se dostala voda a v 7:30 se Eastland převrátil.
Katastrofu sledovaly tisíce lidí
Parník kotvil mezi mosty v Clark Street a LaSalle Street na pravém břehu řeky. Z nábřeží celou katastrofu sledovaly tisíce bezmocných diváků. Ještě tři minuty předtím, než se levobok lodi zabořil do říčního bahna asi šest metrů pod hladinou, hrála kapela v podpalubí ragtime. Příď uvázla jen necelých šest metrů od břehu, záď asi 11 metrů. Ti šťastnější a zdatnější z horní paluby stačili ještě skočit či doplavat na břeh. Pro mnoho dalších se Eastland stal během pár okamžiků smrtelnou pastí.
Záchranáři se dostali na místo neštěstí během několika minut, mnoho pasažérů se podařilo zachránit pomocí hozených lan. Lovit tonoucí se snažili i námořníci ze zbylých parníků a lidé přímo na řece ze člunů. Bohužel těm, co se nacházeli v podpalubí, většinou nebylo pomoci.
Voda na jedné a ucpané schody zpanikařenými lidmi na straně druhé jim nedala šanci přežít. Řada se též utopila v prudkých vlnách, jež na řece způsobil převrácený parník. Celkem zemřelo 844 lidí, na 220 krajanů a mimo jiné 22 úplných rodin.
Nestabilní královna rychlosti
Eastland měl pověst „královny rychlosti“ v oblasti Velkých jezer, ale mezi zasvěcenými proslul snad ještě víc svou nestabilností. A to hned od počátku „služby“ v roce 1903. Různé úpravy problémy vratké lodi nevyřešily a Eastland se málem převrhl již v červenci 1904. Povolenou kapacitu úřady postupně snižovaly z 3 300 pasažérů až na 1 125. Pouhé tři týdny před osudným pokusem o vyplutí zvýšil inspektor Robert Reid nepochopitelně povolený počet cestujících opět až na 2 500.
„Jednomyslný úsudek vyzněl v ten smysl, že vinu nese zločinná nedbalost, šlendrián a ziskuchtivost,“ zhodnotil příčiny tragédie krajanský dobový tisk. Vyšetřování ukázalo, že Eastland vůbec nebyl schopný plavby, navíc byl přetížen.
Oficiálně se nalodilo asi 2 570 lidí, některé odhady však hovoří až o 3 200 cestujících. K nestabilitě lodi paradoxně přispěly i záchranné čluny přidané na pravobok. Balanční nádrže, které posilují stabilitu plavidla, byly ten den prázdné, neboť pumpy k jejich naplnění nefungovaly.
Před soudem stanuli členové posádky i majitelé lodi z firmy St. Joseph-Chicago Steamship. Stovky soudních procesů se táhly přes 20 let, ale potrestán nebyl nikdo. Odvolací tribunály vždy rozsudky zrušily.
Nespolehlivý Eastland se nakonec dočkal ještě docela slušné kariéry. Po rychlé opravě jej koupilo americké námořnictvo, kde sloužil jako cvičné plavidlo pod novým jménem Wilimette. Až v roce 1946 se vydal na zaslouženou cestu do šrotu.
