Petrov podle ruského webu meduza.io zemřel letos 19. května ve svém bytě ve Frjazinu nedaleko Moskvy. Žádné ruské ani zahraniční médium o tom neinformovalo, zjistil to náhodou až Petrovovův německý přítel Karl Schumacher, který mu každý rok na počátku září telefonicky přál k narozeninám.
Když mu volal letos, dozvěděl se od Petrovova syna smutnou pravdu. Nekrolog svého přítele vzápětí zveřejnil v německém regionálním listu WAZ. Bývalý důstojník sovětských raketových vojsk, který se zapsal do učebnic historie, dožil s měsíční penzí 20 000 rublů (asi 7 500 korun) v anonymitě v ošuntělém panelovém domě.
„Naše milovaná vlast na svého hrdinu vzpomínala málo, což, jak se domnívám, Stanislav Jevgrafovič těžce nesl,“ napsal novinář Vladimir Lichanov, který o Petrovově úmrtí informoval už v květnu na svém Facebooku. Jeho postu si ale tehdy média nevšimla.
Patnáct sekund v naprostém šoku
Hvězdná hodina Stanislava Petrova nastala krátce po půlnoci 26. září 1983, když se ve středisku včasného varování v komplexu Serpuchov-15 asi sto kilometrů od Moskvy rozezněl poplach. Systém hlásil, že se k SSSR blíží pět balistických střel.
„Napřed to byla jedna střela, pak dvě, tři, nakonec pět. Patnáct sekund jsme byli v naprostém šoku. Museli jsme se rozhodnout, co udělat dál,“ popsal později Petrov, kterému bylo v době incidentu čtyřiačtyřicet let a ve středisku sloužil jako operační důstojník.
Jediné stisknutí tlačítka dělilo svět od 3. světové války. Už několikrát |
Jeho úkolem bylo v případě útoku okamžitě informovat stranické orgány, které by rozhodly o provedení odvetného jaderného úderu. Nutno říci, že v té době byly vztahy mezi Východem a Západem velmi vypjaté a platila jaderná doktrína zaručeného vzájemného zničení.
Petrov proto dělal vše, co mohl, aby prověřil validitu varování. Satelit, který záblesky viděl, podle všeho fungoval, jak měl. Ukazatele mluvily jasnou řečí: „Nejvyšší jistota útoku.“ Přesto se rozhodl prohlásit poplach za falešný: „Prostě jsem měl zvláštní vnitřní pocit, intuici, že je to chyba. Bylo to moje rozhodnutí.“
Petrov také telefonoval s personálem obsluhujícím satelitní radary, a ti mu řekli, že žádné střely nezaznamenali. I tak se musel Petrov rozhodnout především na základě svého pocitu.
Viděl jsem to padesát na padesát
O pár okamžiků později se ukázalo, že Petrovův pocit byl správný. „Dvacet tři minut poté jsem si uvědomil, že se nic nestalo. Kdyby to byl skutečný útok, už bychom o něm věděli. Byla to obrovská úleva,“ vzpomínal Petrov. Přiznává, že si nebyl jistý: „Viděl jsem to tak padesát na padesát.“
Ukázalo se, že záblesky „raket“ byly ve skutečnosti chybně interpretované odrazy slunce od vršků mraků, zachycené sovětským satelitem přesně tam, kde satelit očekával start nepřátelských raket.
Deset let Petrov o příhodě mlčel - považoval ji pro sovětskou armádu za ostudnou. Po pádu SSSR se ale jeho příběh dostal do novin a z Petrova se stal mezinárodně oceňovaný hrdina. On sám takovou nálepku odmítl: „Byla to moje práce. Ale bylo štěstí, že jsem měl službu zrovna já.“
O plukovníkovi Petrovovi vznikl před třemi lety film Muž, který zachránil svět. Podívejte se na trailer:
