Když sedmiletá Engelsina „Gelja“ Markizovová v roce 1936 přistoupila k Stalinovi s kyticí květin, sovětský diktátor byl překvapen. „Tyto květiny jsou pro soudruha Stalina od dětí Burjatsko-mongolské republiky,“ sdělila mu. Rozesmátý vůdce ji vyzdvihl na stůl a dívka ho chytla kolem krku.
Sovětská propaganda si ihned uvědomila, že se jí naskytla jedinečná příležitost k rozšíření Stalinova mýtu. „Tuhle malou holčičku z Burjatska nám seslal sám bůh. Uděláme z ní ikonu šťastného dětství,“ prohlásil šéfredaktor listu Pravda Lev Mechlis.
 |
Následující den ve všech sovětských médiích vyšla fotka Stalina s roztomilou černovlasou holčičkou. Sovětský diktátor v nich byl označován jako „nejlepší přítel dětí“. Stalinův kult se soustředil na nejmenší a vyzdvihoval ho jako velkého „Otce“. Exotický zjev holčičky měl podle odborníků ukázat SSSR v celé jeho etnické pestrosti, ale zároveň v kontrastu zdůrazňoval evropské rysy jeho „moudrého lídra“.
Z Geljy státní propaganda vytvořila miláčka SSSR. Renomovaný sochař Georgij Lavrov (později skončil v gulagu) jí postavil sochu, jejíž reprodukce rostly jako houby po dešti v parcích, školách, školách či nemocnicích. Dívka se těšila všeobecné přízni. Učitelé jí dávali výborné známky, na schůzích komunistické strany jí připíjeli na zdraví.
„Když jsem druhý den vstoupila do hotelové haly, pokoj byl plný hraček a dalších dárků. A když jsme se s rodiči vrátili do (hlavního města Burjatska) Ulan-Ude, lidé mě vítali stejně jako později kosmonauty,“ vzpomínala později Gelja. Sám Stalin ji zahrnul dárky. Daroval jí zlaté hodinky a její rodině dal gramofon.
Temný obrat osudu
„Stala jsem se velmi slavnou,“ přiznala sama Gelja „Byla jsem symbolem jedné éry. Ale pak možná zasáhl osud. Nevím,“ řekla k nejtemnější kapitole sovětských dějin, která už brzy zasáhla i její rodinu.
Gelju do Moskvy vzal její otec, Ardan Markizov, který sem odjel s oficiální delegací z Ulan-Ude. Markizov byl lidový komisař zemědělství v Burjatsko-mongolské autonomní sovětské socialistické republice a oddaný komunista. Engelsinu pojmenoval po spoluzakladateli marxismu Friedrichu Engelsovi, svého syna po Vladimiru Leninovi.
Štěstí rodiny ale netrvalo dlouho, v Sovětském svazu se rozjížděly procesy a popravy Velkého teroru. Ani hluboká oddanost straně neuchránila Markizova před chronickou podezřívavostí režimu. Tajná policie jej zadržela rok po vzniku slavné fotky.
Komisař se domníval, že jde o omyl a že ho brzy propustí. V roce 1938 ho odsoudili jako japonského špiona, trockistu, teroristu a podvratný živel osnující úklady proti Stalinovi. Gelja ve svých dopisech Stalina úpěnlivě prosila o propuštění svého otce, ale nepomohlo to. Jeho život ukončila kulka popravčí čety.
Ve stejném roce zemřela za záhadných okolností i její matka, kterou úřady zadržely a poslaly do Kazachstánu. Podle Geljy dal příkaz k její likvidaci šéf tajné policie Lavrentij Berija. Prý se bál, že by mohla využít kontaktů své dcery na Stalina, aby se očistila. Dívka skončila v péči své tety a převzala její příjmení.
Co s dcerou nepřátel lidu?
Osiřelá Gelja najednou představovala pro sovětskou propagandistickou mašinérii problém. Z oslavované tváře sovětského šťastného dětství se vyklubala dcera „nepřátel lidu“, které se ostatní děti vyhýbaly. Jenže její fotky a sochy byly všude a zbavit se jich nebylo vůbec jednoduché.
„Bylo možné zahodit portréty, na nichž byl zobrazen sám vůdce? Byl to zločin, který se trestal smrtí. Vydat celonárodní rozkaz vyříznout dívku z kompozice a vyhodit ji bylo nemožné bez poškození vůdcovy tváře a hrudi, což s sebou neslo hrozbu krutého trestu. Co měli udělat s miliony soch a mozaik na stěnách?“ popsal dilema list Izvestija.
Ježov nechal pro Stalina zmizet statisíce lidí. A pak zmizel i Ježov |
Úřady nakonec řešení nalezly: proč ničit sochy a fotky, když je jednoduší identitu dívky vyměnit. Ideální náhradu nalezly v postavě pionýrky Mamlakat Nachangovové. Sice byla o něco starší než Gelja, ale v jedenácti letech se také setkala se Stalinem, který ji udělil Leninův řád. Čím si to dívka z Tádžikistánu vysloužila? Přesáhnutím plánu při sběru bavlny.
Mamlakat přesně zapadala do snah režimu zdůraznit roli zemědělské práce v národní ekonomice. Z pionýrky učinil symbol úspěchu sovětské cesty k prosperitě a zároveň nahradil problematickou Gelju. Lidé si výměny ani nevšimli nebo o ní nemluvili. Náhlé mizení lidí ze společných snímků se Stalinem nebylo ostatně nic neobvyklého.
Po druhé světové válce se sovětský diktátor po boku dětí už tak často neobjevoval. Jeho veřejný obraz se změnil. Stal se nadpozemskou bytostí, zachráncem SSSR, kterého lze pozorovat jen zpovzdálí. A pak tu byl ještě jeden aspekt: děti na snímcích a obrazech se Stalinem měly skoro výhradně evropské vzezření, neboť režim všechny Tádžiky a další asijské národnosti považoval za potencionální zrádce kolaborující s Němci.
Muž, který zmizel. Clementise pověsili a vygumovali. Zbyla jen čepice |
Po Stalinově smrti v roce 1953 a odhalení kultu osobnosti začaly fotky „nejlepšího přítele dětí“ mizet. I poté osudy obou dívek měly jistou společnou linku, obě se věnovaly akademické dráze. Mamlakat vystudovala fakultu cizích jazyků a vyučovala filologii na Tádžické státní pedagogické univerzitě. Měla dvě děti, po rozpadu SSSR jako členka ruského zahraničního výboru hojně cestovala do zahraničí. Zemřela v roce 2003.
Gelja vystudovala orientalistiku. Specializovala se na Čínu, Indii a Kambodžu. Měla tři děti, zemřela v roce 2004. I když jí Stalinova hrůzovláda zabila rodiče a vedla k jejímu zapuzení z veřejného prostoru, připouštěla, že podobně jako mnoho spoluobčanů smrt diktátora oplakala. „Teprve když se začali vracet lidé z pracovních táborů a vyšla najevo pravda o Stalinově éře, pochopila jsem, co byl zač.“
