"Nemohu se dočkat, až se podívám do očí té zrůdě," řekl reportérům agentury AP dvaačtyřicetiletý muž, který chce jet do Haagu a svědčit proti vůdci bosenských Srbů Ratko Mladičovi. Ten se před mezinárodním tribunálem zpovídá z vyvraždění tisíců muslimských mužů v Srebrenici.
V roce 1995 válčil Orič v řadách armády bosenských muslimů. Srbové ho zajali v lesích a odvedli do jedné ze škol poblíž Srebrenice, kde shromažďovali zajaté muže. Vzpomíná, že onoho dne tam byl i Mladič. Procházel mezi zajatci pouhé minuty před tím, než byli odvezeni na místa masových poprav.
Mladič v HaaguPřed soudem odmítl připustit vinu, nad Srebrenicí jen kroutil hlavou |
Srbové mužům v tělocvičně řekli, že budou součástí výměny válečných zajatců, ale střelba ozývající se v okolí v mnoha z nich vzbudila pochybnosti. Srbové je naložili do náklaďáku a odvezli na místo popravy.
Pochmurný místopis
Dnes je zde zelená louka a Orič její pochmurnou minulost popisuje své dceři Merimě, se kterou se na místo masakru vrátil poprvé po 16 letech. "Tady jsem ležel... tady byla jáma," provází Merimu po louce. "Vše je zde prosyceno krví. Měl jsem tu skončit také, ale osud...," chce říci, ale zlomí se mu hlas. "Chtěl bych plakat, ale něco v mém krku mi to nedovoluje," říká stavební dělník, který dnes žije se svými třemi dcerami a matkou ve střední Bosně.
Když Srbové před popravou vyrovnali muže do řady, Mevludin stiskl ruku svého bratrance, který stál vedle něho a zašeptal: "Všechny nás zabijí." Pak Srbové začali střílet. Orič skočil k zemi a na něj dopadl jeho příbuzný sténající v smrtelné agonii.
Vdovy po mužích zabitých u Srebrenice sledují proces s Mladičem (3. června 2011)
Mevludin Orič ukazuje dceři školní budovu, kde Srbové před masakrem drželi zajaté muslimy (3. června 2011)
Střelba utichla a Srbové se vydali mezi prostřílená těla. Ty, kteří ještě dýchali, dobíjeli výstřelem z pistole do hlavy. Zbývala jediná možnost: hrát mrtvého a doufat. Nehorší ze všeho prý byli mravenci. Lezli mu po nohou, rukou, po obličeji, lezli mu do pusy. Kousali, štípali, ale on se neopovážil pohnout. Kousek dál prosil o život starý muž: "Děti, nic jsme vám neudělali. Nedělejte to." Srbové ho zastřelili, stejně jako ostatní muže.
V jednu chvíli spatřil vojáka, jak jde jeho směrem. Srb se zastavil, střelil někoho do hlavy a pokračoval dál k němu. "Zavřel jsem oči a myslel jsem na tebe a na tvoji matku. Očekával jsem výstřel a na pár vteřin se zamyslel, jaké to v nebi či pekle je," vypráví dceři. Osudový výstřel ale nezazněl.
Cesta do bezpečí
Hodiny plynuly a Orič už necítil své tělo. Až před půlnocí střelba utichla a Srbové odešli. Ruce i nohy měl úplně ztuhlé, nějak se mu ale povedlo setřást mrtvolu svého bratrance a postavit se. Pole mrtvol ozařoval měsíc, z jehož svitu se náhle vyloupl stín muže.
"Vypadal jako duch. Nejdřív jsem si myslel, že je to voják, kterého Srbové nechali na stráži," vzpomíná Orič. Byl to ale Hurem Suljič, muslimský zedník, který také masakr přežil. Přes vražednou snahu Srbů leželo mezi mrtvými mnoho mužů, kteří stále dýchali a pomalu umírali v důsledku svých zranění.
"Utíkej, bratře. Mě si nevšímej, já to nezvládnu," řekl jeden z nich Oričovi. Sebral se a se Suljičem opatrně přešel po mrtvolách k lesu. Cesta do bezpečí byla obtížná, protože jeho druh měl poraněnou nohu. O čtyři dny později prošli minovým polem a potkali muslimskou hlídku. Přežili.
