Atmosféra v San Juan La Laguna byla napjatá. Obyvatele guatemalského městečka rozkládajícího se u čarokrásného jezera Atitlán znepokojovala skupina podivných cizinců, kteří se zde před několik měsíci usídlili.
Muži i v zdejších tropických vedrech nosili těžké kabáty, ženy byly zahalené v černých hábitech připomínajících nikáby. Od místních si drželi odstup. Když pejzatí a vousatí muži s vyholenými hlavami šli na nákup, bedlivě dbali na to, aby se nedotkli prodavačky. Jindy však ke zděšení místních odhodili svršky a nahatí naskákali do azurových vod kalderového jezera.
V srpnu 2014 místním obyvatelům, kteří se hrdě hlásí ke svým mayským předkům, došla trpělivost. Cizincům jasně dali najevo, že musí odejít. A pokud by s odjezdem váhali, vypnou jim elektřinu a vodu. „Na ulici jsme se jich báli. Mysleli jsme si, že chtějí změnit naše náboženství a zvyky,“ vysvětlil ultimátum agentuře Reuters jeden z místních stařešinů Miguel Vasquez Cholotio.
Desítky mužů, žen a dětí v černém nekladly odpor. Sbalily si svých pár švestek, nasedly na autobusy a vydaly se do hlavního města. „Nechápu, proč nás tady nechtějí. Nic špatného jsme jim neudělali,“ postěžoval si jejich představitel Uriel Goldman. Místní podle něj dokonce hrozili, že jeho souvěrce vyženou z vesnice násilím.
Pro židovskou ultraortodoxní sektu Lev Tahor to nebylo poprvé, co se musela narychlo stěhovat, připomíná web Foreign Policy. Skupinka chasidů kolem charismatického rabína Šlomo Helbranse má za sebou čtvrt století trmácení po západní polokouli. Sami tvrdí, že jsou pronásledováni pro svůj názor, že Izrael by neměl existovat, protože židovský stát může vzniknout až po příchodu Mesiáše.
Židé proti IzraeliOdpor vůči Státu Izrael není mezi ultraortodoxními židy ničím výjimečným. Asi nejznámější skupinou antisionistických židů představuje hnutí Neturej Karta (Strážci města), které na sebe upozornilo například účastí na konferenci o holokaustu pořádané bývalým íránským prezidentem Mahúdem Ahmadínežádem či modlitbami za Jásira Arafata. Helbrans na rozdíl od nich boj Palestinců za nezávislý stát nepodporuje. „Židovský národ musí čekat v exilu na vykoupení a příchod Mesiáše. Každý den se modlím, aby k tomu došlo, ale bez jakéhokoliv krveprolití," řekl reportérovi listu Haaretz. Sionismus je podle experta na Blízký východ Marka Čejky v podání Neturej Karta ztělesněním toho nejhoršího, co mohlo židovský národ ve 20. století potkat. Všechno následující židovské utrpení, včetně holocaustu, soudobého antisemitismu, sebevražedných atentátů, jsou pak pro ně už jen Božím trestem za prvotní „sionistický hřích“. Za nejhorší plod sionismu pokládají současný židovský stát – Izrael. |
Podle kritiků však spíše než před diskriminací utíkají před spravedlností. Religionisté a odpadlíci tvrdí, že v Helbransově sektě se vymývají mozky, uzavírají se sňatky mezi nezletilými a vzpurní členové jsou napravováni psychofarmaky. Spravedlnost však zatím na tajnůstkářskou skupinku byla krátká.
Čisté srdce
Ultraortodoxní judaismus se svými striktními pravidly a naprostou oddaností náboženským textům je světem sám pro sebe. Existuje řada sekt a podsekt soustředěných kolem uctívaných rabínů, jejichž učení se často liší jen v nepatrných detailech. Odborníci se však shodují, že Lev Tahor i v rámci charedim (souhrnné hebrejské označení pro ultra-ortodoxní židy, překládá se jako „bohabojní“) představuje náboženský extremismus charakterizovaný obsesivní touhou po duchovní čistotě a jedovaté nenávisti vůči Státu Izrael.
Jeho vůdce se narodil v roce 1962 jako Erez Elbarnes do rodiny nadšených sionistů a socialistů. Zvědavý kluk s velkou představivostí od mala bloudil po kopcích kolem Jeruzaléma a kladl si otázky po původu světa. Na začátku puberty začal odpovědi k nelibosti svých rodičů hledat v náboženství. Několikrát utekl z domova, než mu dovolili vstoupit do ješivy.
Netrvalo dlouho a plně se ponořil do světa charedim. Uchvátilo ho učení chasidské dynastie Satmar (původem z rumunsko-maďarského města Satu Mare), která se hlasitě staví proti existenci Státu Izrael. Erez odvrhl své sionistické jméno a začal si říkat Šlomo Helbrans. V polovině 80. let si otevřel v jeruzalémské čtvrti Bejt Jisra’el vlastní ješivu pojmenovanou Lev Tahor (Čisté srdce), v níž prosazoval názor, že pokrok a moderní doba kazí lidskou duši.
Výmluvný rabín měl zpočátku jen tucet žáků, v náboru nových oveček však byl velmi přesvědčivý. Potenciální následovníky vyhledával přímo na ulici. Podle svých slov dokonce jednou k návratu k judaismu přesvědčil nevěřícího izraelského vojáka, kterého odchytil na autobusové zastávce. „Pokaždé, když jsem šel na autobus, vyhlížel jsem nějaké ‚oběti‘,“ svěřil se před čtyřmi roky Helbrans reportérovi listu Haaretz.
Těsně před začátkem operace Pouštní bouře v roce 1991 vyhlásil, že židům v Izraeli hrozí vážné nebezpečí a židovský stát se podle proroctví z Tóry obrátí v poušť a spáleniště. Sám nehodlal na nic čekat, sehnal své nejvěrnější stoupence a odjel do New Yorku. Usadili se v brooklynské čtvrti Borough Park, baště ultraortodoxních židů v USA.
Rikers Island
V dubnu 1992 přišla do budovy newyorského 66. policejního okrsku rozzuřená žena. Hana Fima tvrdila, že Šlomo Helbrans unesl jejího syna. Třináctiletý Shay podle ní býval úplně obyčejný kluk, který se zajímal o počítačové hry a holky. Když ho poslala k rabínovi Helbransovi, aby se připravil na bar micva, změnil se přes noc ve zbožného chasida a krátce po židovském obřadu dospělosti zmizel.
Policie Helbranse k velké nelibosti místních charedim zatkla, prokurátor však po několika hodinách obvinění stáhnul. Podle některých médií za tím byly blížící se volby, ve kterých chtěl kandidovat do funkce státního žalobce a voliče z početné židovské komunity si nemohl dovolit znepřátelit.
Helbrans veškerá obvinění odmítal. Mladý Shay podle něj sám utekl z domova a on netuší, kde by se mohl skrývat. Případu se však ujala FBI, která ho o několik měsíců později usvědčila. Helbrans se v odposlouchaných hovorech například nechal slyšet, že Shayově matce zaplatí 50 000 dolarů, pokud mu chlapce oficiálně svěří do péče.
Soud s ultraortodoxním rabínem ostře sledovala newyorská média i místní židovská komunita, která za něj byla ochotná složit kauci ve výši čtvrt milionu dolarů. U soudu se překvapivě zjevil i Shay, který svědčil v Helbransův prospěch. Tvrdil, že z domova utekl, protože ho matka bila. „Dokud jsem nepoznal rabína Helbranse, tak jsem netušil, co je to normální rodina,“ svěřil se tehdy listu The New York Times.
Vůdce Lev Tahor vyfasoval dvanáct let, z čehož si odseděl dva roky. Ve věznici na ostrově Rikers Island se mu podle dobových zpráv dostalo zvláštního zacházení: vymohl si, aby ho při pořizování vězeňské fotografie při nástupu neoholili. Argumentoval, že by to porušilo jeho náboženské přesvědčení, takže mu vousy na vězeňské fotografii odstranili pomocí počítačové grafiky.
Cesta ke spáse
Čtyři roky po podmínečném propuštění Američané Šlomo Helbranse deportovali do Izraele. Dlouho se tam nezdržel. S poukazem na své údajné pronásledování ve své vlasti zažádal o azyl v Kanadě.
PenízeLev Tahor má v Izraeli a USA stovky příznivců, kteří komunitu finančně podporují. Dvě nadace napojené na sektu nashromáždily během jejího pobytu v Kanadě celkem 6 milionů dolarů. Helbransovi kritici tvrdí, že čerstvě obrácené ovečky před odjezdem za svým rabínem dávají své domy do zástavy a peníze odevzdávají do společné kasy. |
Odborníci se dodnes diví, že mu ho Kanaďané udělili. V rabínův prospěch totiž například svědčil mluvčí Lev Tahor Uriel Goldman. Tvrdil, že mezi „čistá srdce“ ho kdysi nasadila izraelská tajná služba, on však propadl rabínovu kouzlu, vzdal se kariéry v rozvědce a přidal se k jeho věrným.
Ti se v Kanadě usadili v malebném městečku Sainte-Agathe-des-Monts v provincii Québec, kde v zimě teplota padá k minus 20 stupňům. Postupem času zde nový domov nalezlo asi 50 rodin. Místních se stranily a plně se věnovaly dodržování striktních chasidských tradic. Lev Tahor totiž věří, že představují poslední plamen skutečného židovství. Základem věrouky je Helbransův halachický spis Derech Hacala (Cesta ke spáse).
Jeho ovečky se v synagoze modlí dvakrát déle, než je zvykem a modlitby téměř křičí - věří, že tak Bohu ukazují náboženský zápal. Stejně jako ostatní chasidé nemluví hebrejsky (jazykem státu Izrael), ale jidiš. Na den vyhlášení nezávislého Izraele často pálí vlajky židovského státu. Většina z nich nechodí do práce, protože smyslem života není vydělávat peníze, ale po celý den velebit Boha. Počítač, televizi, ani rádio v jejich domovech nenajdete.
Děti se pochopitelně učí doma, drtivou část vzdělávání představuje studium Tóry. To však platí jen pro chlapce, dcery se připravují na poslání manželky a hospodyně. Ženy téměř nevycházejí z domu, a pokud jejich dům výjimečně poctí návštěva, schovají se v jiné místnosti. Děvčata od tří let nosí dlouhé černé závoje, díky čemuž si Lev Tahor vysloužil přezdívku „židovský Taliban“. Přísná pravidla oblékání ctí i muži. Černé kabáty, vyholenou hlavy a pejzy doplňuje čapka typická pro východoevropské štetly 19. století.
Ženy si na své podřadné postavení ani na „hidžáby“ nestěžují. „Někdy cítím, že mé oblečení přitahuje pozornost. Lidem to připadá zvláštní. Vypadáme jinak. Pokud ale víte, proč to či ono děláte, tak jste silnější a odsuzující pohledy ani kritika vám neublíží. Pokud kráčíte cestou pravdy, nezajímá vás, co říkají ostatní,“ řekla před čtyřmi lety reportérovi listu Haaretz jedna z členek Lev Tahor.
Pravidla košer stravy Helbrans dovedl do absurdních detailů. Zcela zakázal konzumaci kuřecího masa, které je podle něj kvůli genetickému inženýrství trejfe (zapovězené). Slepičí vejce jeho věrní nahradil husími. Ovoce a zeleninu včetně rajčat pozřou teprve po oloupání. Nejí ani rýži nebo listovou zeleninu, protože se bojí, že by s ní mohli spolknout drobný hmyz. Chléb si pečou sami a vyrábí si vlastní víno. Mléko odebírají pouze od farmáře, který jim dovolí vlastnoručně podojit své krávy.
Dokument o Lev Tahor, který v roce 2014 natočila kanadská televize CBC:
Výlety do Missouri
Po deseti letech v Kanadě se začala objevovat svědectví naznačující, že úzkostlivě zbožná židovská komunita má ještě jednu, temnější tvář. Úřady znepokojily především zprávy o domluvených sňatcích a nezletilých nevěstách a ženiších. V prosinci 2012 se mladá dívka z Lev Tahor sociálním pracovníkům v nemocnici svěřila, že ji její bratr mlátil, otec ji sexuálně zneužíval a v 15 letech byla provdána za třicetiletého muže.
Další svědectví přinesl Nehemia Benzion Brodowski, který z komunity Lev Tahor v Saint-Agathes prchl uprostřed noci i se svojí mladou manželkou. Podle něj vůdci neposlušné dívky zamykali ve sklepě a vzpurné členy nutí brát psychofarmaka.
„Vládne tam vymývání mozků a strach,“ řekl listu Haaretz Brodowski. „Prošel jsem desítky stránek a studií a udivilo mě, jak je Lev Tahor ve všech ohledech veden způsobem typickým pro nebezpečné kulty. Lidé jsou slepě posedlí touhou uspokojit rabína. Dělají vše pro to, aby byli dobrými chasidy a úplně tomu propadli. Dělají vše, co jim řeknou. Nemají kontrolu nad svými životy. Už se nerozhodují sami, nemají svobodnou vůli,“ tvrdí Brodowski.
„Darebák z kibucu“Mezi jednotlivými větvemi charedim panuje často velká řevnivost, a tak není divu, že mnozí ultraortodoxní židé chovají vůči Helbransovi velkou zášť. Obzvlášť jim leží v žaludku, že se k němu přidalo i několik členů významných chasidských dynastií. Někteří ho přirovnávají k falešnému prorokovi Šabtajovi Cvi (o něm více zde), jiní ho viní z polygamie a sexuálního zneužívání mladistvých. V židovských čtvrtích New Yorku se tak před časem objevily letáky následujícího znění: „Je to ten největší darebák v historii židovstva. Ukončeme období temna! Tento muž, který se zrodil v nečistém sionistickém kibucu, už nesmí dále kázat. Pomozte, dokud není příliš pozdě." Helbrans na oplátku ostatní ultraortodoxní proudy považuje za degenerované, podle něj nejsou dostatečně konzervativní. Náboženský sionismus pak nepovažuje za židovství vůbec. |
Helbrans jeho tvrzení odmítl jako slova psychicky narušeného člověka. Mladé dívky podle něj do vdavek nikdo nenutil, budoucí manželé jim byli pouze „doporučováni“. „Samozřejmě, že podporuji uzavírání manželství v co nejnižším věku. Pokud jsou dva mladí lidé k tomu zralí, tak se podle halachy mohou vzít už ve třinácti letech,“ hájil se Helbrans v rozhovoru pro Haaretz.
„To je ovšem proti kanadským zákonům. Tady je minimální věk 16 let a my se tomu podřizujeme. Zároveň ale existuje řada lidí, kteří nejsou připraveni ani v tomto věku,“ dodal. Později vyšlo najevo, že některé páry posílal do Missouri, kde je hranice pro vstup do manželství 15 let.
Kanadská sociálka během roku 2013 odvedla pět dětí žijících v nevyhovujících zdravotních a hygienických podmínkách a umístila je do pěstounské péče. Když se o čtvrt roku vrátila pro dalších čtrnáct dětí, našla domy charedim v Sainte-Agathe prázdné. Ještě teplá konvice na kávu naznačovala, že Helbransovy ovečky zmizely ve spěchu.
Usadily se v Ontariu, asi 900 kilometrů jihozápadně od Saint-Agathe, a mimo jurisdikci quebeckých úřadů. O odebrání dětí tak musel znovu rozhodnout místní soud a i když po nějaké době verdikt potvrdil, Helbrans využil 30denní lhůty pro odvolání a děti poslal pryč. Dvě byly zadrženy na letišti v Calgary, šest zachytili a poslali zpět imigrační úředníci na Trinidadu. Zbytek dětí se třemi členy Lev Tahor zmizel v Guatemale, která je odmítla vrátit.
Právo navíc nadále pracovalo v Helbransův prospěch. Jeho právníci totiž odvolání v Ontariu vyhráli a děti v pěstounské péči se vrátily zpět do náručí Lev Tahor. Odborníci to označili za totální fiasko kanadské sociální péče. „Je naprosto jasné, že úřady ve své úloze chránit děti systematicky selhávají,“ prohlásil Camil Picard z Quebecké komise pro lidská práva a ochranu mladistvých.
Pueblo
Helbrans už na nic nečekal. Opět shromáždil své ovečky a odletěl do Guatemaly, kde v té době byla spodní hranice pro uzavření sňatku 14 let (od té doby byla zvýšena na 18). Vůdce Lev Tahor sázel především na to, že středoamerický stát sužovaný vysokou kriminalitou a korupcí nebude do jeho záležitostí strkat nos.
Po vyhnání z vesnice San Juan La Laguna se asi 230 lidí hlásících se k Lev Tahor včetně 150 dětí usídlilo ve vyklizené kancelářské budově v hlavním městě. V přeplněných místnostech zamořených šváby a odpadky spalo pět až šest lidí najednou, i zde však sekta dodržovala svá přísná pravidla týkající se jídla a důsledného oddělení mužů a žen.
Poslední zprávy o Lev Tahor pocházejí ze září letošního roku. Když jejich sídlo v hlavním městě prohledali policisté, utábořili se ve stanech u městečka Oratorio u hranic se Salvadorem. Už dříve zde zakoupili pozemek, kde plánují postavit čtyřicet domů, školu a synagogu. „Bude to takové naše pueblo,“ popsal v lednu Uriel Goldman plánované útočiště uprostřed mangovníkových hájů.
