Snímek vznikl 16. července 1919 v Haffkrugu, malém přímořském letovisku na pobřeží Lübeckého zálivu. Bylo jen několik měsíců po skončení první světové války a vyhlášení Výmarské republiky a Ebert a Noske zde navštívili ozdravovnu pro děti. Po oficiální části programu se skupina přesunula k vodě, kde se oba politici osvěžili v Baltském moři.
Zachytil je fotograf Wilhelm Steffen, a to v okamžiku, kdy stáli v mělké vodě v plavkách, jaké si tehdy začínali někteří muži dovolovat: jednodílné, látkové, s nohavičkami – zakrývaly sice většinu těla, ale přesto ukazovaly víc, než bylo v konzervativní společnosti obvyklé. A zejména u říšského prezidenta.
„Císař“ bez šatů
V době, kdy se za vhodný mužský koupací oděv považovaly ještě plavky zakrývající i horní část trupu, začínala veřejná debata o tom, co je pro muže na pláži „decentní“. Ebertovo robustní tělo, odhalená ramena, povolené břicho a prostý postoj působily na mnohé nepřípustně civilně.
Z pohledu monarchistických a pravicových kruhů šlo o dar z nebes. Sociálnědemokratický prezident vypadal jako „chlapík z lidu“ – a právě to jim vadilo. Výsměch nemířil jen na Eberta samotného, ale na Výmarskou republiku jako takovou. Pro mnohé konzervativce byla demokracie synonymem úpadku. A fotografie jí poskytla vizuální důkaz.
Ačkoli bylo původně domluveno, že fotografie nebude zveřejněna, už 9. srpna 1919 ji otiskl konzervativní deník Deutsche Tageszeitung. Skutečný mediální výbuch ale přišel 24. srpna, kdy se fotka objevila na titulní straně masově čteného magazínu Berliner Illustrierte Zeitung. Upravená verze snímku vyvolala pobouření – nikoli kvůli vulgaritě, ale kvůli tomu, že takový obraz prezidenta byl pro mnohé nemyslitelný.
Objevily se karikatury, posměšné pohlednice i srovnání s bývalým císařem Vilémem II. Ebert byl najednou zosobněním republiky, kterou si mnozí nepřáli – obyčejné, měšťácké, bez vznešenosti a lesku moci.
Kdo byl Ebert?
Friedrich Ebert se rozhodl hájit svou čest u soudu. Podal zhruba dvě stovky žalob kvůli karikaturám a urážlivým zobrazením, včetně těch, která se inspirovala právě z této fotografie. Většina případů ale skončila neúspěšně – buď soudy odmítly nároky, nebo uznaly svobodu tisku a uměleckého výrazu. Pro Eberta to byla osobní rána, protože jako prezident vnímal ochranu důstojnosti úřadu jako základní prvek republiky.
Friedrich Ebert se narodil v roce 1871 v Heidelbergu. Ačkoliv měl univerzitní ambice, finanční situace jeho rodiny mu znemožnila vysokoškolské vzdělání. Vyučil se sedlářem, ale brzy se zapojil do dělnického hnutí a stal se aktivním členem Sociálně demokratické strany Německa (SPD). Jeho politická kariéra byla poznamenaná loajalitou k parlamentnímu systému a snahou udržet stabilitu i v době revolucí a poválečných otřesů.
 |
Ebert nepatřil k radikální levici – věřil v postupné sociální reformy, demokratické instituce a nutnost kompromisu mezi sociálními třídami. V roce 1919 se stal prvním říšským prezidentem Výmarské republiky. Jako hlava státu se snažil bránit republiku jak před bolševickou revolucí, tak před nacionalistickým pučem. Jeho pozice však byla nevděčná – byl nenáviděn zprava i zleva.
Podle některých historiků sehrál Ebert klíčovou roli v ochraně křehké demokracie, i když musel dělat bolestivé ústupky, například při nasazení ozbrojených sil proti levicovým povstáním. Právě kvůli této roli byl terčem neustálé osobní i mediální šikany. Republikánský prezident z dělnického prostředí byl karikován, hanoben a urážen v tisku i na veřejnosti.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvFotografie z Haffkrugu byla jen jedním z mnoha útoků na jeho důstojnost – ale o to citlivější, že se dotýkala jeho těla a veřejného obrazu. Někteří životopisci se domnívají, že právě stres způsobený těmito neustálými útoky, zesměšňováním a soudními spory přispěl k jeho předčasné smrti.
Ebert zemřel 28. února 1925 na následky zánětu slepého střeva, který příliš dlouho přecházel. Bylo mu pouhých 54 let. Jeho smrt otřásla demokratickým táborem a uvolnila místo pro nástup monarchisty Hindenburga, což předznamenalo nástup sil, které později umožnily Hitlerův vzestup. Dnes nese jeho jméno nadace Friedrich-Ebert-Stiftung, která pokračuje v jeho odkazu sociální demokracie a politické kultury.
Kdo je druhý muž na snímku?
Spolu s Ebertem byl na snímku zachycen Gustav Noske, říšský ministr obrany. Noske byl v roce 1919 považován za garanta pořádku, ale jeho jméno bylo už tehdy spojováno s tvrdým potlačením spartakovského povstání a úmrtím vůdců revoluční levice – Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta. „Někdo musí být krvavý pes. Já to vezmu na sebe,“ řekl prý Noske s vědomím politické ceny, kterou za to zaplatil.
Fotografie obou mužů tak spojila v jednom obraze jak příslib nové republiky, tak její kontroverzní činy.
Z dnešního pohledu působí snímek nevinně. Politici v plavkách se ve 20. století stali běžnou součástí veřejné image – Alexander Dubček byl fotografován v plavkách při skoku do bazénu, John F. Kennedy na jachtě, Barack Obama na pláži. Naopak Vladimir Putin zvolil hypermaskulinní styl – s holým torzem na koni.
Co to je za čilého staříka? Otec Izraele se postavil na hlavu a ukázal železnou vůli |
Ebert ale žádný „image“ netvořil. Jeho fotografie byla spontánní, neřízená – a právě proto se stala tak výbušnou. Ukázala prezidenta jako člověka. A to byla v tehdejším Německu věc nevídaná. Dnes je slavný snímek součástí výstavy „Bilder zeigen Haltungen“ v Ebertově pamětním domě v Heidelbergu. Už dávno není jen kuriozitou – je dokumentem kulturní změny, střetu tradic a vizuálních forem moci.
V době, kdy je každé vystoupení politiků mediálně plánované a stylizované, působí Ebertův letní snímek odzbrojujícím dojmem. Je připomínkou, že i mocní byli (a jsou) lidé. A že i fotografie může změnit historii – i když zachycuje jen jediný nevinný den na pláži.
