Paříž se probouzí do chladného rána.
Trafikáři v čepicích vyhlíží ranní ptáčata a nabádají je ke koupi novin a časopisů, jejichž úvodní strany vábí na tváře filmových hvězd jako Brigitte Bardot či Elizabeth Taylor. Mezi zavedenými tituly se však v některých kioscích objevuje i jeden zcela neznámý.
 |
Deník s jednoduchým názvem Dimanche čili Neděle do té doby nikdo neviděl. Ani nemohl. Vznikl speciálně pouze pro 27. listopad 1960 při příležitosti festivalu avantgardního umění. Jeho titulní strana nejde přehlédnout. Dominuje jí černobílá fotografie elegantně oblečeného muže vrhajícího se vstříc neústupnému asfaltu.
Z římsy domku nepadá, ale skáče. Tělo má prohnuté vzhůru, ruce rozpažené, tvář s rozevlátými pramínky vlasů upírá k nebi. Jako by se chtěl dotknout výšin. Jako by jeho let měl trvat věčně.
Nikdo si ho nevšímá.
Ulice zeje prázdnotou, jen po pravé straně osamělý cyklista šlape do pedálů. Ani on se ovšem neohlédne na scénu odehrávající se za jeho zády.
Dalí levitoval, kočky létaly. Ztřeštěnou fotku trefili až na poosmadvacáté |
„Muž ve vesmíru!“ hlásá titulek. Oním vyobrazeným mladíkem ovšem není sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, ten na oběžnou dráhu Země zamíří až o necelých pět měsíců později. Je jím francouzský umělec Yves Klein.
„Dnes musí malíř vesmíru skutečně vstoupit do vesmíru, aby mohl malovat, ale musí tam jít bez podvodu nebo klamu, ne v letadle, ani padákem nebo raketou. Musí tam jít vlastním úsilím, pomocí autonomní individuální síly, zkrátka musí být schopen levitace,“ vysvětluje výtvarník v doprovodném textu.
A přesto se svých slov nedrží.
Ta fotka je totiž trik.
Fotografové museli přísahat mlčenlivost
Ačkoliv se oba jeho rodiče věnovali malířství, dlouho to vypadalo, že Yves Klein se stejnou cestou nevydá. Od mládí miloval judo, studoval ho mimo jiné na prestižním tokijském institutu Kodokan. Než se z několikaměsíční japonské návštěvy vrátil zpět do Evropy, získal 4. dan a s ním i černý pás. Fyzická zdatnost se mu později hodila i v umění. Minimálně v případě Skoku do prázdna.
„Kvůli té fotografii skočil nejméně třináctkrát nebo čtrnáctkrát,“ vzpomínala před osmi lety pro německý magazín Die Zeit Kleinova manželka Rotraut. „Chtěl vypadat, jako by se vznášel vzhůru.“
 |
Výtvarník přitom kousek údajně předvedl už začátkem roku 1960, ale nikdo ho u toho neviděl. Proto jej v říjnu na pařížském předměstí Fontenay-aux-Roses zopakoval a zachytil na černobílý film.
Za objektiv postavil německo-maďarskou dvojici fotografů Harryho Shunka a Jánose Kendera, kteří v druhé polovině minulého století dokumentovali uměleckou scénu včetně ikony pop-artu Andyho Warhola. Zatímco Klein skákal, jeho přátelé a Rotraut ho dole chytali na žíněnku.
Posléze vznikl snímek samotné ulice. „Nakonec byly celkem tři verze. Jedna s kolem, jedna s Yvesovým autem a jedna bez ničeho. Okamžitě rozhodl, že oficiální variantou by se měla stát ta s kolem, ovšem pak dal do oběhu i třetí možnost. Nikdy ale ne tu s autem. Nenáviděl ho, protože bylo levné,“ vyprávěl před lety pro deník The Times Harry Shunk.
Ježov nechal pro Stalina zmizet statisíce lidí. A pak zmizel i Ježov |
Zpočátku netušil, že s fotkou Kleinova skoku bude muset v temné komoře ještě manipulovat. „Myslel jsem, že to bude jen obyčejná fotografie,“ svěřil se britskému listu. Precizní prací spojili snímky ulice a letícího Kleina a měsíc nato už Skok do prázdna klamal Pařížany na titulní straně fiktivních novin.
Aby trik nikdo neodhalil, zavázal výtvarník fotografy slibem mlčenlivosti. Podle Shunka jim dokonce hrozil právními kroky, pokud by vyzradili, jak dílo vzniklo. Dlouho ho proto halilo tajemství.
Láska k modré
S tématem prázdnoty nepracoval tehdy Klein poprvé. Už v roce 1958 uspořádal ve francouzské metropoli výstavu, kde ovšem nebyl k vidění jediný exponát. V bíle vymalované místnosti stála pouze holá skříň. Přesto si návštěvníci část z akce odnášeli nevědomky domů. Modré koktejly, které v galerii dostali jako dárek, jim totiž obarvily moč.
Právě ultramarínový odstín modré umělce proslavil nejvíce. Pod názvem International Klein Blue (IKB) si ho nechal patentovat. Pokrýval jím plátna, glóby, sochy i nahá těla modelek. Obtiskával je na plátno, staly se jeho „živými štětci“. V březnu 1960 techniku antropometrie ukázal i přímo před publikem.
Zatímco hudebníci hráli Monotónní symfonii skládající se z jediného tónu znějícího po dobu dvaceti minut, po němž následovalo stejně dlouhé ticho, výtvarník v obleku režíroval tři nahé ženy. Barvou si zakryly těla od ňader po stehna a staticky i v pohybu se zvěčnily na bílé ploše.
Klein překračoval všechny dosavadní hranice a zcela zásadně ovlivnil moderní umění, zejména to konceptuální. Kritik amerického časopisu The New Yorker Peter Schjeldahl ho v roce 2010 označil za posledního francouzského umělce mezinárodního významu. A to navzdory tomu, že jeho kariéra netrvala příliš dlouho. V červnu 1962 zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech na infarkt.
„Toužil se stát nehmotným, protože věřil, že může žít dál bez těla. Byl to nádherný sen: zemřít a žít dál naplno skrze ducha,“ vzpomínala Rotraut na manžela, v jehož životě hrála spiritualita důležitou roli a který o smrti mluvil velmi často.
Prodáno za 18 milionů eur. Monochromní obraz francouzského umělce trhl rekord |
Svým způsobem se mu toto přání splnilo. Jeho monochromatické malby se dnes prodávají za stovky milionů korun a nabádají k ponoru do nekonečné, uhrančivé modři. Sám Klein často citoval filozofa Gastona Bachelarda: „Nejdříve není nic, pak je hluboká nicota a pak modrá hloubka.“
A i Skok do prázdna, přestože jeho tajemství bylo už dávno vyzrazeno, si uchovává mystický nádech. „Je to jakési povznesení spirituality,“ zamýšlela se Kleinova manželka. „Musel to udělat. Musel ukázat, jak se povznést.“
24. října 2025 |
