Z počátku si ani nebyli jistí, že jsou v cíli. Mladíci Zion Karasenti, Jicchak Jif’at a Chajim Ošri u Zdi nářků ve východním Jeruzalémě nikdy předtím nebyli. V okouzleném údivu mlčky hleděli k dobytému kousku Svaté země. A spolu s kolegy za sebou si příliš nevšímali, že je někdo fotí. „Prosím stůjte,“ slyšeli jen.
Psal se 7. červen 1967, vojáci Izraele vstoupili na Chrámovou horu a šestidenní válka proti koalici arabských států byla v tu chvíli v polovině. „Všude byli odstřelovači, hlavně nahoře. Mohli na nás hodit granát a bylo by po všem,“ vzpomíná Karasenti na okamžiky tak zásadní pro další budoucnost Izraelců. Mladým rezervistům přitom tehdy bylo jen těsně přes dvacet a neměli žádné válečné zkušenosti. Původně si navíc mysleli, že poletí na Sinaj.
Až na poslední chvíli, když jordánská letadla začala bombardovat Jeruzalém, se v autobusech vydali opačným směrem. Ve městě je prý ženy a dívky vítaly tolika koláči a kávami, až Jif’ata rozbolel zub. Naštěstí manžel jedné z nich byl zubař. Rámus z padajících bomb přehlušil všechno ostatní. „Zákopy byly velmi úzké a palba skutečně ostrá. Kamaráda přímo vedle mě zasáhli bazukou. Zemřel,“ líčí.
„V jednu chvíli mi došly náboje. Poodstoupil jsem a snažil se dobít. Uviděl jsem jordánského vojáka, jak na mě zblízka míří. Skočil jsem na něj, udeřil ho svou zbraní a kopl mezi nohy. Pak jsem na něj vystřelil. Já byl raněn jen lehce, ale on zemřel. O pár hodin později, někdy nad ránem, jsme dobyli Muniční vrch,“ připomíná Jif’at v rozhovoru pro The Guardian místo, kde se odehrály jedny z nejtěžších bojů.
Trvalo ještě další den, než se izraelští vojáci Lví branou dostali do jeruzalémského Starého města. „Po osmačtyřiceti hodinách bojů jsme byli unavení a zpocení, uniformy jsme měli zaprášené a zakrvácené, ale když jsme sešli schody a uviděli kameny Zdi, mnozí z nás začali plakat. Bylo to něco výjimečného, těžko se to popisuje,“ vypráví Karasenti.
To místo má pro židy – stejně jako pro muslimy – obrovský historický význam, do té doby však bylo pod správou Jordánska. Když se dnes muži a ženy z celého světa odděleně modlí a mezi kameny Hospodinovi nechávají lístečky se svým nejvroucnějším přáním, stojí u západní části hradby kolem někdejšího druhého židovského chrámu. Římané ho zhruba v roce 70 zničili a židům zbyl jen ten kus zdi i její posměšný název, který upomíná na jejich tehdejší stesk.
Sami Zdi nářků či Západní zdi, jak se označuje v angličtině, říkají prostě Zeď. Ostatně ani samotná fotografie z onoho léta 1967 nemá jednotný název. Zatímco ve světě je známá jako Výsadkáři u Západní zdi, v hebrejštině jsou to Plačící výsadkáři. Vyfotil je rakouský přistěhovalec do Izraele David Rubinger, který se postupem času, slovy izraelského prezidenta Šimona Perese, stal „fotografem vznikajícího národa“.
O tom, že se v Jeruzalémě brzy začnou dít velké věci, se fotoreportér magazínů Time a Life dozvěděl v Egyptě, kde fotil izraelské vojáky a zaslechl vzrušené rozhovory velitelů. „Neváhal jsem a prostě jsem se vetřel do vrtulníku, který evakuoval raněné,“ popsal kdysi Rubinger. Z Beer Ševy pak pokračoval po vlastní ose. A fotil.
Šestidenní válka den po dni: zdrcující porážka arabských sil Izraelem![]() |
„Za pár hodin pořídil mnoho emotivních fotografií. Včetně té, kde bývalý vrchní armádní rabín Šlomo Goren na ramenou vojáků drží šofar a svitek tóry. Davidově ženě Anni se však ze všech nejvíc líbila ta fotka se třemi vojáky,“ uvádějí oficiální stránky Izraelských obranných sil (IDF) s tím, že díky manželce do světa ze všech zvažovaných variant vyslal právě Výsadkáře, kteří se pak zapsali do dějin fotografie. „Nesmysl,“ řekl přitom nejdřív své ženě na poznámku, že je tato fotka lepší než ta se šofarem.
Ve chvíli, kdy Rubinger zmáčkl spoušť, ještě Jeruzalém nevypadal tak jako dnes, což se promítlo i do samotné fotky. Mezi Zdí nářků a okolními domy byla jen úzká ulička, fotograf si tak musel lehnout a vojáky zachytit z podhledu, aby se mu do záběru vešli i s posvátnou Zdí. To až později musely domy Palestinců ustoupit velkorysému náměstí, které je dnes plné bezpečnostních přehrazení a lidí. Před spalujícím blízkovýchodním sluncem nemají kam utéct.
Udeřit první
Rubingerův ikonický snímek je dodnes symbolem šestidenní války, jež začala jako preemptivní výpad izraelské armády proti Egyptu. Ten spolu se Sýrií týdny stupňoval napětí a mladému židovskému státu hrozil, že ho vymaže z povrchu Země. Egyptsko-izraelskou hranici sice kontrolovala OSN, Káhira ji však donutila k odchodu. Když pak Egypťané zablokovali Tiránský průliv a tím i jediný izraelský přístav Ejlat v Rudém moři, konflikt byl na spadnutí.
Izraelci s arabskou koalicí, do níž se k Egyptu a Sýrii poměrně nekoordinovaně připojily jednotky dalších států včetně Jordánska, doslova „udělali krátký proces“. Jen v bitvě o Svaté město však podle IDF padlo 182 vojáků. Čtvrtina všech obětí šestidenní války zemřela právě v uličkách Jeruzaléma. Jordánci bojovali statečně, připomíná vždy Jif’at. Proto je fotka, na níž se neplánovaně ocitl, pro jeho národ tak důležitá. Zachycuje totiž jedno velké vítězství.
„Můj soused byl čerstvý imigrant z Polska a po válce mi přiběhl ukázat, že je moje fotka v polských novinách. Byl jsem v šoku,“ řekl Jif’at listu The Times of Israel, když se o padesát let později s oběma přáteli sešel u Zdi, aby společně znovu zapózovali fotografům. „Stali jsme se symbolem naší síly,“ míní muž, který na originálním Rubingerově snímku stojí uprostřed.
„Ukázal jsem to své tehdejší přítelkyni. Nemohl jsem tomu uvěřit. Říkal jsem jí: ‚Podívej se, někdo nás vyfotil!‘“ přidává se Karasenti, slangem filmových scenáristů a klapek „voják stojící vlevo“. V civilním životě se pak osudy trojice kamarádů z armády rozdělily. Z Ošriho se stal chemik, z Jif’ata gynekolog a Karasenti založil taneční soubor. Přáteli však zůstali.
Izrael za pouhých šest dní dobyl Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Golanské výšiny a na pár let i Sinajský poloostrov. Navíc si splnil sen o sjednocení Jeruzaléma. Svou měrou k tomu přispěli i výsadkáři. „Ale neslavili jsme. Co jsme měli slavit? Ztratili jsme příliš mnoho přátel,“ zdůrazňuje Jif’at.
Druhou stranou mince izraelského vítězství je dodnes trvající okupace palestinských území. Palestinci si to také každý rok připomínají na den Naksy, druhé největší tragédie hned po Nakbě – vzniku židovského státu. A v pohledu na důsledky krátké války se stejně jako ostatní Izraelci neshodnou ani naši tři hrdinové. „Nemyslím si, že bychom měli vládnout jinému národu,“ říká Jif’at.
„Jak to jako Izraelec, který bojoval za něco, po čem jsme toužili dva tisíce let, vůbec můžeš říct? My jsme této zemi navrátili samotné srdce židovského lidu,“ kontruje Karasenti. „A co mám říkat svým vnoučatům? Že tu každý rok bude válka?“ nedá se však jeho spolubojovník z 66. praporu 55. výsadkové brigády.
Fotograf, který byl u všeho
Talentovaný fotograf Rubinger z rodného Rakouska utekl před Hitlerem a coby člen židovské jednotky britské armády za druhé světové války prošel boji v Evropě i Africe. Jeho otci se podařilo uprchnout do Velké Británie, matku však nacisté zabili. Rubinger se neměl kam vrátit, a tak zamířil do mandátní Palestiny, pozdějšího Státu Izrael. Tam se pak jako jeden z mála dostal i do míst, jež jsou novinářům obvykle zapovězená.
Třeba do jídelny Knesetu nebo na frontu k vojákům, díky čemuž mohl zachycovat silné momenty v drsném terénu i politiky v nestřežených okamžicích. Pro Time a Life pracoval více než padesát let a svého času nebylo události, u které by nebyl, nebo lídra, kterého by nevyfotil. Od Davida Ben Guriona a Goldy Meirové až po Jicchaka Rabina.
Už svými prvními dílky se do světa novinářské fotografie dobře uvedl. Na jedné z jeho tehdejších fotek je třeba jeptiška držící sadu zubních náhrad pacienta, který je z okna katolické nemocnice upustil přes demarkační linii na jordánské území. Až po dlouhém vyjednávání mohla jeptiška překročit hranice a přinést je zpět. To bylo v roce 1956 a do šestidenní války bylo ještě daleko.
Po ní Rubingerova hvězda samozřejmě stoupala raketovou rychlostí. Jeho konexe ho však také nehezky „vypekly“. Negativy Výsadkářů u Západní zdi podle dohody s armádou předal izraelské vládě, která je všem dalším médiím poskytla za symbolický poplatek dvou tehdejších izraelských lir. Podle portálu The Jewish Chronicle se potom fotka nekontrolovaně šířila dál. Rubingera tak sice proslavila po celém světě, ale nadšený nebyl. Měl pocit, že ho okradli.
O Jeruzalém se válčilo muž proti muži, vzpomínají veteráni Šestidenní války![]() |
A i když se jemu samotnému nelíbila, protože se do stísněného záběru nevešli všichni tak, jak chtěl, Izraelci si jeho nejznámější fotku nakonec zamilovali natolik, že o ni Rubinger přišel úplně. Tamní Nejvyšší soud totiž „v reakci na silný národní sentiment, jenž fotografie evokuje, a její důležitost v izraelské historii“ v roce 2001 rozhodl, že je snímek „majetkem celého národa“.
Oceňovaný reportér žil nicméně naplno i ve svém soukromí. Po padesáti letech manželství se sestřenicí Anni, svazku plného aférek, si ve svých osmasedmdesáti našel novou přítelkyni a strávil s ní dva a půl roku, než ji zavraždil palestinský zahradník. Ve čtvrtek 2. března 2017 odešel i Rubinger. Naposledy si s výsadkáři na bitvu o východní Jeruzalém zavzpomínal v roce 2014. A i když mu bylo přes devadesát, zase si při focení lehl na zem.