Když narazil na sběrače kostí, projížděl už třetí den krajinou, jakou ještě nikdy nespatřil. Pláně byly sežehlé, jako by na nich hořelo, na černých pokřivených stromcích posedávali krkavci, po okolí se potloukaly smečky odrbaných kojotů a všude se válely rozpraskané vybělené kosti zaniklých stád.
Sesedl a chvíli koně vedl. Tu a tam vězelo v obloucích žeber pár plochých kotoučků zčernalého olova, jako by šlo o staré odznaky řádu vzývajícího hon. V dálce se pomalu šinula volská spřežení, těžké vozy suše skřípaly. Sběrači do oněch kár házeli kosti, rozkopávali zvápnělé klenby, roztloukali obrovská kostroví sekerami.
Není zvykem začínat článek citací z krásné literatury, ale protentokrát to snad laskavý čtenář odpustí. Asi nikdo totiž nedokázal současníkovi vylíčit zkrocení Velkých planin jako Cormac McCarthy ve svém nejslavnějším románu Krvavý poledník. V jedné z posledních scén knihy – a možná té vůbec nejpůsobivější – líčí setkání zestárlého hrdiny se sběrači kostí pobitých bizonů.
McCarthy na pár odstavcích o vyhlazení nezměrných stád řekne víc než záplava čísel. Pokud se ještě na konci 18. století v pásu území od Aljašky po Mexický záliv páslo na šedesát milionů bizonů, o sto let později jich zbývalo asi pět stovek. V důsledku průmyslového lovu se ocitli na pokraji vyhubení.
Je to bezmála apokalyptická scéna, ve které se za svitů ohňů a trpělivého přihlížení mrchožravců z krví nasycené prérie v bolestech rodí americká civilizace. Časy Divokého západu definitivně končí, kosti pobitých býložravců se rozemelou do hnojiva a poslouží k zúrodnění podmaněné a rozparcelované země.
Nasedl a jel dál. Kosti ležely naskládané v řadách deset stop vysokých a stovky stop dlouhých či ve velkých kuželovitých hranicích, na jejichž vrcholcích ležely tabulky nebo značky jejich vlastníků. Předjel jeden z rachotících vozíků, kde na podsedním volovi seděl chlapec a řídil spřežení jednoduchou oprati spojenou s ojkou. Na hromadě lebek a pánevních kostí seděli dva mladíci a poťouchle po něm pošilhávali.
Vlaky plné koster
Představu o neuvěřitelném rozsahu masakrů největšího suchozemského savce obývajícího Nový svět kromě McCarthyho románu přibližuje fotografie. Konkrétně ta, kterou v roce 1892 neznámý autor pořídil před závodem Michigan Carbon Works v Detroitu.
Vidíme na ní horu vybělených lebek, u níž pózují dva muži v kloboucích. Jeden v jejích základech s nohou opřenou o masivní rohatou lebku. Druhý v naprosto stejné póze stojí na samém vrcholku morbidního útvaru, v pravém dolním rohu je patrná rezavějící klec.
V závodě na řece Rouge se tehdy z bizoních kostí vyráběl klíh, hnojivo, barviva a kostní popel nutný pro produkci kostního porcelánu a krystalového cukru. Fabrika zaměstnávala 750 lidí a zpracovávala až třináct procent všech bizoních kostí.
Snímek byl pořízen asi dvacet let poté, co skončila hlavní vlna vybíjení. Lovci stahovali jen kůže, ostatky nechali ležet na pospas mrchožravcům. Když do srdce Středozápadu dorazili první osadníci, vybělené kostry pro ně zpočátku představovaly problém, ale záhy o surovinu bohatou na fosfor projevily zájem fabriky na východním pobřeží.
Pro osadníky jejich sběr představoval dobrý přivýdělek, továrny za tunu kostí platily asi deset dolarů. V polovině 80. let odjíždělo na východní pobřeží asi čtyři sta vlaků naložených kostmi ročně, do jejich sběru se zapojily celé rodiny včetně dětí. O deset let později už byly Velké pláně zcela vyčištěné a sběrači kostí proto začali rabovat i indiánská pohřebiště.
Mapa vyhubení bizonů v Severní Americe (1889)
Původní obyvatelé Ameriky průmyslové zpracování kostí dnes interpretují jako důkaz, že vybíjení bizonů bylo promyšlenou součástí kulturní genocidy organizované bílými osadníky. „Vrátili se na místo činu, posbírali všechny důkazy a odvezli je pryč,“ uvedla pro BBC historička Rosalyn LaPier z kmene Černonožců.
Bizony se v průběhu minulého století podařilo před vyhubením zachránit, v divoké přírodě dnes žije asi 30 000 kusů. Fotografie z fabriky na klíh a hnojiva v Detroitu dodnes zůstává nejsilnějším důkazem o tom, kdo býval skutečným pánem Velkých planin a jak krátká doba stačila, než ho bílý muž rozemlel do lepidla.
Tábořil tam starý lovec. Podělil se s příchozím o tabák a vyprávěl mu o bizonech a odstřelech, o tom, jak zalehal do prohlubně na pahorku, jak se všude válela mrtvá zvířata a stádo se začalo městnat, jak měl hlaveň pušky rozžhavenou doběla, až v ní ucpávky syčely a prskaly, a zvířat tisíce, statisíce, mezi kolíky se prostíraly celé čtvereční míle vypnutých kůží a party kožařů se střídaly ve dne v noci, střílelo se a střílelo, celé týdny a měsíce, dokud neměli drážky v hlavních dočista vydřené a pažby vyviklané z úchytů, až se jim od ramen k loktům táhly žlutomodré podlitiny a dvacet, dvaadvacet párů volů táhlo se skřípotem po prérii šestikolové povozy, všude ležely tuny, stovky tun nevyčiněných kůží a válelo se hnijící maso, v povětří skučeli kondoři, krkavci a mouchy a za hrůzných nocí se s pološílenými vlky rvali o žrádlo a zběsile se ráchali v mršinách.
Viníky byli i indiáni. Bizony začali hubit oni, bílý muž zkázu dokonal |
Viděl jsem vozy od Studebakera, do kterejch bylo zapřaženejch šest, osm párů volů, měly namířený do lovišť a nevezly nic jinýho než olovo. Čistej galenit, nic jinýho. Celý tuny galenitu. Jenom tady mezi řekama Arkansas a Concho muselo ležet osum miliónů mršin, protože právě tolik kůží dovezli na konečnou železnice. Před dvěma rokama jsme vytáhli z Griffinu na poslední lov. Pročesali jsme to tu horem dolem. Teprvá po šesti tejdnech jsme konečně našli stádečko osmi kusů. Všecky jsme je pobili a vrátili se zpátky. Jsou pryč, i ten poslední, kterýho Pámbu stvořil. Je po nich. Jako by ani nikdy neexistovali.
