Pro devítiletou Frances Griffithsovou to byl zcela jiný svět. V roce 1917 se s maminkou přestěhovala z Jihoafrické republiky do Velké Británie a aby se v nové vlasti rozkoukaly, její teta Polly je pozvala k sobě na venkov. Frances se zprvu bála, co bude v malé vesničce Cottingley v západním Yorkshiru dělat, její sestřenice Elsie si ji však vzala pod svá ochranná křídla.
Společně na rozsáhlém pozemku Wrightových pořádaly dobrodružné výpravy, domů se vracely celé promočené. Frances dostala jednoho červencového dne vyčiněno a když se jí matka zeptala, co proboha dělala, tajemně odpověděla: „Byly jsme na expedici za vílami.“ Šestnáctiletá Elsie už měla být na podobné rozmařilosti stará, svou sestřenici však podpořila.
Dospělí pro jejich příběh neměli pochopení, Elsie si proto od svého otce půjčila fotoaparát. Šlo o poměrně rozměrný kousek od britské společnosti Butcher, konkrétně stroj z modelové řady Midg, který zaznamenával na tehdy oblíbený formát 3¼×4¼ palce. Následující příběh však není o technikáliích, právě naopak.
 |
Frances a Elsie se po třiceti minutách vrátily s triumfálním výrazem ve tváři. Strýc Arthur jakožto vášnivý fotograf jim pomohl pořízené záběry vyvolat. Když na výsledné dílo pohlédl, nemohl uvěřit svým očím. Na jednom ze snímků sedí Frances a po křoví před ní tancují čtyři drobné víly. Arthur moc dobře věděl, že jeho dcera zná taje fotografického řemesla a navíc má umělecké nadání. Dílu amatérských lovkyň nadpřirozených bytostí se vysmál.
Teozofická společnost a evoluční skok?
Dívky se však nenechaly odradit a o dva měsíce později si fotoaparát půjčily znovu. Elsie na jednom ze snímků pózuje s asi třiceticentimetrovým gnómem. Arthur se rozohnil, fotky označil za nepovedený vtípek, byl navíc přesvědčen, že jeho dcera musela nějakým způsobem manipulovat s objektivem. Další hry s drahým aparátem proto zatrhl.
Jeho žena Polly byla mnohem vstřícnější a oběma dívkám věřila, že opravdu zachytily něco mytického. Na sklonku roku 1918 poslala jeden ze snímků své kamarádce Johanně Parvinové do dalekého Kapského města, na zadní stranu napsala: „Je to vtipné, ale nepamatuji si, že bych něco podobného viděla u vás v Africe. Asi je tam příliš velké horko, aby tam víly mohly žít.“
Pochopení k věcem nadpřirozeným nebylo u tety Polly překvapivé, pravidelně navštěvovala schůzky teozofické společnosti v Bradfordu. Na sklonku devatenáctého století ji založila ruská kněžna Helena Petrovna Blavatská, jejím cílem bylo „postavit most mezi vědou a náboženstvím zkoumáním nepoznaných sil dřímajících v člověku“. A právě skrze tyto schůzky se dílo mladých fotografek dostalo do světa.
Polly badatelům ukázala několik fotografií, které se o pár měsíců dostaly až na výroční konferenci v Harrogate, kde je bedlivým okem zkoumal lídr teozofů Edward Gardner. To, že dívky údajně mohly spatřit a vyfotografovat víly, podle něj jasně ukazovalo na možné „skryté síly v člověku“, které naznačují blížící se skok v evolučním vývoji. Dívky do hry na tajemno hned naskočily. Tvrdily, že víly instinktivně vycítí a i když je někdo jiný nemusí vidět, ony dobře vědí, kde se zrovna nachází.
Slavný autor, který uvěřil
Tehdy se do celé záležitosti vložil Sir Arthur Conan Doyle, spisovatel, duchovní otec Sherlocka Holmese a v té době výrazný hlas spiritualistů. Magazín The Strand ho v roce 1920 požádal, zda by do vánočního čísla nepřipravil text o vílách. „Fotografie tančících víl mi musely být seslány přímo z nebes,“ zapsal si tehdy do svého deníku.
Doyle kontaktoval Gardnera a začal se ho vyptávat, jak se k fotografiím dostal. O pár dní později už sepisoval dopis Elsie a jejímu otci. Požádal je, zda by mohl snímky použít ve svém článku. Arthur byl zájmem slavného autora poctěn a svolil. Gardner a Doyle si chtěli být jistí, že nejde o podvrh.
Spisovatel oslovil specialisty z Kodaku, několik techniků fotografie zkoumalo a uznalo, že se samotným snímkem se pravděpodobně nijak nemanipulovalo, certifikát pravosti však vydat odmítli. Odborníci z fotografické společnosti Ilford v závěrečné zprávě napsali, že snímek „nese jistě známky úprav“. Doyle si to vyložil po svém, verdikt Kodaku podle něj vylučoval, že by šlo o padělek, a argument druhé společnosti nehrál roli.
Osamělá princezna. Fotka Diany před Tádž Mahalem dorazila nešťastné manželství |
V potaz nebral ani připomínky Sira Olivera Lodge, vědce a prominentního fyzika. Ten slavného spisovatele upozornil, že víly na některých snímcích mají až podezřele moderní účesy jako vystřižené „z pařížských ulic“. Doyle na připomínky nedbal a svůj seriózně míněný text v prosinci 1920 publikoval včetně snímků. Zadělal tak na jeden z nejslavnějších hoaxů v dějinách.
Jeho článek otiskly deníky i magazíny v Austrálii a Spojených státech. Doyle odrážel výtky skeptiků a dívkám dokonce daroval dva fotoaparáty a požádal je, zda by na lov víl nevyrazily znovu. Souhlasily, ale na výpravu odmítly vzít kohokoli dalšího. „Ten by totiž víly vystrašil,“ argumentovaly. V roce 1920 tak vznikly další fotografie.
Dívky, které přelstily svět
Z dnešního pohledu je přitom zřejmé, že na snímcích něco nehraje. Tehdy však mnozí lidé záhadě věřili a výjimkou nebyl ani Doyle. Možné pochyby u něj zaháněl podle historiků i fakt, že do celého příběhu investoval příliš mnoho času a peněz. O vílách z Cottingley plánoval vydat knihu a vysnil si i film. Smělé plány však zhatila jeho smrt v roce 1930.
Spory o pravosti fotografií ukončila až v roce 1983 jedna z jejích autorek. Frances ve vysílání stanice BBC přiznala, že šlo o podvrh. Elsie okopírovala ilustrace z tehdy oblíbené dětské publikace Princess Mary’s Gift Book a dokreslila jim křídla. Dívky je posléze přidělaly na pevný karton a pomocí připínáčků a sponek do vlasů umístily do prostoru. Některé snímky vznikly rovněž dvojitou expozicí.
„Já jsem to ale nikdy nepovažovala za podvod, prostě jsme si s Elsie užily jen kus zábavy,“ prohlásila tři roky před smrtí Frances.
Boris se nalil, Bill se chechtal. Jak se z prezidentů Ruska a USA stali kámoši |
Elsie o dva roky později v pořadu Arthur C. Clarke’s World of Strange Power dodala, že když se o celou věc začal zajímat Doyle, už nemohly couvnout. „Dvě holky z vesnice, které obelhaly tak brilantního člověka, jakým byl Arthur Conan Doyle? Nezbývalo nám nic jiného než držet jazyk za zuby,“ prozradila.
Frances do celého příběhu nakonec vrátila i kus magie, byť s poněkud trpkou pachutí. „Víte, lidé mi dodnes říkají, jestli se necítím špatně, že jsem lidem lhala a dělala z nich hlupáky. Jenže o to přece nejde, lidé tomu jednoduše chtěli uvěřit,“ prohlásila a v jedné větě tak shrnula, jak hoaxy či dezinformace fungují. V tom se, jak to tak vypadá, od počátku minulého století nezměnilo vůbec nic.
6. července 2017 |
