Tak dlouho trpěla Malá země.
U Novorossijsku přijali Anatolije Golimbijevského do strany. S automatem rozpáleným od střelby a v roztrhané tělňašce se zuřivě prodíral vpřed.
Pořád vpřed. Na nepřítele.
 |
Klopýtl pod kulometnou palbou. Vyskočil a znovu spadl. Hněvivě si ohmatal koleno – bylo lepkavé od krve. Se zatnutými zuby se plazil vpřed, za ostatními.
Brzy se probojoval k nepřátelskému bunkru, který obsadilo třináct raněných výsadkářů. Dva dny s nimi držel obranu. Třetí den se sám s průstřelem obou nohou plazil ke kulometnému hnízdu. Hodil do něj „limonku“. Nepřátelská kulka ho zasáhla do pravé ruky. Vrátil se k soudruhům. Naživu zůstali jen čtyři.
Teprve po sedmi dnech válečné vřavy, žízně a hladu ho evakuovali v motorovém člunu. V nemocnici v Gelendžiku ho prohlédl chirurg a řekl: „Plynatá sněť. Zbývá jen amputace nohou… Souhlasíte?“ „Chci žít,“ odpověděl Golimbijevskij.
Sovětská námořní pěchota se vyloďuje v Novorossijsku. (září 1943)
Tak osudy hrdiny našeho textu líčil ve svých memoárech velitel torpédoborce Soobrazitělnyj, na kterém Anatolij Golimbijevskij za války sloužil. Líčí v nich finální útok na Novorossijsk ze září 1943, kterým skončily sedm měsíců trvající boje o takzvanou Malou zemi.
Na strategickém předmostí na východním pobřeží Černého moře se v únoru 1943 vylodila osmisetčlenná jednotka námořní pěchoty Černomořské flotily a déle než sedm měsíců se dokázala bránit německé a rumunské přesile, dokud Rudá armáda Novorossijsk nedobyla. Krvavá operace měla v sovětské mytologii specifické místo – mimo jiné proto, že se do ní jako mladý politruk zapojil i Leonid Brežněv.
Monumentální památník bitvy i dnes patří mezi nejsvětější místa ruského kultu vítězství a když se u něj před deseti lety místní puberťačky natáčely při twerkování, putovaly obratem za mříže. Podle velitele výsadku Cézara Kunikova se zase jmenovala ruská výsadková loď, kterou ukrajinská vojenská rozvědka potopila loni v březnu u břehů Krymu.
Krvavých bojů okolo mysu Myschako se zúčastnil i tehdy dvaadvacetiletý Golimbijevskij. Pocházel z Leningradu, otec rodinu opustil, matka pracovala jako uklízečka a jen s obtížemi uživila pět dětí. Anatolij byl nejstarší, tak se musel otáčet: po učilišti nastoupil jako zámečník do fabriky, ale v roce 1939 se přihlásil k námořnictvu.
Když nacisté napadli Sovětský svaz, zúčastnil se zoufalé obrany Oděsy i bojů na Perekopské šíji spojující Krym s Ukrajinou. Pak ho zařadili do 393. samostatného praporu námořní pěchoty pod velením Cézara Kunikova a poslali ho na Malou zemi. Kunikov mu podle legendy vykrvácel v náručí, ale on řež v prvních dnech po vylodění přežil. O nohy přišel v září 1943, kdy Rudá armáda zahájila finální útok na Novorossijsk a jeho jednotka se vylodila v areálu závodu Krasnyj dvigatěl (Rudý motor).
„Při vylodění se jako první vrhl vpřed, aby zničil nepřátelské palebné postavení ve vzdálenosti dvacet až třicet metrů od břehu. Vběhl na minové pole a i zraněný pokračoval v akci, odmítal pomoc. Zaujal obranné postavení a střílel na protiútočícího nepřítele, zničil čtyři německé vojáky při protiútoku,“ stojí v rozkazu o jeho vyznamenání řádem Rudé hvězdy, který Golimbijevskému připnuli ještě ve špitále.
Beznohého veterána po válce ověsili řadou dalších metálů a v sedmdesátých letech ho tisk opakovaně líčil jako vzor sovětského člověka, skutečného Meresjeva, který se dokázal vyrovnat se svým hendikepem. Vyšlo o něm mnoho literárních reportáží, jedna z nich například v knize Sevastopolská kronika.
Stejní mrzáci jako on často ztráceli veškerou odvahu, a když je utěšoval, mávli jen rukou, že to samé už slyšeli od doktorů, ale ve skutečnosti jsou vyřízení a nikdo o ně ani nezakopne.
Jako malý kluk viděl v Leningradě člověka, který si to na nízkém vozíku — zřejmě vlastní konstrukce — přihartusil na místo, kde bylo plno lidí, nasadil si modré brýle a na chodník před sebe položil obrácenou čepici. Lidé do ní ze soustrasti házeli drobné.
Němci ho zastřelili s holubem v náručí. Sověti z něj udělali světce |
Ne, on takhle nedopadne!
Ale jak dopadne?
V Leningradě na něj čeká matka a mladší sourozenci. Má jim být na obtíž?
Golimbijevskij nechtěl jen polehávat, poskakoval na rukou, a tak navštěvoval všechny pokoje. Jakmile zaslechl, že se mezi novými pacienty objevil chlap z námořní pěchoty, hned ho šel navštívit.
Všichni na jeho pokoji se podivovali, že je jak gumový panák. Nebo jako skákavý zajíc.
Je na tom líp než ostatní i proto, že má zlaté ruce, je sdílný a ochoten každému pomoci.
Byl líčen jako bodrý chlapík, který nikdy nepropadá depresím ze svého postižení. Po válce vystudoval techniku a dotáhl to na inženýra ve výzkumném ústavu metrologie. Už ve špitále sbalil gruzínskou sestřičku, oženil se s ní a dočkal se vnoučat a pravnoučat. Auto si upravil na ruční ovládání a jezdil s ním po Leningradu, na daču i na ryby. Takto ho líčil literární čtrnáctideník Roman-Gazeta:
Anatolij Golimbijevskij, to je to člověk s úžasným osudem. Jinak se to ani říct nedá. Odvážně bojoval s fašisty, přišel o obě nohy. Co dělat? Jak žít? Ale Anatolij Golimbijevskij neklesl na mysli. Díky věrné lásce dívky, která o něj pečovala v nemocnici a stala se jeho ženou, začal studovat. Dnes pracuje jako inženýr ve Všesvazovém vědecko-výzkumném ústavu metrologie. Když čteme o životě Anatolije Golimbijevského, čteme o odvaze sovětského člověka.
Jenže zatímco literární líčení osudů nezlomného veterána pravidelně plnilo noviny, na jeho fotografii si obyvatelé Sovětského svazu museli dlouho počkat. To se změnilo až v roce 1989, kdy fotograf agentury ITAR-TASS Ivan Kurtov pořídil reportáž mapující Golimbijevského život. Za snímek, na kterém mu salutuje čtveřice námořníků, získal o rok později World Press Photo. Byla to aranžovaná fotka, ale nesmírně silná.
„Zavolal jsem do Nachimovské vojenské námořní školy a požádal je, aby mi na focení poslali několik námořníků. Chtěl jsem tak třicet chlapů, místo toho mi poslali jen tři kadety a jednoho důstojníka. Nejdřív jsem to chtěl fotit na pozadí křižníku Aurora, ale velká loď příliš odváděla pozornost, a tak jsem je nakonec vyfotil s městem v pozadí,“ vzpomínal později Kurtov.
Krajina posetá mrtvolami. Hrůzná fotka z Krymu se vedení SSSR nehodila |
Tisková agentura sice fotografii pustila ke zveřejnění, otiskl ji však jen časopis Smena. Sovětská obdoba našeho Mladého světa si během glasnosti vydobyla pověst jednoho z nejliberálnějších periodik a nebála se popisovat ani dříve tabuizovaná témata. Pro ostatní sovětské tiskoviny byly fotky válečných invalidů „patologickým tématem“.
„Asi to bylo výchovou. Po válce všechny invalidy někam odsunuli. Nechtěli, aby se ukazovali na veřejnosti. Co se týče oceněného snímku, měl jsem celou fotoesej. Redaktor v Leningradské pravdě se na to podíval a řekl, že to nemohou zveřejnit. Tak jsem fotky odnesl do Smeny, která byla tehdy velmi pokroková. Vzali tři snímky,“ líčil Kurtov.
Když jeho fotku porota World Press Photo ocenila prvním místem v kategorii Daily life, ledy se konečně pohnuly i v ostatních médiích.
„Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, jako bych vyhrál Oscara. Druhý den má fotografie vyšla na titulní straně Leningradské pravdy, zabírala skoro čtvrtinu stránky. A 9. května se už začaly objevovat fotografie dalších invalidních veteránů. Hráz se protrhla,“ uzavírá dnes jednasedmdesátiletý fotograf.
