Psalo se léto 1992 a Bosna a Hercegovina se zmítala v jedné z nejbrutálnějších válek moderní Evropy. Postupný rozpad Jugoslávie uvolnil dávno potlačované národnostní napětí. Bosenskosrbská armáda podporovaná Bělehradem se snažila ovládnout co největší území a vytvořit etnicky homogenní stát.
Čistky začaly na severu země, v okolí města Prijedor. V oblasti, kde nakonec během bosenské války zahynulo nejvíce civilistů hned po Srebrenici. Dnes toto území patří Republice srbské, jedné ze dvou částí Bosny a Hercegoviny.
 |
Bosenští muslimové a Chorvaté mizeli z ulic, byli zatýkáni, vyslýcháni a nakonec i deportováni do „sběrných středisek“. Pod tímto podivným názvem se skrývaly koncentrační tábory. Údajně to měla být jen přechodná internační střediska, ale lidé se v nich ztráceli, hladověli a nakonec i umírali po stovkách.
Do smutné historie balkánských válek nejvýrazněji vstoupily tři lágry: Omarska, Keraterm a Trnopolje. Všechny ležely nedaleko od sebe a měly jen jeden účel – zbavit se nepohodlných lidí, kteří svým etnickým původem nezapadaly do snů o „Velkém Srbsku“.
Právě do posledního jmenovaného dorazil dne 5. srpna 1992 tým britské Independent Television News (ITN). Reportéry Penny Marshallovou a Iana Williamse doprovázel i novinář Ed Vulliamy z deníku The Guardian. Jednalo se o vůbec první západní novináře, jimž srbské úřady umožnily do táborů nahlédnout. A oni moc dobře věděli, že musí natočit co nejvíc materiálu, než se za krátký čas brány opět zavřou.
Když auto s kamerami dorazilo k areálu školy ve vesnici Trnopolje, nikdo netušil, že právě tam vznikne jeden z nejslavnějších válečných záběrů 20. století. Bylo horko. Cesta lehce prašná, za ní improvizovaný oplocený areál z ostnatého drátu a dřevěných kůlů. Uvnitř postávaly stovky mužů. Bledí, hubení, v roztrhaných košilích, nebo bez nich, s prázdnýma očima.
Vyhublí bosenští a chorvatští váleční zajatci v táboře u bosenské Trnopolje (23. srpna 1992)
Kamera běžela. Reportérka Marshallová se s překladatelem přiblížila k plotu. Jeden z mužů se pohnul blíž. Měl na sobě kalhoty visící na kostnatých bocích, trup samé žebro, ruce svěšené volně u těla. Jmenoval se Fikret Alić.
„Marshallová viděla muže tak hubeného, že sotva vypadal naživu… jeho žebra byla jako klec pod kůží,“ vzpomínal později Ed Vulliamy. Reportéři u plotu zůstali jen pár minut. Pak museli odjet. Ale i ta malá chvíle stačila.
Zprávy ITN běžely 6. srpna večer. A lidé na Západě konečně spatřili na vlastní oči, že v Evropě opět ožívají noční můry druhé světové války. Vyhublé tváře, tábory obehnané dráty, srbské hlídky s automatickými zbraněmi. Záběr vyhublého Aliče se stal okamžitě mementem. O pár dní později ho americký časopis Time otiskl na titulní stránce s titulkem „Musí toto pokračovat?“
Nakonec přihlížel odsouzení Mladiče
Reakce byla okamžitá. Veřejnost na Západě, která do té doby válku vnímala spíš jako vzdálený a nepřehledný konflikt kdesi na Balkáně, začala volat po zásahu. Do Bosny se sjížděli novináři z celého světa, humanitární organizace varovaly před genocidou. „Nikdy jsem si nemyslela, že v životě spatřím další holokaust,“ prohlásila dokonce při pohledu na snímek někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová.
Návštěva reportérů však měla pro vězně vážné důsledky. „Když jste odešli, strážci začali mlátit vězně, kteří s vámi promluvili. Pro mě si přišli později, když novináři fotografie zveřejnili,“ vzpomínal v roce 2011 pro The Times Alić.
V Bosně tajně vyfotil popravu Muslimů, srbský velitel za to chtěl pít jeho krev |
V tu dobu byl v táboře už několik týdnů. Do Trnopolje ho dovezli z tábora Keraterm, kde už předtím zažil mučení. Vážil méně než padesát kilo, měl vnitřní zranění a trápila ho těžká infekce. Když se dostal před kameru, sotva stál. „Nevěděl jsem, kdo ti lidé jsou, jen že mají kamery,“ řekl později. „Doufal jsem, že svět konečně uvidí, co se nám děje.“
Nedlouho po natočení reportáže se rozhodl utéct. Pomohl mu bratr, jenž ho ukryl a sehnal mu ženské oblečení. V převlečení za muslimskou ženu se Alič dostal do konvoje, který ženy převážel pryč ze srbského území.
Podle jeho výpovědi mu cestou několikrát hrozilo odhalení. „Vojáci zastavili autobus, vytáhli několik žen a já si myslel, že je konec. Ale nevšimli si mě. Možná proto, že jsem byl tak hubený, že jsem vypadal spíš jako malá dívka.“ Díky tomu se dostal z Trnopolje a později uprchl do Dánska, kde dostal azyl.
A modré přilby jen přihlížely... Fotka ze Srebrenice dodnes straší Nizozemsko |
Když se v roce 2017 konal v Haagu soud s vrchním velitelem bosenskosrbských jendotek Ratkem Mladičem, Fikret Alić seděl v publiku. V ruce držel zažloutlou obálku magazínu Time s vlastní tváří. „Přijel jsem do Haagu, protože jsem chtěl vidět, jak je konečně odsouzen člověk odpovědný za to, co jsme prožili. Ten snímek připomíná světu, co se stalo,“ řekl tehdy pro Balkan Insight Alić. A tak opět dokázal, jakou sílu fotografie měla a dodnes má.
Mladić tehdy dostal doživotí, příběh slavné fotografie však má ještě jednu zajímavou rovinu. Britský levicový časopis LM (dříve Living Marxism) totiž na počátku tisíciletí přišel s nařčením, že lágr Trnopolje byl ve skutečnosti „sběrné centrum pro uprchlíky“. A Alić prý byl vyhublý kvůli tomu, že v dětství prodělal tuberkulózu.
Článek vyšel pod třaskavým titulkem „Fotka, která oklamala svět“. Televize ITN redakci zažalovala pro pomluvu, u britského soudu svědčil i Alić. Soud nakonec rozhodl ve prospěch autorů televize a socialistickému plátku, který se během procesu oháněl svobodou slova, nařídil odškodnění v celkové výši 375 tisíc liber. Byla to existenční rána: časopis pro britskou krajní levici vzápětí zkrachoval.
