Píše se rok 1888 a New York není tím místem, jak ho známe dnes. Nekončící proud migrantů toužících po americkém snu město zaplavil, a to nedokázalo nové obyvatele zvládnout. Vznik ghett byl jen otázkou času. Srdcem toho nejhoršího byla ulice Mulberry Street, kde se ve stísněných prostorách polorozpadlých domů tísnily statisíce přistěhovalců. „Vítejte v pekle,“ říkali místní těm, kteří sem náhodou zabloudili.
Dává smysl, že esenci zmaru i naděje v temných uličkách Mulberry Street dokázal nejlépe vystihnout imigrant z Dánska, povoláním truhlář, později známý novinář a muž, jenž dal nahlédnout do těch nejtemnějších společenských bažin města, které nikdy nespí. Jacob Riis svým nepříliš poeticky pojmenovaným snímkem Bandits’ Roost, 59 1/2 Mulberry Street svého času šokoval, pohled do „úkrytu banditů“ totiž nebyl tak prvoplánový, jak se na první pohled zdá.
Je to výjev plný kontrastů, pozorovatele vede po vertikále, od temnoty křivolakých uliček k ostrému světlu prodírajícímu se skrz hustou zástavbu. V popředí vidíme dvojici mužů s drsnými výrazy, jeden třímá v ruce kus dřeva, improvizovanou zbraň. Jsou zosobněním kriminálního podhoubí New Yorku, nesmlouvaví a rázní.
Směrem ke světlu se však jednorozměrný obraz mění, pryč je čirá agrese, v oknech vidíme ženy. Některé jsou kvůli delší expozici nejasné, duchy připomínající bytosti. Do pohledu vyšší společnosti na kriminální podsvětí nezapadají, přesto tu jsou. Stejně tak těžko rozpoznatelná dětská postava v dáli. Cesta z temnoty končí pohledem upřeným k nebi, paprsky slunce čeří bílé pověšené prádlo: je to dotek každodenního života, který se tu zas tak neliší od bohatých předměstí.
Riis ve svém snímku propojuje dvě roviny symboliky. Světlo deroucí se odkudsi zvenčí ukazuje naději pro všechny, kteří do Ameriky přišli, ale místo lepšího života se dočkali bídy. Spása je na dohled, možná jen o pár ulic jinde.
Fotograf však jde dál, ostré paprsky lze interpretovat jako jeho snahu o vyprávění příběhů lidí, které většinová společnost přehlíží. Snímek později zařadil do knihy s názvem How the Other Half Lives (volně přeloženo jako Jak žijí ti druzí), která vyšla v roce 1889 a mapuje každodenní život těch nejchudších Newyorčanů.
Mladý tesař a vidina amerického snu
Jeho životní cesta začala v roce 1849 v dánském městě Ribe. S patnácti sourozenci v zádech se musel ohánět, coby syn učitele a novináře a matky v domácnosti k tomu dostal více než dobré základy. Tehdy ještě netušil, že konce devatenáctého století se z jeho rodiny dožije pouze on a jedna z jeho sester. Jeho otec ho od dětství nutil do četby a na svou dobu pokrokově ke studiu angličtiny, tu piloval hltáním příběhů Charlese Dickense.
Sociální cítění projevoval už od mládí, ve dvanácti letech všechno své kapesné daroval jedné chudé rodině žijící v rozpadajícím se domě. Tatínek si pro něj vysnil kariéru spisovatele či novináře, Riis se však chtěl stát tesařem. Přímo v oboru se rovněž poprvé zamiloval, v šestnácti letech se seznámil s tehdy dvanáctiletou Elisabeth Gjørtzovou, dcerou majitele tesařské firmy, kde se učil řemeslu. Nabídka práce v rodném městě však pokulhávala a talentovaný mladík se rozhodl, že zkusí štěstí za mořem.
V roce 1870 se jednadvacetiletý muž plný ideálů podobně jako desetitisíce dalších emigrantů z Evropy vydal do Ameriky. Nejprve na malé bárce doplul z Kodaně do skotského Glasgow, 18. května nasedl na zaoceánský parník, příští stanicí byl New York.
Za plavbu zaplatil padesát dolarů, dalších čtyřicet na první dny v novém životě mu věnovali kamarádi. Ve skromném zavazadle s sebou vezl i malou krabičku, uvnitř měl pramínek vlasů své lásky a dopis adresovaný dánskému konzulovi, rodinnému příteli, který měl mladému Riisovi pomoct najít práci.
Do newyorského přístavu dorazil 5. června. Socha svobody ho tehdy ještě přivítat nemohla, symbol naděje pro přistěhovalce tu vztyčili až o šestnáct let později. Hned první den utratil polovinu svých peněz a pořídil si revolver „na obranu před lidskými i zvířecími predátory“, jak vzpomíná ve své autobiografii.
Na vlastní oči mohl sledovat následky masivní imigrace na východní pobřeží USA. Po konci občanské války se do velkých měst z venkovských oblastí přestěhovalo 24 milionů lidí a demografické složení New Yorku se radikálně změnilo, vytvářela se ghetta.
„V osmdesátých letech devatenáctého století se na 334 tisíc lidí tísnilo na jedné čtvereční míli čtvrti Lower East Side, což z ní dělalo nejhustěji obydlené místo na Zemi. Žili tam ve špíně, v nemocemi prosycených domech, v jedné místnosti jich bylo deset až patnáct. Nikdo o nich nic nevěděl a přiznejme si, ani nechtěl vědět,“ zamýšlel se po letech Riis.
Z tuláka novinářem
Po pěti dnech v nové vlasti byl bez peněz, podařilo se mu však sehnat práci. Nedaleko Pittsburghu si našel místo v tesařské firmě Brady’s Bend Iron Works. 19. července 1870 však Francie vyhlásila válku Německu, Riis očekával, že se Dánsko přidá na stranu Paříže, a hodlal narukovat. Poslední peníze utratil za návrat do New Yorku. Na francouzské ambasádě ho však odmítli s tím, že z Ameriky nebudou do Evropy posílat žádné dobrovolníky.
Zoufalý Riis dlouhé dny bloumal ulicemi, spoléhal se na pomoc katolických farností, zejména co se týče jídla. Za pomoci dánského konzula se mu podařilo najít práci, ve městě Jamestown si vybudoval slušnou pověst coby schopný a hlavně levný tesař. Po čase se vrátil do New Yorku, z uspořených peněz rozjel malou firmu na prodej kovových žehliček. Jeho obchodní partneři ho však podvedli a Riis přišel takřka o všechny peníze. A aby toho nebylo málo, jeho Elisabeth mu z Dánska napsala, že se zasnoubila.
Po letech plahočení ho spasil obor, který dlouhé roky odmítal. V novinách si všiml inzerátu na pozici editora. Praxi za sebou sice neměl, přísná ruka otce v něm však vypěstovala široké znalosti historie i vytříbenou stylistiku v mluveném i psaném projevu. Místo překvapivě dostal, během pár dní mu však došlo, proč bylo dlouho neobsazené: šéfredaktor lokálního plátku byl „nepoctivý a zadlužený“. Riis po dvou týdnech redakci opustil.
Pozor, zahnívám! Otci fotografie neuznali patent, tak zapózoval jako utopenec![]() |
Ve stejnou dobu hledala nové nadějné stážisty i Newyorská asociace novinářů, Riis neváhal a dorazil na pohovor. Rozcuchaný Dán sice ve zkušených novinářích vzbuzoval pochybnosti, přesto mu dali šanci. V rámci testovací reportáže ho poslali do luxusní restaurace Astor House, článek se líbil a Riis tak získal práci.
Dětství prožité v relativním bohatství i roky strádání po příjezdu do Ameriky se pro něj staly výhodou. S empatií dokázal psát o bohatých i chudých vrstvách společnosti. Vypracoval se až na pozici editora v listu News. Ten po nějaké době zkrachoval, Riis ovšem periodikum ze svých úspor koupil. Z Dánska k němu ve stejnou dobu doputoval zpráva, že snoubenec Elisabeth zemřel. Nelenil a svou milovanou na dálku požádal o ruku. Ta souhlasila a pozvala ho domů, kde společně strávili několik měsíců a vzali se.
Pomoc těm, které společnost nevidí
Riss se posléze i s manželkou vrátil do New Yorku, vlastními silami postavil ještě nedávno krachující periodikum na nohy a výhodně ho prodal. Coby editor našel dobře placené místo v listu Brooklyn News, skrze kamaráda se rovněž dozvěděl o prestižní pozici reportéra v deníku New-York Tribune, kde mu nabídli specializaci na takzvaného policejního reportéra. Společně se strážníky vyrážel do nejhorších čtvrtí New Yorku.
Jejich první vražda. Voyeur s foťákem povýšil špínu New Yorku na umění![]() |
Rozhodl se, že vedle psaní o kriminalitě chudým imigrantům pomůže. Coby dobrovolník se přes noc vypravoval do chudinských čtvrtí. Své zkušenosti poté předával čtenářům v reportážích, někteří kolegové popisovali jeho styl psaní jako melodramatický, on však na kritiku ani posměch nedbal. Texty se rozhodl doplnit i obrázky. Ilustrace příliš nefungovaly a tehdejší fotoaparáty s velmi dlouhou dobou expozice se pro reportážní práci nehodily.
Tato překážka padla s příchodem blesku, který v roce 1887 do světa fotografie přinesli němečtí vynálezci Adolf Miethe a Johannes Gaedicke. Riis oslovil svého kamaráda a nadšeného amatérského fotografa Johna Naglea a společné s jeho kolegy Henrym Piffardem a Richardem Hoe Lawrencem začali fotit do temnoty zahalenou realitu newyorských ghett. Po pár měsících úmorné práce všichni kromě Riise odpadli, a obrýlený Dán s přísným výrazem začal pracovat sám.
Papa Flash zastavil čas. Vyfotil kulku v letu i zrod jaderného výbuchu![]() |
Do těch nejhorších částí metropole vyrážel často v noci, z pomyslné první řady tak sledoval násilí, ale i běžný život těch nejchudších obyvatel. I v těch nejhorších životních podmínkách se podle něj našly okamžiky plné radosti.
Jeho druhým domovem se stala ulice Mulberry Street. Obsáhlý katalog jeho článků a fotografií v roce 1897 dotlačil vedení města k přebudování části nechvalně proslulé čtvrti na prosluněny Mulberry Park, dnes známý jako Columbus Park. „Omladina se teď má kde vyblbnout, místo toho aby rozbíjela lampy a okna a pak končila ve vězení,“ komentoval to Riis.
V roce 1905 ho zasáhla smrt jeho Elisabeth, po dvou letech se znovu oženil a se svou novou ženou se přestěhovali na farmu ve městě Barre ve státě Massachusetts. Na sklonku května roku 1914 zde Riis zemřel, jeho hrob na místním hřbitově nezdobí žádné vzletné nápisy, pouze neoznačený kus žulového balvanu. Velkých slov podle historiků v jeho případě není potřeba, vždy za něj mluvila jen práce.
Epilogu se jeho životní příběh dočkal o sto let později. Poctu dílu dánského novináře a fotografa vzdal jeden z nejslavnějších režisérů historie Martin Scorsese ve svém filmu Gangy New Yorku. Když se postava Amsterdama Vallona, jehož strhujícím způsobem ztvárnil Leonardo DiCaprio, vrací do čtvrti Five Ponts, scénu sledujeme z jeho pohledu. V jednu chvíli prochází uličkou, která záměrně připomíná Riisovu slavnou fotografii.