Horší čas ke studiu v Izraeli si Tuvia Grossman vybrat nemohl. Do jedné z jeruzalémských ješiv nastoupil ve chvíli, kdy vypukla druhá intifáda.
Palestinské povstání začalo právě před čtvrtstoletím v reakci na nenaplněné mírové dohody z Osla a frustraci z pokračující izraelské okupace, poslední jiskřičkou se stala návštěva tehdejšího opozičního lídra Ariela Šarona na Chrámové hoře, kde se nachází mešita al-Aksá.
 |
Šaronova provokace odstartovala masové nepokoje, jež rychle přerostly v krvavé střety po celém Izraeli a na palestinských územích. Jednou z prvních obětí násilí se stal i Tuvia Grossman, dvacetiletý rodák z Chicaga, který se v předvečer židovského svátku Roš ha-šana s dvěma dalšími kamarády vydal pomodlit ke Zdi nářků.
K Chrámové hoře je vezl taxík, který zvolil cestu arabskou čtvrtí Vádí–al Džoz. Tam na vozidlo zaútočil dav Palestinců, kteří si všimli, že uvnitř sedí chlapci v jarmulkách. Rozbili okna, mladíky vytáhli ven a povalili na zem. Grossmana dvakrát bodli do stehna a brutálně bili kameny a pěstmi.
Ve chvíli, kdy mu dva útočníci drželi hlavu a další do ní tloukl kameny, se Tuvia podle vlastních slov připravil na nejhorší a začal předříkávat modlitbu před smrtí. Na poslední chvíli si však vzpomněl na příběh proroka Gedeona.
Starý zákon praví, že Gedeon stál s pouhými 300 muži tváří v tvář nepřátelské armádě čítající 130 tisíc vojáků. Vymyslel proto lest: jeho muži začali bušit do nádob a troubit na šofar, aby nepřítele vyděsili. S Boží pomocí se tento trik povedl a starozákonní prorok bitvu vyhrál.
Právě během svátku Roš ha-šana je zvyklost na šofar troubit a Tuvia se proto po vzoru Gedeonových vojáků nadechl a ze všech sil zařval. „Vykřikl jsem opravdu hodně nahlas a oni mě na chvíli pustili. Využil jsem toho a utekl,“ vzpomínal později.
Ukázal ruce od židovské krve a dav jásal. Hrůzný lynč pošpinil Oscary |
S krvácející hlavou a bez ztracených kontaktních čoček doběhl k čerpací stanici, kde narazil na izraelské policisty. Jeden z nich, jmenovec proroka Gidon Tzefadi, se ho okamžitě zastal, odehnal Palestince a cárem ze své uniformy obvázal Tuviovu krvácející hlavu.
Právě v okamžik, kdy seděl zkrvavený před svým zachráncem, naříkajícího studenta zvěčnil fotograf izraelské agentury Zoom 77. Vznikl tak jeden z nejkontroverznějších snímků v historii blízkovýchodního konfliktu.
Mediální ostuda
Hebrejský popisek Tuviu chybně identifikoval jako zdravotníka, neboť nedaleko benzinky hořela sanitka. Agentura Associated Press obdržela fotografii s nesrozumitelným popiskem, ale místo jeho ověření ji rozeslala s vlastní interpretací. Ta zněla: „Palestinská oběť izraelské brutality“. Místo incidentu navíc chybně uvedla jako Chrámovou horu.
S tímto zavádějícím popiskem fotku převzal deník The New York Times i další média po celém světě. Byla to ironie osudu: židovská oběť palestinského útoku byla prezentována jako palestinská oběť izraelské agrese, a policista, který jí zachránil život, byl vyobrazen jako brutální násilník. Grossman později vzpomínal, že právě to ho trápilo víc než jeho vlastní špatná identifikace.
Hrubou dezinterpretaci snímku napravil až otec zmláceného studenta. Aaron Grossman poslal do The New York Times dopis, ve kterém odhalil skutečnou identitu svého syna a logicky argumentoval, že fotografie nemohla být pořízena na Chrámové hoře, protože tam čerpací stanice nejsou.
Nejslavnější americký deník nejdřív vydal částečnou opravu, která Grossmana identifikovala jako „amerického studenta v Izraeli“. Stále však zamlčovala klíčovou skutečnosti – že to byl Žid zbitý Araby. Teprve po další vlně veřejného pobouření list napsal celý článek popisující lynčování arabským davem a fotografii uvedl se správným popiskem.
Oběť symbolem útočníka
Američané se sice opravili, fotografie si však už žila svým životem a stala se symbolem palestinského utrpení. Objevila se na egyptském vládním webu a využila ji i arabská kampaň za bojkot Coca-Coly, protože nápojový gigant podnikal v Izraeli. Na plakátu se vedle zakrváceného Grossmana vyjímal nápis: „Pitím Coca-Coly podporujete Izrael.“
Zpackaná novinářská práce měla ale přece jen pozitivní důsledek. Dala za vznik organizaci HonestReporting, jež monitoruje zaujatost světových médií vůči Izraeli. O deset let později naplánovala shledání obou hlavních postav snímku. Tuvia, který se do té doby mediálnímu zájmu vyhýbal, tak mohl poprvé od incidentu policistovi Gidonovi poděkovat za záchranu života.
Ve Francii se případ dočkal i soudní dohry: pařížský okresní soud nařídil francouzskému deníku Libération a agentuře AP zaplatit Grossmanovi odškodné ve výši 4 500 eur (přibližně 110 tisíc korun). Tuvia se několik let po lynči stal právníkem, založil rodinu a ze Spojených států se přestěhoval do Tel Avivu. Okomentoval to slovy: „Vyhrál jsem bitvu, kterou teroristé začali.“
