„Ta fotografie mi přijde skutečně děsivá. Bezstarostně se mazlí v písku obklopení svastikami. Věděli vůbec, co se stalo lidem, kteří se postavili proti NSDAP? Židům, Romům, postiženým? Záleželo jim na tom vůbec?
Byli snad také členy nacistické strany? Nebyl on náhodou gestapák? Nebo to byl jen model pózující pro propagandu? Všude kolem se odehrávaly strašné zločiny a oni vypadají, že o tom vůbec nic nevědí.
Kolik lidí zavraždili za těch nejstrašnějších možných okolností, ale z této fotky vyzařuje láska a štěstí. Snad žádný jiný snímek tak neztělesňuje pocit, že svět je hrozné místo...“
 |
Tato slova si do svého blogu po návratu z německé metropole zapsal australský turista Michael Browne. Co ho tak rozrušilo? Barevný snímek zobrazující mladý pohledný pár líbající se na pláži. Nebylo by na něm nic šokujícího, kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.
Kdo a kde snímek pořídil, se dnes už nedá spolehlivě dohledat, neznáme ani identitu objímajících se milenců. Není vyloučeno, že pózovali pro propagandistický snímek pro organizaci Kraft durch Freude, která v rámci jednotných nacistických odborů zařizovala rekreaci a volnočasové aktivity.
Jisté je, že snímek každý rok fascinuje statisíce návštěvníků berlínského dokumentačního centra Topografie teroru. To bylo před patnácti lety slavnostně otevřeno na místě, kde dříve stálo vybombardované sídlo Hlavního říšského bezpečnostního úřadu.
Po válce tu byla skládka štěrku, později autodrom a když padla berlínská zeď, začalo se uvažovat o trvalé expozici zločinů nacismu. Historická instituce, která se měla stát symbolem německého vypořádávání s minulostí, se ovšem své budovy dočkala až po více než dvacetiletých průtazích.
Návštěvníci si zde mohou (zadarmo!) prohlédnout expozici mapující mocenský aparát třetí říše, pozůstatky vybombardovaného sídla gestapa či dvě stě metrů dlouhý úsek berlínské zdi. Značný zájem vyvolaly i nedávné výstavy o křišťálové noci nebo Reinhardu Heydrichovi.
Hitler nacvičoval gesta diktátora, fotky z tajné generálky měly navždy zmizet |
Fotografie, o níž pojednává náš seriál, je součástí instalace o každodenním životě ve třetí říši. Neukazuje Němce jako ubohý národ svedený a zfanatizovaný Hitlerem, ale poněkud lhostejnou společnost, kterou po letech krize a ponížení nadchly úspěchy nové garnitury. A ani jí moc nevadilo, že někteří spoluobčané začali mizet...
Historik Ulrich Herbert atmosféru během prvních šesti let Hitlerovy vlády popisuje následovně: „Politika režimu vůči Židům nebyla mezi obyvatelstvem příliš populární. Ale ani ho moc nezajímala. Lidé měli mnoho důvodů, aby Hitlerovi omlouvali jeho ‚chyby‘ a ‚excesy‘. Neustále se na ně valily velké politické události, jejich sociální a ekonomická situace se lepšila a pronásledování Židů se jevilo jako něco nepříliš významného.“
„Jsme nyní pohromadě“
Fascinující snímek milenců pod svastikami ovšem symbolizuje i něco víc: vizi nové, harmonické společnosti pod vedením Vůdce. Tedy takzvaný Volksgemeinschaft, čili „národní společenství“ – nacistický projekt sociálního inženýrství založený na rasismu, sociálním darwinismu a extrémním nacionalismu.
„Volksgemeinschaft byla sociální utopie, kterou se nacisté snažili uskutečnit všemi možnými prostředky: byrokratickou praxí, výzvami k individuálním činům, otevíráním příležitostí ke kariérnímu postupu ale i násilím a vraždami,“ píše se knize Visions of Community in Nazi Germany: Social Engineering and Private Live, která má intimní fotku z pláže na přebalu.
Podle jejích autorů právě tento snímek obyčejným Němcům vysvětloval myšlenku Volksgemeinschaft daleko lépe než obrazy zfanatizovaných mas na Hitlerových mítincích. „Nacistická společnost toho od jednotlivce vyžadovala hodně, ale také toho hodně nabízela. Příslušníkům vyvolené komunity slibovala osobní štěstí a úspěch. Ale kdo z ní byl vyloučen, neměl na tyto sliby nárok. Slunečná budoucnost měla i odvrácenou, temnou a smrtící tvář.“
Přijel Hitler, on jako jediný nehajloval. Nacisté vzpurnému dělníkovi zničili život |
Z našeho pohledu je určitě zajímavé, jak vize německé národní jednoty ovlivnila osud Československa. Pro Henleina a spol. se totiž rychle stala jedním z hlavních argumentů pro připojení Sudet k říši. Možná nejlépe toto „volání rodu“ popsal jeden sudetoněmecký učitel, jehož polemiku s českým kamarádem ze studií půl roku před Mnichovem otiskla Přítomnost:
Když jsem Ti tehdy před volbami psal o té naší „Volksgemeinschaft“, o tom proudu, v němž já i každý jiný jednotlivec jsme neseni jako atomy, které nemají smyslu, neodevzdají-li se se vším všudy, bez vůle a bez nároku, Tvoje odpověď mě ironisovala.
Dnes bych mohl být škodolibým, vida zmatek ve vašem českém táboře, zatím co my sudetští Němci jsme tak sjednoceni, jak jsme ještě nikdy nebyli. Hle, Václave, kdo jest před kým! Není-li jasné, že my před vámi?... Pod dojmem rakouského anšlusu se k nám nyní přiřadili jako kajícní navrácení synové všichni ti opravdu němečtí bratří, kteří ještě bloudili.
Jsme nyní pohromadě.
