Stačilo, kdyby z práce odešel o chvilku dřív, a svou nejslavnější fotku by nikdy nepořídil. Byl horký červencový den roku 1975, třicetiletému Formanovi právě končila služba v deníku Boston Herald a užuž se chystal domů. Jenže v tu chvíli zazvonil telefon: v jednom ze stařičkých a zanedbaných činžáků v Marlborough Street vypukl požár.
 |
Fotograf popadl svůj Nikon a vyrazil na místo neštěstí. Už tam byli hasiči, kteří do pátého patra vytáhli žebřík. Z požárního schodiště se pokoušeli zachránit černošskou dívku a dvouleté dítě snažící se uniknout plamenům a nesnesitelnému žáru sálajícímu z budovy. Devatenáctiletá dívka se jmenovala Diana Bryantová, její dvouletá kmotřenka Tiare Jonesová.
Forman byl přesvědčen, že je svědkem rutinní záchrany, proto vylezl na hasičské auto a začal fotit. Zaznamenal, jak se k vyděšené dvojici ze střechy sklonil hasič a křičel na Dianu, aby mu batole podala nahoru. Bylo to nad její síly, proto seskočil na požární schodiště, aby jim pomohl na požární žebřík.
V tu chvíli zchátralá kovová konstrukce schodiště povolila. Hasič se ještě stačil jednou rukou zachytit žebříku, nešťastnice ale zachránit nedokázal. Diana Bryantová při pádu z patnácti metrů utrpěla vážná zranění a o několik hodin později zemřela. Batole přežilo – hlavně díky tomu, že dopadlo na tělo své kmotry.
Formanovi se tragédii podařilo zachytit v sérii snímků pořízených zrcadlovkou Nikon F s motorovým pohonem, která dokázala exponovat tři políčka kinofilmu za sekundu. „Pak jsem odvrátil zrak. Došlo mi, co se stalo. Nechtěl jsem vidět, jak dopadly na zem. Dodnes si pamatuji, jak jsem se otočil a celý jsem se třásl,“ vzpomínal po letech pro BBC.
Rozechvělý fotograf rychle sbalil aparát a pelášil pryč. Bál se, že pokud by ho viděli rozrušení obyvatelé domu nebo příbuzní obětí, mohli by mu foťák vyrvat z ruky. Po cestě potkal šokovaného hasiče, který ještě před chvilkou visel ze žebříku.
„Přišel jsem k němu a říkám: ‚Dobrá práce‘ – vlastně jsem nevěděl, co mu mám říci. Podíval se na mě takovým zastřeným pohledem a pořád opakoval: ‚Ještě dvě sekundy a měl bych je... stačily by dvě sekundy.‘“
Pošpinění vlajky
Forman tušil, že do redakce možná nese něco neuvěřitelného. „Vrazil jsem do kanceláře svého šéfa a řekl jsem mu, co mám: ‚Jestli tyhle fotky nevyjdou, nepřijdu zítra do práce a možná už nikdy.‘ Vyvolal jsem film, on se podíval na negativy, viděl, že jsem totálně rozhozený, a řekl: ‚Stanley, udělej mi laskavost, prostě si někam sedni a odpočiň si.‘“
Večer dostal zprávu, že Diana Bryantová zemřela v nemocnici, a tak začal pochybovat, jestli jeho zaměstnavatel citlivé fotky otiskne. Teprve když si koupil večerník, pochopil, že má životního sólokapra. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Dali mi celou titulní stránku a navíc celou třetí stranu,“ vzpomínal.
Nejdramatičtější snímek série v následujících dnech díky agentuře AP obletěl celou Ameriku. Otisklo ho přes sto dvacet deníků a časopisů, Forman za něj dostal Pulitzerovu cenu a následující rok i World Press Photo.
Americká města kvůli fotce začala měnit požární předpisy, snímek zároveň odstartoval bouřlivé debaty o novinářské etice. Je správné zveřejňovat snímky lidí pár sekund před smrtí? Kde vede hranice mezi zpravodajstvím a respektem k lidské důstojnosti a bolesti? Forman tvrdí, že morální pochybnosti ho nikdy nepronásledovaly.
Otázky o novinářské etice vzbudily i další snímky tragických pádů. Mezi ty nejslavnější se řadí snímky skákajících lidí z World Trade Center během teroristických útoků z 11. září 2001 nebo požár hotelu Winecoff v Atlantě v roce 1946 (vpravo).
„Moje fotografie přiměla lidi, aby si zkontrolovali požární únikové cesty. Byl přijat zákon, podle kterého za jejich bezpečnost zodpovídá majitel nemovitosti. Udělal jsem správnou věc. Říká se, že fotka řekne tisíc slov a tahle jich určitě řekla deset tisíc,“ vzpomínal před dvaceti lety dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny.
Tu druhou dostal hned o rok později za snímek bílého studenta, který se snaží vlajkou Spojených států praštit černošského aktivistu protestujícího proti segregaci škol. Fotka vstoupila do moderní historie pod názvem „The Soiling of the Old Glory“, což se dá volně přeložit jako „Zneuctění vlajky“.
Forman po celý život zůstal bostonským patriotem. Dokumentoval rutinní výjezdy hasičů a policistů, vzestupy a pády klanu Kennedyů, slavnou hokejovou éru „Big Bad Bruins“ i sněhovou kalamitu v roce 1978, která půlmilionovou metropoli státu Massachusetts naprosto paralyzovala a vyžádala si desítky životů.
Fotoaparát neodkládá ani ve svých devětasedmdesáti letech a mezi bývalými kolegy se dodnes těší pověsti dokonalého profesionála, jehož ambicí vždy bylo být na místě události jako první. „Můžete být dobří, ale pokud nemáte štěstí, tak vám to k ničemu není. A štěstí je výsledkem tvrdé práce,“ prozradil před časem své profesní motto.
