Budapešť se topí v krvi, na domech zjizvených sovětskými tanky vlají maďarské vlajky s otvorem vystřiženým uprostřed – to se nadšení revolucionáři narychlo zbavovali komunistických symbolů, které v jejich očích prznily národní barvy.
Na lampách a stromech dozrává hrůzné ovoce – jsou to mrtvoly příslušníků nenáviděné tajné policie ÁVH. Fízlové stalinistického režimu se v revolučních dnech stávali terčem lidové spravedlnosti a pokud padli do rukou rozvášněného davu, čekala je krutá smrt.
 |
Právě takový moment zachytil dva dny po začátku revoluce italský fotograf Mario De Biasi. U lynče nebyl od samého začátku, uprostřed chaosu v centru města si až po chvíli povšiml několika desítek lidí táhnoucích zmláceného muže. Někdo ho označil za příslušníka ÁVH.
„Byl už polomrtvý, přivázali ho na strom a domlátili. Vyfotil jsem to, co byste viděli vy sami, kdybyste tam byli,“ prohlásil De Biasi po letech pro deník Il manifesto.
Tehdy třiatřicetiletý reportér měl za sebou pohnutý osud: za druhé světové války ho poslali na práci do Norimberku, kde si začal přivydělávat jako příležitostný fotograf. Pořádnou aparaturu si ale nemohl dovolit, proto si skládal vlastní fotoaparáty ze starých součástek, které nacházel na skládkách a bleších trzích.
Po válce fotografické vášni propadl naplno, v Itálii začal pracovat pro týdeník Epoca. Díky zkušenostem z Norimberku a New Yorku, kde krátkou dobu profesně působil, ho šéfredaktor vyslal do Budapešti, kde měl jako ostřílený fotoreportér mapovat revoluční dění.
De Biasi byl jedním z mála západních fotografů, kteří se dostali do epicentra povstání, a ukázal, jak odhodlaní Maďaři bojovali proti sovětské přesile vším, co měli k dispozici. Při jedné z přestřelek ho dokonce zasáhla kulka do ramene, Ital se však nechal rychle ošetřit a pokračoval v práci.
Účtování se zrádci národa
Do Budapešti dorazil uprostřed nejprudších bojů. Pohnutý maďarský podzim vypukl 23. října, kdy se v ulicích metropole sešlo na dvě stě tisíc Maďarů. Chtěli vyjádřit nespokojenost s nadvládou Moskvy a zprvu mírumilovný protest postupně přerostl v ničení komunistických symbolů, násilnosti a pokus obsadit budovu rozhlasu.
Komunistické špičky se zalekly a okamžitě kontaktovaly Moskvu o pomoc. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se sice chtěl vzdát praktik stalinismu, ale otevřený pokus o revoltu nemohl nechat bez odezvy. Už druhý den vjely do Budapešti sovětské tanky a rozpoutala se pouliční válka.
Těžká technika ale nedokázala odhodlané Maďary zastavit. Sověti se museli po týdnu bojů z metropole stáhnout a nastalo několik dní opojné a divoké svobody. Do čela země se vyhoupl Imre Nagy, ale následující dny ukázaly, že reformní, nicméně stále přesvědčený komunista splašeného koně revoluce vůbec nedokáže kočírovat.
Admirál bez moře smyl z Maďarů rudou špínu. Sám se umazal židovskou krví |
Nešlo jen o vypuzení sovětské armády, maďarští rebelové se chtěli vypořádat i se „zrádci národa“. Nejvíce nenáviděnou institucí byla tajná policie ÁVH (Államvédelmi Hatóság, Státní ochranný úřad), která už v roce 1948 po celé zemi rozpoutala sérii brutálních čistek podle sovětského vzoru.
Nagy jedním ze svých prvních výnosů znatelně omezil její činnost. Toho někteří revolucionáři využili, aby se agentům mohli pomstít. Deník The New York Times ve svém archivním vydání zaznamenal, že k lynčování důstojníků ÁVH se přidalo až několik tisíc lidí.
Zátahy na tajné policisty záměrně vyvolával radikální odbojář József Dudás. Bývalý elektrotechnik během povstání zorganizoval svou vlastní asi čtyřistačlennou milici a prohlásil, že lynč je přirozeným projevem lidové spravedlnosti. Podle historiků cílil zejména na příslušníky ÁVH s židovským původem, poněvadž se profiloval jako vyhraněný antisemita.
„Z pramenů víme, že během povstání k lynčování členů ÁVH aktivně vybízela zejména milice Józsefa Dudáse. Mezi ostatními revolucionáři byl Dudás považován za kontroverzní, nebezpečnou a manipulativní osobnost. Na konci bojů ho pak Sověti lstí vylákali z úkrytu a později popravili,“ uvedla pro iDNES.cz maďarská historička Sára Dorottya Baczoniová.
Dudás podle ní pravděpodobně stál i za lynčem, který se podařilo De Biasimu vyfotit. A nezachytil ho jen on, bleskovou popravu několika mladých příslušníků tajné policie nafotil pro Life i britský fotograf John Sadovy – původem Jan Sadový z Písku, který po vzniku protektorátu utekl přes Polsko na Západ.
Jeho fotky v následujících desetiletích sehrály zásadní roli v tom, jak svět krátkodeché maďarské povstání vnímal. Západní časopisy lynčování vykreslovaly jako výbuch lidového hněvu vůči tyranii, ve východním bloku zase posloužily pro ospravedlnění sovětského zásahu proti „kontrarevolučním živlům“.
Chruščov vrací úder
Krvavou a divokou svobodu si Maďaři neužívali dlouho. Když Imre Nagy pod tlakem ulice avizoval svobodné volby a dokonce začal nahlas hovořit o vystoupení z Varšavské smlouvy, dosud váhající Chruščov se rozhoupal k rázné akci. Tak nebezpečné nápady nemohl nechat bez rázné reakce a vyrazil se zhruba 150 tisíci vojáky a šesti tisíci tanky do protiútoku.
V čele „osvoboditelských“ vojsk stál maršál Ivan Koněv, jeden z nejvýznamnějších sovětských velitelů druhé světové války. Nagy v obavách ze sovětské intervence vyhlásil neutralitu a začal mobilizovat, maďarské dobrovolnické oddíly a ozbrojené složky však sovětské mašině nedokázaly dlouho vzdorovat.
Krvavá lázeň v bazénu. Jak si Maďaři vyřizovali se Sověty účty za okupaci |
Pomoci Západu se revolucionáři nedočkali, přestože vysílání Svobodné Evropy je předtím v revoluci velmi aktivně povzbuzovalo. Jenže pozornost Západu se soustředila na Blízký východ, kde právě eskalovala suezská krize. Do středoevropských událostí nechtěl zasahovat ani americký prezident Dwight Eisenhower, který Maďarsko respektoval jako zónu sovětského vlivu a nechtěl kvůli němu riskovat konflikt s Moskvou.
Pouhý týden po opětovném vpádu do metropole ohlásili Sověti vítězství. Odstartovala vlna čistek. Za mřížemi skončily tisíce lidí, Imre Nagy a další vůdci revoluce na popravišti. Kromě nich statistiky uvádějí na pět tisíc mrtvých a desetitisíce zraněných.
Moci se chopil János Kádár, pragmatik zcela poslušný příkazů Sovětského svazu. Po brutální normalizaci nasměroval Maďarsko ke komunismu s poměrně liberálními prvky, jeho režim vešel do dějin jako „gulášový socialismus“.
Mario De Biasi krátce po jeho nástupu opustil Maďarsko a vrátil se do rodné Itálie. Po návratu domů si podle svých slov uvědomil, že jeho fotografie z lynče se stala jedním z největších symbolů maďarské revoluce. O svých zážitcích z krví zalité Budapešti se rozpovídal až po mnoha letech, zemřel v roce 2013 v Miláně, bylo mu devadesát.
