Alim Chán se neusmívá, do objektivu hledí s veškerou váhou a důstojností své funkce. Bucharským emírem se stal jen před několika měsíci, a i když je jeho pouštní říše už téměř padesát let protektorátem ruského impéria, jednatřicetiletý valibuk v zářivě modrém chalátu je v starodávném islámském městě absolutním pánem.
Jsou to právě překvapivě živé barvy, co člověka na portrétu z roku 1911 překvapí nejvíc. Kde se vzaly v době, kdy báječní muži a ženy s fotoaparátem v Evropě a Americe pracovali výhradně s černobílou škálou? Jak je možné, že nejslavnějším pionýrem barevné fotografie se stal dvorní fotograf ruského cara?
Sergej Prokudin-Gorskij se zapsal do dějin jako inovátor metody trojbarevné fotografie, který díky přízni cara Mikuláše II. dostal šanci zdokumentovat všechny kouty ruské říše. Jeho fotografie pravoslavných chrámů, gruzínských lázní, uralských fabrik ale i obyčejných ruských venkovanů a kavkazských horalů se staly pomníkem impéria, které za pár let rozmetala revoluce.
Smetla i Alima Chána. Bucharu devět let po pořízení jeho portrétu dobyli rudoarmějci a poslední vládce mangitské dynastie dožil v afghánském exilu. Zářivé fotografie Prokudina-Gorského jsou dnes pro mnoho Rusů pohlednicí z minulosti, která po sto letech od bolševického převratu působí strašně vzdáleně – a přitom tak blízce.
„Je to jako se starověkými Řeky nebo Egypťany. Dnešní Řekové a Egypťané s nimi nemají nic společného. A stejné je to s námi Rusy: stačilo sto let a naše stará civilizace zcela zanikla,“ medituje v dokumentárním filmu Barva národa nad hrobem slavného fotografa novinář Leonid Parfjonov.
Prokudin-Gorskij je někdy nazýván „geniálním diletantem“. Rodák z Vladimirské gubernie totiž nikdy nezakončil univerzitní vzdělání: v Petrohradě předčasně opustil studia matematicko-fyzikální fakulty, akademii vojenské medicíny i Imperátorskou uměleckou akademii, chemii studoval u samotného Mendělejeva.
Jako potomek venkovské šlechty si o peníze starosti dělat nemusel, v roce 1890 si navíc vzal za ženu dceru významného petrohradského průmyslníka. Ve stejné době konečně našel smysl života: uchvátila ho fotografie. Nic jiného ho nezajímalo, navždy odložil milované housle a v hlavním městě si otevřel fotografický ateliér.
Na začátku dvacátého století odjel do Německa na šestitýdenní stáž k Adolfovi Miethemu. O dva roky starší Němec byl jeho vzor: vynalezl magnéziový blesk, sestrojil první teleobjektiv a podařilo se mu zdokonalit metodu tříbarevné fotografie. S tou už o čtyřicet let dříve přišel skotský fyzik James Clerk Maxwell na základě myšlenky, že každý odstín duhy lze složit z kombinace červeného, zeleného a modrého světla.
První barevná fotka zmizela v hlubinách času. Už ji nikdy nikdo neuvidí |
Maxwell to v praxi dokázal během revolučního experimentu, při kterém třikrát vyfotografoval stuhu tartanu – jednou s červeným filtrem, podruhé se zeleným a potřetí s modrým. Fotky exponoval na sklo a poté promítl třemi různými projektory, z nichž každý byl vybaven stejným barevným filtrem jako při fotografování. Když se obrazy překryly, vytvořily plnobarevný obraz.
Byl to ale jen první krůček, metoda v praxi narážela na malou citlivost tehdejších materiálů na červené světlo. Miethemu se tento problém podařilo vyřešit, když si nechal patentovat postup zcitlivění halogenidů stříbra na červenou a oranžovou část spektra. Otevřel tak cestu pro výrobu prvních panchromaticky citlivých fotografických emulzí.
Jeho ruskému učedníkovi se následně chemické složení fotoemulzí podařilo vyladit natolik, že fotocitlivost bromostříbrné desky zvýšil na celé barevné spektrum a čas potřebný k její expozici dokázal stlačit na jednu sekundu. Zpátky do Ruska si odvezl Mietheho speciální fotoaparát Dreifarben-Camera, který scénu před objektivem zachytil na vertikálně založenou desku o rozměrech 8 krát 24 centimetrů.
Ta byla rozdělená na tři čtverce 8 krát 8 centimetrů. Po každém snímku se vlastní vahou posunula o čtverec níž, takže Prokudin-Gorskij v rychlém sledu pořídil tři černobílé negativy: jeden se zeleným filtrem, jeden s modrým a jeden s červeným. Z těch pak vytvořil diapozitivy na skleněných deskách, které pak podobně jako Maxwell při promítání přes odpovídající barevné filtry složil v celobarevný obraz.
Po návratu do Ruska se s novým přístrojem ihned vydal na cesty: nejprve zamířil do Finského velkoknížectví, za zatměním Slunce do Turkestánu nebo na Krym, v barvě zachytil uctívaného spisovatele Lva Tolstého i operního pěvce Šaljapina v kostýmu Mefista.
O jeho projekcích a barevných pohlednicích brzy mluvil celý Petrohrad a Prokudin-Gorskij se nakonec s požehnáním cara vydal na svoji životní misi: rozhodl se zachytit v barvě život ve všech koutech ruského impéria: pronikání železnice za Ural, bělostné kupole pravoslavných chrámů, nomády středoasijských stepí či bojiště napoleonských válek.
Portrét posledního bucharského emíra Alim Chána. Vpravo tři skleněné pozitivy, z nichž se při promítání složil barevný obraz.
Car ho vybavil speciální propustkou a navíc mu zdarma poskytl dopravní prostředky: vlak s fotolaboratoří, malý parník pro plavbu po nekonečných ruských řekách a fordku. Prokudin-Gorskij pracoval neúnavně: ve dne fotil, v noci snímky vyvolával. Během deseti let pořídil více než deset tisíc snímků.
Poslední fotografická expedice ho zavedla na Solovecké ostrovy. Ještě po bolševickém převratu v roce 1917 se podílel na založení Institutu fotografie a fototechniky, ale v době jeho otevření už byl v emigraci. V Leninově socialistické utopii pro něj nebylo místo. Po několika letech bloudění se podobně jako tisíce dalších ruských uprchlíků usadil ve Francii, kde si otevřel fotografické studio.
Zemřel na konci září 1944, jen měsíc po osvobození Paříže. Čtyři roky po jeho smrti jeho pozůstalost odkoupila Knihovna Kongresu, tedy národní knihovna Spojených států amerických. Dědicům za přibližně 1 900 skleněných negativů vyplatila 3 500 dolarů. Zbytek skleněných desek zůstal v Rusku. Zmizely beze stopy podobně jako mnohé chrámy a lidé, kteří na nich byli zachyceni.
Potomci obchodu s Američany nelitovali. Věděli, že tak pro budoucí generace zachovali mimořádné svědectví o zmizelém světě carského Ruska. Svět se s pozapomenutým dílem Prokudina-Gorského seznámil v devadesátých letech, kdy Američané jeho sbírku začali digitalizovat. „V Knihovně Kongresu jsem pracoval šestatřicet let. A toto byla nejzajímavější práce, kterou jsem tam dělal,“ říká v dokumentu Barva národa bývalý šéf oddělení digitalizace Lynn E. Brooks.
