Více než dva roky strávili přípravami. Každý z členů mladé kanadské ekologické organizace musel podstoupit náročný trénink na rozbouřeném moři. Kdo neuměl fotit a natáčet, nejel.
V únoru roku 1975 konečně vyrazili na moře a začali na nafukovacích člunech křižovat vody u kalifornského pobřeží. Plán zněl jednoznačně – najít velrybářskou loď, postavit se mezi kytovce a harpuny a zdokumentovat krvavý lov.
 |
První pokusy dopadly marně, neodbytní aktivisté se však nevzdávali. Zhruba po dvou měsících pátrání nadešel kýžený úspěch. Člunová jednotka Greenpeace narazila na sovětskou velrybářskou loď Dalnij Vostok brázdící vody severního Pacifiku.
Mezi skupinkou chabě vybavených aktivistů a flotilou profesionálních sovětských mořeplavců se rozprostíraly kilometry oceánu. To však odvážnou misi zarostlých nadšenců nezastavilo. Většina z nich měla zkušenost s prací v médiích a věděli, že pro kvalitní záběry musí zariskovat.
Dlouho cvičili, jak na vratkých člunech udržet stabilitu a jak se správně pověsit do záchranného lana, aby zpevnili tělo a pořídili ostrou fotku. Zachytit velryby ovšem nebylo snadné: jen na chvilku vyplavaly na hladinu, nadechly se a znovu se ponořily. „Dokud je nezasáhli harpunou, tak nebylo moc co fotografovat,“ líčil o mnoho let později novinář a fotograf Rex Weyler.
Snímky pořizoval v bezprostřední blízkosti velrybářských lodí a jediná chyba ho mohla smést pod trup sovětských plavidel čnících vysoko nad mořskou hladinu. Posádky se je snažily zahnat pryč. Křičely na ně, troubily a manévrovaly v těsné blízkosti jejich malých člunů. Na hladině zavládl chaos.
Weylera to neodradilo. „Soustředil jsem se hlavně na expozici, rychlost závěrky a podobné věci,“ popisoval moment, kdy pořídil svou nejznámější fotku. Monstrózní plavidlo se na ní tyčí nad zkrvaveným kytovcem, z jehož trupu ční více než stokilové harpuny.
„Bylo to zdrcující. Nic podobného jsme nikdy neviděli. Viděli jsme, jak harpunují velryby. Ve vodě bylo strašně moc krve a velryby se zmítaly a stříkaly vodu, jak se stále snažily bojovat. A pak umíraly,“ popisoval jeden ze zakladatelů Greenpeace, kterému je dnes osmasedmdesát let.
„Rvalo mě to zevnitř.“
Rex WeylerAktivista, ekolog a spisovatel
Když bylo po všem, zavládlo na palubě hlavní lodi Greenpeace hrobové ticho. „Díval jsem se na vodní hladinu a cítil jsem, jako by mi někdo svíral žaludek. Byl jsem zdrcen z toho, čeho jsme právě byli svědky,“ vzpomínal.
Když po dvou dnech dorazili zpět do San Franciska, na molu už čekal houf novinářů. Takovou odezvu nikdo nečekal. Agentury UPI, AP a Reuters je však nepřišly přivítat – dožadovaly se fotografií. Weylerovy záběry byly vyvolány ve studiu agentury Associated Press, stejného večera pořízené filmy odvysílala televize CBS News.
„Další den ráno jsem brzy vstal a hned jsem vyrazil pro noviny, abych zjistil, zda se v nich objevily moje snímky,“ líčil Weyler. „Mít fotografii na titulní stránce ‚nad přehybem‘ bylo srovnatelné s tím, jako být dnes na prvním místě ve vyhledávání Google. Když jsem uviděl snímek harpunářské lodi na titulní stránce San Francisco Chronicle, musel jsem si to vyfotit.“
Zrození Greenpeace
Nejslavnější ekologické hnutí na světě se zrodilo v Kanadě během bouřlivých a idealistických šedesátých let. Prvotním impulzem byl strach z jaderných testů. Jeden z nich Američané provedli na konci 60. let na tektonicky nestabilním ostrově Amčitka na Aljašce, což v sousední Kanadě vzbudilo obavy z možného zemětřesení a tsunami.
Na obranu ostrova se postavilo sedm tisíc lidí, kteří v Britské Kolumbii zablokovali hraniční přechody mezi USA a Kanadou. Transparenty s nápisy „Don’t Make a Wave“ ani námořní expedice mladých aktivistů na Amčitku americkou vládu nezastavily. Ale když se vrátili do přístavu, tleskaly jim davy sympatizantů.
Jejich iniciativa postupně dostávala jasnější strukturu, otevřela si vlastní kancelář a začala se zajímat i o další problémy spojené s ochranou životního prostředí. Jedním z nich byl průmyslový lov velryb a jejich alarmující úbytek ve světových oceánech. Odhaduje se, že obětí komerčního rybolovu se během dvacátého století staly nejméně tři miliony velryb.
Lov velrybHaidové, Inuité a další domorodé národy Severní Ameriky se věnovali lovu velryb pro obživu po staletí. Skutečnou hrozbou bylo komerční a průmyslové velrybářství, které se na západním pobřeží Kanady provozovalo přibližně od roku 1905 až do roku 1967. Jednou z tamních pobřežních loveckých stanic byla Rose Harbour, která se podílela na intenzivním lovu velryb v oblasti a přispěla k decimaci místních populací kytovců. Odhady uvádějí, že v této oblasti mohlo být v průběhu let uloveno až kolem 25 tisíc kytovců různých druhů. |
Mezinárodní dohody o omezení lovu byly prakticky nevymahatelné a v Greenpeace proto přišli s taktikou přímé konfrontace velrybářských flotil. „To bylo ono! Všichni jsme cítili, že tato kampaň pomůže odstartovat globální ekologické hnutí, a pustili jsme se do práce,“ vzpomínal Weyler.
Do akce naplánované v opuštěném hangáru kanadského námořnictva ve Vancouveru se zapojila různorodá směsice aktivistů, umělců, inženýrů i marketérů. V řadách Greenpeace bylo i několik Američanů, kteří do Kanady utekli před odvodem do Vietnamu.
Společně uspořádali velkou tiskovou konferenci a oznámili, že vyrážejí na moře a jsou připraveni nasadit život. Ve jménu ochrany přírody se na malých člunech vrhnou před obří velrybářské lodě.
Cílem bylo pořídit fotografie, které otřesou západní veřejností. Měly to být „mentální bomby“, nenásilná zbraň jejich zelené revoluce. „Věděli jsme, že musíme pořídit fotografie, a věděli jsme, že musí být dramatické. To byl hlavní smysl našeho dramatického gesta. Museli jsme to zdokumentovat, aby se z toho stala zpráva a my mohli promluvit o těžké situaci velryb,“ říká Weyler.
Taktika zafungovala, svět jejich fotky umírajících velryb zmítajících se v krvavých vlnách skutečně zděsily. V roce 1986 Mezinárodní velrybářská komise přijala moratorium na komerční lov velryb, výjimku tehdy dostaly jen domorodé komunity na Aljašce, v Grónsku a na Sibiři. V lovu však dál pokračuje Island, Norsko a Japonsko. Zatímco se svět radši dojímá nad úhynem keporkaka Timmyho, který uvázl u německých břehů...
Moře není smetiště
Greenpeace se podařilo vyhrát ještě řadu dalších bitev. V roce 1995 společnost Shell plánovala potopit vysloužilou ropnou plošinu v Severním moři, což by způsobilo kontaminaci 130 tunami ropného kalu, těžkých kovů a dalšího odpadu. Firma argumentovala, že další údržba ocelového kolosu by byla příliš finančně i technicky nákladná.
Po vlně kritiky a protestních plaveb k plošině však od plánu ustoupila a plošinu se rozhodla demontovat na souši. Byl to precedens, který výrazně přispěl k prosazení zákazu potápění vyřazených ropných plošin do moře a jejich likvidaci způsobem šetrným k mořským ekosystémům.
Děsivá fotka sloní nohy v Černobylu. Sověti do smrtící hmoty stříleli kalašnikovem |
Hnutí Greenpeace také přispělo k přijetí zákazu ukládání radioaktivního a průmyslového odpadu do moře, omezení vývozu toxických odpadů, prosazení moratoria na těžbu nerostů v Antarktidě a dlouhodobě upozorňuje na odlesňování amazonského deštného pralesa.
Organizace, která má po celém světě více než tři miliony podporovatelů a působí v 55 zemích, na sebe v Česku v poslední době upozornila například obsazením rypadla v dole Bílina, protestem na střeše prodejny společnosti Tesla u Prahy nebo na ministerstvu životního prostředí.
